Hlavní obsah

Marie Rottrová: Když jsem obklopena skvělými muzikanty, jsem ve svém živlu

Právo, Jaroslav Špulák

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Všechno nejlepší… je best of album Marie Rottrové z roku 2003, které patří mezi prodejně nejúspěšnější tituly vydané na cédéčku v novodobé historii Supraphonu. Série dvanácti písniček nyní vyšla na vinylu, tradičním zvukovém formátu zpěvaččině hudbě padnoucímu. Skladby si vybrala, doplnila a seřadila sama.

Foto: Lucie Levá

Marie Rottrová to s množstvím koncertů dnes nepřehání, proto se na ně vždy těší.

Článek

Jaký máte vztah k vinylovým deskám?

Zažila jsem roky, kdy na trhu s hudebními nosiči byly pouze vinylové desky a magnetofonové kazety. Když jsem si chtěla nějaké album či singl koupit, bylo to vždycky na vinylu. Mám jich tedy doma slušné množství.

Nedá se ale říct, že bych byla jejich sběratelka. Účelově jsem si vždycky kupovala jen alba s nahrávkami, které se mi líbily a já je chtěla poslouchat.

Nějaké vinyly jsem od konce šedesátých let dostávala od jednoho fanouška skupiny Flamingo, ve které jsem zpívala. Byl to kamarád trumpetisty Richarda Kovalčíka z naší kapely. Potom utekl do Anglie, bydlel ve Wembley a odtamtud mi posílal desky se soulovou hudbou nebo novou vlnou.

V období boomu nové vlny jsem pak, právě pod vlivem těch alb, pár písniček v tom duchu natočila. Strašně se mi ten styl líbil.

Kamarád se po roce 1989 vrátil do vlasti. Žije ve Vsetíně, dodnes si píšeme, jezdí na mé koncerty a vždycky mi na ně přiveze dobrou slivovičku.

Máte kvalitní gramofon?

Mám skvělý gramofon, nedávno jsem si ho koupila. Potřebuju ho ale zprovoznit. Vlastním i kvalitní zesilovač, reprobedny, jen musím trochu popohnat manžela, aby mi s tím pomohl.

Já ale nejraději poslouchám hudbu v autě a v něm samozřejmě gramofon nemám. Takže využívám i služeb klasických cédéček.

Co musí písnička mít, aby vás zaujala?

Dokonalou píseň tvoří kvalitní text, hudba, aranžmá a projev zpěváka. Když se ty čtyři složky sejdou, nemůže vzniknout špatná skladba. Jako posluchačka jsem ale dost vybíravá. Vlastně jsem vybíravá, i pokud jde o můj repertoár.

Některé písničky mě hned zaujmou a já vím, že je chci zpívat. U většiny ale dlouho přemýšlím a nevím.

S manželem dlouhá léta milujeme americkou kapelu Tower of Power. Nedávno jsme byli na jejím skvělém koncertu v Německu, spojili jsme to s výletem do Bavorska. U nás mám ráda třeba kapelu J. A. R. Je na stejné vlně jako Tower of Power, baví mě i její vtipné texty. Takové mám v hudbě obecně ráda.

V repertoáru máte řadu coververzí, které u vašich fanoušků uspěly. Proč si je vybíráte?

Dělala jsem to spíš v minulosti. Když se k nim podařilo napsat dobrý český text a písně mi takříkajíc sedly, splňovaly všechny podmínky pro to, abych je chtěla zpívat.

Na kompilaci Všechno nejlepší… jsou dvě coververze písniček polské zpěvačky Marily Rodowiczové, Kůň bílý a Markétka. Podstatnou část života jste prožila v Ostravě, kde se jistě před rokem 1989 poslouchalo vysílání polských rozhlasových a televizních stanic. Našla jste si cestu k písním Rodowiczové tehdy?

S její tvorbou jsem se seznámila vlastně díky Jiřině Fikejzové, autorce textů mnoha mých písniček. Pracovala na zahraničním oddělení Supraphonu a já byla v roce 1973 vyslána na písničkový festival v polských Sopotech. Měla jsem zpívat jednu skladbu českou a jednu polskou, kterou jsem si měla vybrat.

Supraphon mi poslal asi čtyři polské písně a já si vybrala Malgošku od Rodowiczové. Nikdy předtím jsem ji neslyšela, ale moc se mi líbila.

Zaujal mě i polský text, protože tu řeč, vzhledem k okolnostem, o nichž jste mluvil, trochu umím.

Jiřina Fikejzová k ní pak napsala český text a spolu jsme odjely do Sopot. Tam jsem se seznámila i s Marilou Rodowiczovou. Všechno to tam svým koncertem smetla, měla velký úspěch. Úžasně zpívala a měla na sobě extravagantní šaty se stejnými motivy, jaké měla na obalu desky Malgoška. Byly to modré pruhy a na nich bylo probodnuté srdce.

Foto: Milan Malíček, Právo

Marie Rottrová se na pódiu stále cítí skvěle.

Po návratu domů jsem začala více poslouchat polskou hudbu, především Czeslawa Niemena, Mariana Grechutu, Halinu Franczkowiakovou, kapelu 2 + 1 a další.

Poláci dělali skvělou muziku, měli bezvadné interprety, muzikanty i skladatele. Často jsem potom sledovala jejich hudební programy a jezdila jsem k nim kupovat vinylové desky.

Vaším velkým hitem je skladba Lásko, voníš deštěm. Je původně od britské skupiny Black Sabbath a je ponurá a táhlá, prostě jiná než vaše další písně. Jak se do vašeho repertoáru dostala?

Je za tím prostá příhoda. Na konci sedmdesátých let jsem se vracela z festivalu rozhlasových stanic v Lublani a letadlo mělo zpoždění. Měla jsem u sebe ještě pár peněz a koupila za ně na letišti svým synům, kteří byli tehdy v pubertě, singl skupiny Black Sabbath Never Say Die! Na druhé straně malé vinylové desky byla skladba She’s Gone.

Kluci si doma pouštěli pořád dokola Never Say Die!, a já jednou tu desku otočila a přehrála si píseň, která se mi okamžitě takříkajíc vryla do mozku. Naléhala jsem na svého kamaráda, zpěváka Petra Němce, aby ji nazpíval v češtině. On mi ale řekl, že je spíš na tvrdé skladby a táhlá She’s Gone ho moc nebere.

Já tu písničku poslouchala dál, pořád jsem do ní byla zamilovaná a nakonec jsem si řekla, že ji budu muset nazpívat sama. Oslovila jsem Jarka Nohavicu a požádala ho, jestli by mi nenapsal text. On si ji poslechl a naštěstí se mu také moc líbila, takže mi ho napsal.

Slyšeli vaši verzi členové Black Sabbath?

Slyšeli a na svých internetových stránkách měli dlouho napsané, že je to nejpovedenější coververze té skladby. Já to tam sice neviděla, ale říkali mi to Jarek Nohavica, Zdeněk Vřešťál a někteří další. To člověka potěší.

Funguje to u vás tak, že když se vám písnička líbí a vy si ji bez dlouhého váhání zařadíte do svého repertoáru, uspěje i u posluchačů?

Je to tak ve většině případů. Asi jsem v tom získala určitý cit. Vybavuju si momenty, kdy mi Jaroslav Wykrent zahrál na kytaru nějakou skladbu a já hned řekla, že je skvělá a že ji chci.

Obvykle pak ty písně vzal do rukou pianista a aranžér Ladislav Figar, napsal k nim sugestivní předehru a mezihru a šlágr byl na světě. Dovedl je k hitové dokonalosti.

V případě písniček Skořápky ořechů a Večerem zhýčkaná zase napsal Jarda Wykrent text a Láďa Figar ho pak zhudebnil. Byli na sebe velice dobře naladěni a já byla dobře naladěna na ně.

Vy jste kolem sebe vůbec měla skvělý autorský a muzikantský tým. Uvědomovala jste si to tehdy v reálném čase?

Velice dobře jsem si toho byla vědoma. Už v kapele Flamingo na konci šedesátých let byli výborní autoři Jirka Urbánek a Richard Kovalčík. Ten ale bohužel zemřel velice mladý.

Jirka psal velmi nadčasovou hudbu, byl autorem skoro celého alba Pěšky po dálnici z roku 1977 a velmi záhy spolupracoval s Jarkem Nohavicou jako textařem.

Byly časy, kdy jste písničku s opačnými přízvuky prostě nenatočili.

Později se to ostravské autorské zázemí rozšířilo o Jiřinu Fikejzovou, Pavla Vrbu nebo Zdeňka Borovce. Všechno to byli textaři s obrovským muzikantským cítěním. Jejich frázování bylo dokonalé.

Když dnes poslouchám některé nové písničky a slyším, jak jsou některé texty nečeské a mají špatné přízvuky, je mi až smutno.

Vadí vám to?

Vadí. Byly časy, kdy jste písničku s opačnými přízvuky prostě nenatočili. Každý hudební režisér, se kterým jsem točila, by v takovém případě řekl, že se text musí předělat, protože opačný přízvuk je prostě chyba. A textař to skutečně předělat musel.

Dnes zpívá každý, co chce a co ho napadne, a není nikdo, kdo by jim řekl, že je to prohřešek proti jazyku a je potřeba to udělat jinak, se správným přízvukem.

Předesílám ale, že je u nás pořád řada autorů, kteří píší krásné české texty.

V roce 2011 jste ohlásila konec kariéry a v roce 2014 jste se vrátila s tím, že se vám po koncertování stýskalo. Pořád vás hudba naplňuje?

Jsem šťastná jako blecha. Není toho moc, absolvuju v průměru tři čtyři koncerty měsíčně, a i proto je to nádherné a na všechna vystoupení se moc těším.

Když jsem obklopena skvělými mladšími muzikanty, jsem ve svém živlu. Když pak na pódiu cítím energii od kapely a současně od publika, dostanu ze sebe tolik emocí jako nikdy nikde jinde. Nejsem totiž v běžném životě moc odvázaný člověk, hodně se kontroluju.

Nahrajete novou desku?

Zrovna před pár dny se v této otázce něco podstatného stalo. Jela jsem autem se synem Vítkem na koncert do Roudnice nad Labem a on se mě zeptal, jestli jsem slyšela nové cédéčko Vladimíra Mišíka. Když jsem řekla, že ještě ne, pustil mi z něho jednu písničku a já mu dala za pravdu v tom, že je skvělá.

Pak mi řekl, že seděl s producentem Mišíkova alba a ten mu pověděl, že by se mnou rád nahrál desku. A nakonec mi sdělil: „Prostě, mami, musíš vydat nové cédéčko. A jednu písničku si napíšeš sama, hudbu i text.“

Marně jsem to zpochybňovala, takže musím říct, že pokud jde o novou desku, byl na mě vyvinut první tlak. A Jarek Nohavica mi nedávno řekl, že mi otextuje, cokoli budu chtít.

Může se vám hodit na Zboží.cz:

Reklama

Související témata:

Související články

Lucia Šoralová: S mužem se občas vraždíme

Roky byla „ta od Ondřeje Soukupa“, dnes je dvaačtyřicetiletá zpěvačka a písničkářka Lucia Šoralová, známá z muzikálů i z vlastní tvorby, jeho manželkou...

Anna Slováčková: Dítě si rodiče nevybírá

Hraje v seriálu, několika muzikálech a zpívá s vlastní kapelou. Přesto sní o malém podniku, kam by se lidé chodili nejen najíst, ale také poslouchat živou...

Výběr článků

Načítám