Sochař, architekt a designér Jiří Žlebek pochází z Olomouce. V letech 1965 až 1970 studoval na Katedře výtvarné teorie a výchovy Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.  Od roku 1979 byl evidován u Českého fondu výtvarných umění, od roku 1990 Unie výtvarných umělců České republiky a od roku 1991 ve Spolku olomouckých výtvarníků. Jeho díla jsou zastoupena ve veřejných sbírkách Národní galerie v Praze, v Muzeu umění Olomouc. Řada jeho děl je také v  soukromých sbírkách v České republice, Francii, Dánsku a Spojených státech amerických. Obdržel 1. cenu v architektonické soutěži na autobusovou čekárnu na Sovinci. Účastnil se výstav v rámci České republiky i Evropy. Je autorem přibližně devadesáti sochařských realizací v architektuře po celé České republice i na Slovensku.

Od počátku 80. let proslul jako autor glosující a parodující charakteristické rysy společnosti. Do českého umění vnesl řadu nových prvků. Vedle osobitého humoru také interaktivní řešení soch. V roce 2012 dokončil práci na modelu olomoucké pevnosti z roku 1758. Model je umístěn v areálu Korunní pevnůstky v Olomouci.

Malíř a kreslíř Oldřich Šembera se narodil v Rýmařově. Od roku 1951 žije v Olomouci. V letech 1963 až 1967 studoval na Střední uměleckoprůmyslové škole v Brně. V roce 1975 absolvoval katedru výtvarné teorie a výchovy na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci u malíře Miroslava Štolfy a teoretika Václava Zykmunda.

Počátkem 90. let se z existenčních důvodů vzdal volné tvorby a věnoval se jenom užitému umění, tedy práci na obživu. Vedle toho byl jedním z nejaktivnějších výtvarníků, kteří se zasloužili o vznik olomoucké Galerie Caesar v Olomouci. Již v průběhu studia se intenzivně stýkal s Václavem Stratilem, Petrem Jochmannem, Ondřejem Michálkem a několika dalšími budoucími absolventy zmíněné katedry.

Oldřich Šembera se v Olomouci potkal s dalšími umělci, Jiřím Lindovským a Janem Jemelkou a vzniklo tak kvalitní jádro zdejší, tehdy nejmladší, výtvarné generace. Oldřich Šembera se v tomto společenství individualit, jež nepojil společný výtvarný program, ale odpor proti mizerii doby, snažil zpočátku prosadit především malbami zátiší poněkud morandiovského vyznění, přestože byly malovány hutnými pastami v potemnělé škále hnědí a okrů. Jimi se také představil na dnes již legendární výstavě Konfrontace ´77 v Psychiatrické léčebně v Kroměříži.

Poté, co se přestěhoval do Hodolan, nedaleko Olomouce zaměřil svoji pozornost na zachycování zvláštního napětí mezi „romantickou“ krajinou a „chladnou“ civilizací. Jeho pojetí krajiny tedy bylo netradiční, přestože v obrazech uplatňoval klasickou techniku splývané lazurované olejomalby. V závěrečné fázi malby pak do ní často vstupoval buď rytou exaktní kresbou, nebo americkou retuší, případně obojím.

Někdy kolem roku 1991 rezignoval na více než deset let téměř úplně na vlastní tvorbu. Toto nelehké rozhodnutí mělo pochopitelně vliv i na jeho současnou práci. Začal pracovat s počítačem, upravoval v něm jím pořízené snímky – jak jinak než s námětem krajiny – do podoby digitálních tisků. V roce 2005 ohlásil svůj návrat na výtvarnou scénu a vznikly jeho první fotografiky. Jejich základem jsou fotografie pořízené autorem, které následně převede do počítače a ten mu usnadní vyhledat to, co ho na záběru nejvíce zaujalo. Vzhledem k tomu, že výtvarník bezvýhradně respektuje zdrojové informace snímků a pouze v nich posiluje změnou parametrů počítačových programů své výchozí představy, tak výsledné tisky jsou obsahově i esteticky velmi pozoruhodné.