Tomáš Hlavina patří ke generaci umělců, kteří vstupovali do české výtvarné scény v devadesátých letech. Už od počátku se stal jejím výrazným představitelem a jeho dílo bylo vybíráno do mnoha kolektivních výstav představujících tuto novou generaci (například se účastnil významné výstavy té doby Zkušební provoz v Mánesu, objevil se na výstavě Zvon ´94, Bienále mladých v GHMP, či na výstavách tehdy vůdčí galerie MXM v Praze).

Východiska jeho tvorby lze spojit s díly některých významných českých umělců, kteří vstupovali na scénu v šedesátých letech 20. století. Pro mnohé protagonisty devadesátých let je toto příznačné: necítili spojitost s generací předchozí, jako byli například Tvrdohlaví. Bylo to i vlivem nových porevolučních profesorů AVU, mezi nimiž se objevila silná jména starších umělců. V díle Hlaviny můžeme vystopovat například působení díla Stanislava Kolíbala (pro jeho minimalistický přístup) nebo účinek tvorby Milana Knížáka, který pracuje s principem užití nejrůznějších předmětů denní reality. Generace devadesátých také znovuobjevila kouzlo Duchampových satiricky laděných ready- madů, což se do Hlavinovy tvorby též dozajista promítlo.

Hlavina si však od počátku začal vytvářet velmi osobní reinterpretaci díla svých mnohem dříve narozených kolegů. Tak třeba jeho objekty jsou ready-mady jen na první pohled. „Čisté ready-made nedělám,“ říká autor. Když si jednotlivé objekty prohlédneme, zjistíme, že jsou složeny z vícera prvků, ať už nalezených nebo koupených. A nejen to, mnohdy je Hlavina ještě sám pečlivě opracovává a upravuje – provrtává, uhlazuje, ohýbá, půlí či barví. Původní objekt ztrácí svou původní konkrétní podobu a výsledkem je rafinovaný artefakt, který má například koště na obou koncích, násada je provrtaná a objekt nese název Flétna. Názvy jsou pro Hlavinu důležité: jejich nesouvislostí s původními předměty, z nichž je objekt složen, se rodí nový výsledný význam.

V Hlavinových objektech chybí také duchampovsky břitká společenská satira. V jeho pracích je vše zjemnělé, sofistikované a esteticky vytříbené. Důležitou složkou působení je také zásadní nebarevnost objektů. Vznikají velmi minimalistická díla, která nesou metaforická sdělení. To je odlišuje od klasicky minimalistických objektů šedesátých let (připomeňme si známý výrok Franka Stelly: „to co vidíte, je to, co vidíte“). Hlavina je mistr spojování banálních, často velmi utilitárních předmětů do nových souvislostí, v nichž předměty reality ztrácejí svůj původní význam a jsou transponovány do nových celků, které se stávají citlivou poetickou metaforou. Hlavina je básníkem, který se vyjadřuje plastikami namísto verši, básníkem subtilní nenápadné poezie, v níž si s jemným vtipem pohrává s tématy každodennosti, jež estetizuje odkazy na minimalismus, konceptualismus a dadaismus.