Janáčkovo kvarteto uspořádalo vzpomínkový večer pro „Kráťu“

Myšlenka uspořádat na jeho počest koncert téměř ihned přerostla do nápadu pořádat cyklus komorních večerů Janáčkova kvarteta. Název Hudba života patří tedy cyklu, v němž bude účinkovat kvarteto spolu se svými hosty. Cyklus koncertů se hned tímto prvním koncertem, konaným 14. ledna 2020, zabydlel v novém koncertním sále Konzervatoře v Brně, kde všichni čtyři hudebníci učí. A akustická prověrka sálu, ne víc než pro 300 posluchačů, dopadla na výbornou. Téměř studiová akustika nemilosrdně odhaluje vše, co se na pódiu odehraje. Jen v případě koncertu Janáčkova kvarteta neměla co odhalit. Pouze množství krásných tónů, které vytvořily dohromady skvělý večer. Současní členové Janáčkova kvarteta, primárius Miloš Vacek, Richard Kružík (2. Housle), Jan Řezníček (viola) a Břetislav Vybíral (violoncello), si dali velmi záležet, aby dostáli pověsti svých předchůdců a udělali jim čest.

Průvodního slova ke koncertu se ujal muzikolog Martin Flašar, který citlivě a zajímavě seznámil publikum s programem a jeho účelem a sdělil i několik zajímavostí a lidských postřehů ze života toho, jemuž byl koncert věnován, tedy Jiřího Kratochvíla. A tak se posluchači dověděli mimo jiné, že „Kráťa“ měl rád tajemno a astronomii a že byl labužníkem života, který se snažil vychutnávat v každém okamžiku, neboť byl umělcem nejen večer na pódiu, ale v každé minutě svého života.

Byl to dramaturgicky malý vhled do kvartetní historie. Na začátek zazněl Smyčcový kvartet D dur, op. 64 č. 5, „Skřivánčí“ nestora kvartetní hry Josepha Haydna. Velmi nevděčné, zato líbezné hraní, kde se neschová vůbec nic a kde jednotlivé nástroje jsou zcela ve zvuku odhalené. Čistá a jemná lidová píseň, proti níž se ozývá zpěv skřivánka a soupeří spolu a pak splývají při technické ekvilibristice v poslední větě, to je pochoutka pro zmlsané uši.

Druhým číslem byl Smyčcový kvartet č. 7 fis moll, op. 108 Dmitrije Šostakoviče, který autor věnoval své zesnulé ženě Nině. Tady už na místo lehké zpěvnosti nastupuje napětí a dramatičnost, smutek z hlubin vytahuje violoncello spolu s violou, aby si pak společně s houslemi předávaly téma fugy plné obav, které přechází do rytmu uhánějícího vlaku, aby nakonec v unisonu našlo klidný a vyrovnaný závěr.

Po přestávce zazněl Smyčcový kvartet č. 1 D dur, op. 11 Petra Iljiče Čajkovského. Najednou tu bylo úplně jiné kvarteto, jehož hráče pohltila rozevlátost romantiky a dramatičnost výrazu. Druhá věta Andante cantabile cituje ukrajinskou lidovou píseň, cituplnou a zadumanou, zatímco třetí, Allegro ma non tanto e con fuoco, byla energická a odbojně rytmizovaná. Čtvrtá věta Finale, Allegro giusto se odpoutala od lidové noty a přinesla melodický a harmonický materiál s velkolepým zpracováním a energickým nábojem, jenž hráče kvarteta zcela opanoval. Závěr byl euforický a ta jiskra, kterou do něho autor vložil, přeskočila i na publikum.

Jako přídavek zazněla ještě vzpomínka na „Kráťu“ a byla vzdáním holdu pro něj. Třetí větu z Listů důvěrných Leoše Janáčka hrál jistě Jiří Kratochvíl nesčetněkrát a tak tento přídavek byl jen pro něho. Violový part hrál Jan Řezníček zpaměti a dal do něho srdce. Publikum pochopilo závažnost situace a zahrnulo hudebníky ovacemi. Neboť odešla legenda, jakých je na světě velmi málo. Čest jeho památce!