Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Antoni Wit a Lukáš Vondráček

Když jsem byl osloven, zdali bych mohl navštívit koncert výše uvedených protagonistů a napsat recenzi, zaradoval jsem se, neboť tento první abonentní koncert Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK v roce 2020, konaný ve dnech 15. a 16. ledna 2020, sliboval nevšední umělecký zážitek. Vzhledem k tomu, že kolegyně Kateřina Pincová navštívila tento koncert 15. ledna a potřebnou kritiku již sepsala, bylo by nošením dříví do lesa psát recenzi téhož, pouze s časovým posunem o jeden den. Koncert jsem navštívil 16. ledna a rozhodl jsem se, že požadované vyjádření uchopím jako formu volnější, názorově spíše subjektivní, obsahující shrnutí mých dojmů, pocitů a postřehů.

Na pódium přibíhá štíhlý muž s bílými vlasy, které signalizují, že je věku zralého. Jeho pohyby však ukazují, že je velmi vitální a vlastně mladistvý. Antoni Wit, dirigent dnešního koncertu. Ještě netuším, kolik radosti mně i ostatním návštěvníkům koncertu tento skromně se projevující umělec předá. Koncert pražských symfoniků začíná Novákovou symfonickou básní V Tatrách. Je to náš hudební odkaz, naše rodinné stříbro a zároveň gesto hostujícího dirigenta směrem k naší hudební tradici. Hudba je to celkem nezajímavá, jakási učebnice harmonie a instrumentace zároveň, vedoucí odnikud nikam. Nemohu si vlastně vybavit žádný tematický materiál v kompozici obsažený. Ale ihned mě upoutává dirigent, jehož gesta jsou čitelná a jasná, projev neokázalý a bez teatrálního efektu, jako by chtěl sloužit hudbě samotné a nikoli sám sobě. Evidentní je jeho umělecká i životní erudice, zároveň však i muzikantská přirozenost, kterou je těžké u dirigentského řemesla přesněji definovat. Wit je muzikant, který dokonale ovládá své řemeslo a zároveň je umělecky velmi přesvědčivý. Pražští symfonikové hrají v evidentní pohodě a gestu dirigenta důvěřují. Publikum skladbu vnímá jako nutný úvod koncertu, Novákova kompozice se asi nikdy nestane běžným světovým repertoárem, tomu odpovídá i celkem vlažná reakce publika. Všichni očekávají následující číslo programu, Chopinův druhý Klavírní koncert f moll v podání Lukáše Vondráčka. Ani já to nemám jinak. Nezbytnou přípravu podia zpestřuje chvilka, kdy zřízenec na koncertním nástroji Steinway zvedá pult na noty a já si říkám, že už i Vondráček to v hlavě neudrží a bude hrát z not… Pak se zřízenec vrací a celý pult z klavíru odnáší. Nějak se mi ulevilo.

Ať hledám, jak hledám, nikdy v naší interpretační historii nikdo nedosáhnul většího soutěžního úspěchu než Lukáš Vondráček. Kolik máme olympijských vítězů, máme i Oscary, Nobelovy ceny. Ale v hudbě prostě jiný srovnatelný úspěch, než jeho Brusel, nemáme. Kdyby vypadnul v prvním kole, všichni řekneme, že vypadnul. Když vyhrál, znamená to, že jsme vyhráli my. Nám stačí sedět a poslouchat, jak hraje, pro něj je to o dost složitější. Nechtěl bych podstupovat jeho pracovní nasazení. Psychický tlak, jemuž je takový umělec vystaven, je enormní. A očekávání, ta jsou vždy v oblacích. Pamatuji se, když na Pražském jaru vystoupil Maurizio Pollini, tehdy již legenda. A bylo to zklamání. On hrál svého Schuberta a Schumanna skvěle, ale obecenstvo očekávalo ještě něco navíc.

Vondráček se ke klavíru vlastně dobelhal, jako kdyby byl unaven, nebo už neměl sílu, formální pozdravení bylo jakousi nutností. Wit dirigoval svižně, vědom si nepříliš valné kvality orchestrální předehry. Zároveň s tím však Vondráček ožil a bylo vidět, že když začne hudba, probudí se jeho živel. A jak hrál? Co se tam dělo? Na světě budou tisíce pianistů, kteří ovládají klavírní techniku jako on. Armády asijských superpianistů jsou bezbřehé. Těch, kteří rukama dokážou realizovat své hudební a zvukové představy jako Vondráček, je jen pár tisíc a těch, kteří tvoří tak jako on, bude malá hrstka. Mezi ně budeme počítat spíše ty, kteří nejsou zatíženi důkladným hudebním vzděláním, případně ty, kteří disponují pouze zlomkem Vondráčkových pianistických dispozic, něco typologicky podobného Davidu Helfgottovi či našemu Romanu Bonhardovi. Kombinace obojího, bezbřehé a nespoutané kreativity a zároveň fenomenální pianistické erudice, se však spojují pravděpodobně jen u něj. Každá mince má však dvě strany. Nebo máme vždy více úhlů pohledu. Chopinova hudba má své parametry, bez nichž to není jeho hudba, speciálně Koncert f moll je esence jemné romantiky, noblesy, elegance, kde základem jsou dlouhé, plynulé a hudebně přirozené melodické linky s decentní harmonickou podporou a spíše jemná, elegantní a hybná, často taneční technika.

Kdo od Lukáše Vondráčka očekával něco podobného, ani nemusel koncert navštěvovat. Jeho umělecká kreace má Chopinův notový zápis pouze jako určitou kostru, základ, vše ostatní vytváří podle svého specifického cítění. Chopinova přirozenost je mu cizí, organickou strukturu hudebního materiálu vnímá zcela jinak. Každou, i nejjednodušší hudební frázi, dělí na množství detailů, kde stihne najít nepřeberné množství harmonických, agogických a dynamických elementů, ze kterých skládá svou vlastní hudební řeč, zcela odlišnou od běžných konvencí. Náhlá a téměř úplná zastavení při skoro nulovém zvuku nutí posluchače napnout sluch, jestli opravdu něco hraje, naproti tomu ostré a příkré tempové a dynamické erupce v technických pasážích posluchačům v akustických podmínkách Smetanovy síně také nic neulehčují. Vše toto je podpořeno Vondráčkovou neuvěřitelnou dynamickou a barevnou škálou; způsob, jakým využívá a někdy i zneužívá své technické prostředky a fyziologické předpoklady, je dech beroucí. Je to pestrá mozaika, jakési rapsodicko-fantazijní umělecké vyjádření s výrazným nechopinovským pathosem a nadpřirozenou senzitivitou. Opravdu naprosto jiné, než si umíme bez přímého poslechu představit. Chopinovské, zcela nekonvenční kreace Iva Pogoreliche či Evgeni Bozhanova, jsou proti Vondráčkovi ortodoxními vyznáními Chopinovu stylu, on je úplně někde jinde. Jeho hudební řeč je prostě z jiného světa. Je to špatně, nebo dobře?

Vondráček je velkou osobností, naléhavost, přesvědčivost a sugestivnost jeho projevu v kombinaci s absolutním soustředěním je neuvěřitelná. Jeho interpretace soudobé hudby, kde často není vše pro posluchače tak srozumitelné, je neskutečná. Vyrobí hudbu i tam, kde je jí poměrně málo. Tam, kde je hudba jasně daná, u Chopina či ostatních romantiků, bude pod jeho rukama vždy odlišná, jeho vlastní. Snad moderní? Současná? Nenacházím vhodný slovní termín. Jen poměrně blízká budoucnost ukáže, zdali publikum bude jeho kreace akceptovat i na té očekávané naprosto špičkové úrovni, či zda skončí na beznadějných pozicích, jako někdejší hvězdy pianistického nebe typu Andreje Gavrilova či Stanislava Bunina. Na pomyslném světovém klavírním Olympu však dnes stojí pianisté typologie Alfreda Brendela či Grigorije Sokolova, otázkou zůstává, zdali Vondráčkova jiná a neprozkoumaná cesta může vést umělce do těchto sfér, či se jedná o slepou uličku. Abychom to zjistili, nezbývá nám, než po té cestě jít. A vážím si toho, že Lukáš Vondráček po své cestě kráčí.

Zpět ke koncertu. Tomu, kdo preferuje poslech nádherné Chopinovy hudby, stačí, když zvolí návštěvu koncertu kteréhokoli běžného pianisty, zdolat s úspěchem a pokorou Chopinův Koncert f moll není tak nesplnitelný umělecký úkol. Ten, kdo chce slyšet opravdu něco výjimečného, jiného, možná i těžko pochopitelného, ať zajde na Vondráčka. Já sám jsem měl několik vteřinových momentů, kdy jsem prožíval absolutní štěstí z toho, co slyším. A také jsem měl množství stejně krátkých chvil, kdy jsem byl na straně Chopina, proti Vondráčkovi a tomu, co nám ve své hudební řeči tlumočil.

Při rozvrásněnosti a tempové pohyblivosti a nestálosti musím ocenit neuvěřitelnou přizpůsobivost a flexibilitu Antoniho Wita. Jistě, tento koncert musel ve své kariéře dirigovat nesčetněkrát, ale asi ještě nikdy takto tempově uvolněně. Bylo znát, že z klavírního partu zná každou notu a jeho reakce na sólistův projev byly absolutně přesné, díky tomu ani orchestr neměl žádné problémy s doprovodem. Nicméně, pro mnohé dirigenty by mohl být typ podobné umělecké spolupráce noční můrou.

Návštěvníci, kteří o pauze opustili sál, se ochudili o přenádhernou hudební hostinu v podobě Lutoslawského Koncertu pro orchestr. Půlhodinová kompozice geniálního polského hudebního skladatele, postavená na bezbřehém obsazení orchestru čítajícím prakticky vše, co je použitelné pro jedinečnou instrumentaci této hudby, v kombinaci s absencí jakéhokoli oddechu pro publikum, vytvořily atmosféru, která je jen stěží popsatelná. Skladba je vyhrazena prakticky jen pro orchestry té nejvyšší úrovně; virtuozita a precizní souhra, zvládnutí rytmické a metrické složitosti, zároveň se schopností vytvářet jen stěží popsatelné zvuky a barvy, jsou minimální nutností. Antoni Wit dirigoval zpaměti, jaksi naprosto samozřejmě, jeho cit pro volbu ideálních temp, schopnost přesně znát limit hráčských možností, byly neuvěřitelné. A muzikanti v orchestru evidentně ocenili bezpečí, jistotu a srozumitelnost Witových gest, hráli uvolněně a v příkladné formě. Drobné, vlastně spíše jen viditelné prvky nesouhry u smyčců jen ukazovaly náročnost partů, jejichž dokonalé zvládnutí by potřebovalo více zkouškového času. Nicméně se opět potvrdilo, že Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK je schopen pod vedením špičkového dirigenta, jakým Antoni Wit bezesporu je, podávat skvělé výkony. Byl to krásný večer.