Divadlo v Dlouhé obohatilo svůj repertoár o další inscenaci ze sekce Krátká Dlouhá. Adam Skala a Martin Satoranský s herci nastudovali Konec stříbrného věku, předlohou jim byl stejnojmenný román japonského autora Jasutaky Cucuiho. V divadelní kavárně se tak rozbíhá boj o přežití a dárkový koš.
Pro dílo Jasutaky Cucuiho (* 1934) je typická kritika negativních společenských jevů, které jsou vyhnané do absurdních rozměrů a zabalené do hávu parodie či grotesky. Nejinak je tomu i u románu Konec stříbrného věku, který Cucui napsal v roce 2006. Tedy téměř na prahu věku, kdy by se sám měl stát bojovníkem Stříbrné bitvy.
Tradiční japonská úcta k předkům čelí ekonomické krizi způsobené přelidněním a stárnutím populace. Japonská vláda proto přichází s programem na eliminaci „příživníků“ nazvaným Stříbrná bitva. Ta trvá 30 dní a během nich mají obyvatelé starší 75 let za úkol se navzájem vyvraždit. Japonsko je rozděleno do 90 územních celků a v každém může přežít jen jeden důchodce. Ten na konci Stříbrné bitvy získá uznání, že je stále společnosti prospěšný, a tím pádem i právo na život. A dárkový koš.
Samozřejmě tuto bitku ve stylu battle royale si produktivní část společnosti nenechá ujít a skrze televizní obrazovky hltá veškeré novinky z této zvrácené reality show. Celý příběh na motivy „co by, kdyby“ je vyhnán do skutečné absurdity, ovšem ve světle diskuzí nad důchodovou reformou a nedávného výroku Andreje Babiše „Já nevím, co je důchodová reforma. Já vím, že budeme zvyšovat důchody.“ získává celý příběh spíše hořký a mrazivý nádech. Je totiž otázka, zda toto absurdní a nepředstavitelné zobrazení budoucnosti je opravdu natolik absurdní a nepředstavitelné.
I přes ne zrovna veselé vyznění románu se jej tvůrci divadelní adaptace rozhodli pojmout jako komickou taškařici plnou pro japonskou kulturu (stereo)typických prvků, jako jsou pokémoni, sushi (v podání Divadla v Dlouhé s párkem!) či postava slečny Azumi, která jako by vypadla z mangy.
V rámci komorních inscenací Krátké Dlouhé, jež se odehrávají v divadelní kavárně, není prostor pro výraznou scénografii, Tereza Gsölhoferová proto vsadila na mírně stupňovité pódium pokryté jednoduchými bambusovými rohožemi připomínajícími sezení v čajovně. Černá plátna pak sloužila coby projekční plochy zobrazující opadávající sakury nebo noční nebe. Z mála se jí podařilo vybudovat vcelku smysluplnou scénu.
Za poněkud nešťastné stále považuji rozkročení konceptu Krátká Dlouhá mezi činohrou a scénickým čtením (výjimku tvořil výtečný Dating v osmi). Herci v kostýmech s gejšovsky nabílenými obličeji, jež posléze zdobí červeno-černé bojové linky, se tak potýkají s chodítky, katanami či dalšími rekvizitami a zároveň v druhé ruce drží scénář se svými barevně zvýrazněnými replikami. Uhlídat obojí – otáčet stránky textu a zároveň manipulovat s rekvizitou – není snadné, jak by nejspíš potvrdil Miroslav Zavičár. Jemu při premiéře neposlušný kousek sushi spadl přímo na scénář a nadto se k němu ještě přilepil. Pokus o nenápadné znovu-ulovení hůlkami tak vyšel nazmar.
I přes své výhrady však inscenaci kvituji s nadšením, protože se tvůrcům podařilo zpracovat velmi aktuální téma. Možná aktuálnější, než v době začátku zkoušení sami tušili.
DIVADLO: KONEC STŘÍBRNÉHO VĚKU
Překlad: Anna Křivánková
Adaptace: Adam Skala, Martin Satoranský
Režie: Adam Skala
Dramaturgie: Martin Satoranský
Výprava: Tereza Gsölhoferová
Hrají: Štěpánka Fingerhutová, Eva Hacurová, Jan Meduna, Pavel Neškudla, Marie Poulová, Miroslav Zavičár
www.divadlovdlouhe.cz
