Kliknutím zvětšíteV takzvaném šokovém pokoji, orientovaném do dvora v posledním patře kliniky, strávil těžce popálený student poslední tři dny svého života. Podle Liany Hanusové bolestmi netrpěl, ačkoli zdravá měl jen chodidla.
Paměť národa
Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum. Podpořit ji můžete i vy na www.pametnaroda.cz
„Měl po celém těle popálení třetího a čtvrtého stupně, která zasahují nervová centra tak hluboko, že nebolí. Ale s ošetřováním to bylo tenkrát špatné, protože popáleniny mokvají a tenkrát jsme neměli žádné pomůcky. Takže jsme pod něj vždycky srolovali čisté prostěradlo, to chvíli vydrželo a zase bylo úplně mokré,“ popsala paní Liana s tím, že Janu Palachovi nemohli pomoci.
„On věděl, že je to špatné, že se neuzdraví. Nemělo cenu mu říkat, že to bude trvat dlouho, ale že bude chodit, jako jsme to říkali jiným. Byl natolik inteligentní, že věděl, že je to nemožné. Nemohl se ani pohnout,“ vyprávěla a dodala, že ho potěšilo, když mu řekla, že jeho čin má mezi veřejností velký ohlas.
„Kdyby se popálil, a ještě to nemělo úspěch, to by mi připadalo hodně smutné. A úspěch to fakt mělo. Ozývaly se všechny rádiové stanice. Z toho měl radost,“ vzpomínala paní Hanusová.
Když Jan Palach 19. ledna 1969 zemřel, odváželi ho potají, protože klinika byla v obležení lidí. Liana Hanusová přijala jeho smrt s úlevou, ačkoli jeho čin považovala za zbytečně zmařený mladý život. „On ale chtěl něco dokázat, to bylo v něm a nedalo se to ničím ovlivnit. On to chtěl udělat, tak to udělal.“
Prázdniny ve Varnsdorfu
Narodila se na konci roku 1937 ve Varnsdorfu, kde žili rodiče její maminky. Nezvyklé jméno dostala po ženě primáře, který ji ve varnsdorfské nemocnici rodil, a její mamince se jméno Liana zalíbilo.
Vyrůstala v Praze, kde zažila bombardování na konci války. Jako dítě brala útěky do krytu jako dobrodružství: „Já jsem se těšila, až to zahouká a půjdeme do našeho sklepa, kde byly katakomby.“
Každé prázdniny odjížděla k babičce a dědečkovi do Varnsdorfu. „Měla jsem krásné dětství díky dědečkovi a babičce. Rodiče se rozvedli, tatínek byl totiž skoro o dvacet let starší.“
Ve Varnsdorfu se skamarádila s německými dívkami, od kterých se rychle naučila německy. „Pamatuji se hlavně na kamarádku Ursulu, se kterou jsem šla naposledy koupit chleba, a byla jsem moc smutná, že musí pryč,“ vzpomínala, jak vnímala jako dítě poválečný odsun německého obyvatelstva.
V Praze vystudovala střední zdravotní školu a jako čerstvá absolventka nastoupila na oddělení popálenin kliniky v Legerově ulici. „Do Legerky chodili lékaři buď za trest, nebo po škole jako my. Tehdy byly popáleniny v plenkách, všechno se dělalo ručně, byla to fyzicky i psychicky náročná práce,“ vysvětlila.
Svým pacientům dokázala být nablízku, když umírali, a práce ji naplňovala. I přesto však snila o tom, že se stane sestrou na operačním sále. „Nakonec jsem se instrumentářkou stala, na chirurgii ve vinohradské nemocnici jsem byla do doby, než se mi narodily dcery.“
Po mateřské dovolené nastoupila na zdravotní středisko a po odchodu do důchodu odešla na deset let do rakouského Lince pečovat o nemohoucí paní. „Shodou okolností to byla odsunutá Němka ze Sudet, uměla i trochu česky, ale mluvily jsme spolu německy,“ uvedla Liana Hanusová s tím, že znalost němčiny z dětství mohla konečně uplatnit po otevření hranic po roce 1989.
O politiku se nezajímala
„Zavřené hranice mi vadily a komunisti mi vadili, ale politikou jsem nikdy nežila,“ řekla s tím, že se o politiku nezačala zajímat ani po setkání s Janem Palachem.
„Mě ovlivňovaly jiné věci. Třeba zhoubný nádor mízních uzlin, ze kterého jsem se naštěstí uzdravila. To byla moje nejtěžší životní zkušenost, ale získala jsem díky ní například mnohem větší pokoru. Myslím, že pánbůh má teď ze mě radost,“ uzavřela paní Liana, která žije v Praze a těší se ze svých vnoučat.
2
20
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
