Knihovna s odbornými svazky, mohutná bible představující první společenský kodex, několik diplomů za umístění v badmintonu, řada fotografií znázorňujících staré kované dveřní kliky a vypreparovaný trup mořského ďasa uloveného v Norsku. 

Pro Milana Tripese, ještě před pár týdny předsedu českobudějovického krajského soudu, představují tyto doplňky jeho kanceláře více než šestiletou minulost. Funkce se vzdal předčasně ze zdravotních důvodů. 

„Tady mám největší moji radost. Vnučky. Jsou poloviční Afričanky, dcera si vzala manžela z Nigérie,“ hrdě ukazuje na fotku dvou usměvavých děvčátek.

Jak se stalo, že máte za zetě cizince z Nigérie?
Dcera vystudovala rovněž právo. Při pracovním pobytu v Belgii se seznámila s partnerem z Nigérie, který tam byl na stáži. Původně spolu komunikovali na sociálních sítích o fotbale, dcera je fanynkou londýnské Chelsea a zeť má zase oblíbený Manchester United, ale nakonec zjistili, že toho mají společného víc. Po několika letech se vzali a přestěhovali sem do Budějovic. Těším se, že na své vnučky budu teď mít víc času, i když jako soudce chci samozřejmě pracovat dál. Za pár týdnů mě také čeká operace, ale protože jsem věčný životní optimista a po lékařské stránce jsem v těch nejlepších rukou, věřím, že v létě už budeme moci s manželkou a vnučkami opět cestovat do našeho oblíbeného Caorle v Itálii.

Soudcem jste celý život. Neměl jste sklony k jiným povoláním?
Můj tatínek byl soudcem v Kaplici, když ještě byla okresním městem. V tom mi byl příkladem a inspiroval mě, šel jsem v jeho stopách. Po územní reformě dojížděl do Českých Budějovic, kam se rodina přestěhovala a kde jsem se narodil. Od malička inklinuji k historii, hlavně k té nejstarší, rozhodoval jsem se na střední škole, jestli nemám jít touto cestou. Nejvíc mě lákala archeologie, úplně nejvíc egyptologie nebo asyrologie. Nakonec jsem uznal, že ne každý může být jako profesor Zbyněk Žába, a skončit někde v okresním muzeu by asi nenaplnilo moje ambice. Takže tyto obory mi zůstaly dodnes jako koníček.

Vaší specializací je obchodní právo. Trestní vás nelákalo?
Trestní soudce obdivuji, neboť já sám se svou povahou mám problém někoho trestat. Dokážu řešit spory mezi lidmi, a pokud možno, mám vždycky snahu je dávat dohromady. Naštěstí jsem trestní věci dělat nikdy nemusel, protože kdyby tomu tak bylo, asi bych se rozhodoval, jestli v justici vůbec zůstanu. Někdy v roce 1991, kdy začal platit nový obchodní zákoník, mi tehdejší předseda krajského soudu nabídl možnost soudit obchodní právo a u toho jsem už zůstal.

Opouštíte funkci o několik měsíců dříve. Máte pocit, že už nestihnete úkoly, které jste si předsevzal?
Ani bych asi víc nedokončil. Před pár měsíci jsme absolvovali poslední výběrové řízení na předsedy okresních soudů, kterým končila funkční období. Proběhla rovněž všechna výběrová řízení na obsazení soudcovských funkcí. Prakticky všechny soudy v kraji jsou naplněné potřebnými počty soudců. Jsem navíc přesvědčený, že jak na postech předsedů, tak ve funkcích soudců jsou ti skutečně správní lidé.

Vzhledem k tomu, že působíte ve 110 let staré justiční budově, se veřejnosti může zdát, že se na první pohled na tomto paláci až tak moc nezměnilo. To, co je neviditelné, jsou její elektronické vnitřnosti. V posledních týdnech tu vidím stále natahování nových kabelů.
Jsou jich možná stovky kilometrů, právě probíhá rekonstrukce celé počítačové sítě. I z toho je zřejmé, že bez kvalitních IT techniků se dnes neobejde žádný soud. Problém je, že kvalitní odborníky, a to nejen z oboru IT, neumíme zaplatit, jsme v tom plně závislí na rozpočtových prostředcích, které nám poskytne ministerstvo.

Nebojíte se kybernetického útoku?
Máte pravdu, za poslední léta významně pokročila elektronizace justice. Všechno jde přes počítače, i když naštěstí i ty nejvíce elektronizované agendy stále fungují alespoň duálně, to znamená, že existují zároveň i v klasické podobě na papíře. I tak je ale jasné, že pokud nastane blackout, soud v podstatě přestane fungovat. Mou největší noční můrou, kterou bych raději ani nevyslovoval, je skutečně masivní kybernetický útok. Tato hrozba je jednou z věcí, kterými by se mělo přednostně zabývat ministerstvo spravedlnosti, které elektronizaci prosazuje. Nic proti ní nemám, naopak, ale dlouhodobě tvrdím, že soudní data by měla být mnohem lépe zabezpečená.

Co důležitého čeká na vašeho nástupce?
Přes deset let se mluví o přestěhování českobudějovického okresního soudu do bývalých Žižkových kasáren. Vypadá to, že konečně letos bude moci okresní soud vypsat výběrové řízení na projekt. Investice se bude pohybovat řádově ve stovkách milionů. Českobudějovické justici by její realizace velmi pomohla, protože prostory na Lidické, kde sídlil vojenský soud a kde je dnes sídlo okresního soudu, jsou nevyhovující. Do nového objektu by se pak mohly přestěhovat i ty agendy okresního soudu, které stále zabírají téměř celé přízemí budovy krajského soudu.

To, co nejvíc vnímá veřejnost, je nárůst soudních případů. Je jich opravdu stále víc?
Určitě je, třeba na insolvenčním úseku došlo v posledních letech dokonce k několikanásobnému nárůstu věcí takzvaného osobního oddlužení. Druhá rovina pohledu je ale kriminalizování jednání, která podle mě ani kriminálními činy nejsou. Typickým případem jsou trestné činy politiků. Stranou nechám prokázanou korupci, kdy je třeba někdo z politiků přistižen s krabicí od vína naplněnou miliony. Ale rozhodování o tom, jestli například ta či ona veřejná stavba mohla být postavena levněji, a shledávat v tom kriminální čin, to mě docela trápí. Vůbec se pak za této situace nedivím, že se třeba stále nestaví budějovická sportovní hala.

Hodně se mluví o délce soudních projednávání. Jak jsou na tom jihočeské soudy?
Můžu říci, že z osmadvaceti sledovaných agend se zhruba ve dvaceti pohybujeme v rámci republiky trvale na jednom z prvních tří míst. Rád bych v této souvislosti zdůraznil, že je to zásluha všech, kteří se na tom podílejí, od vedení soudů přes soudce a střední odborný aparát až po pracovníky správy soudů a zaměstnance soudních kanceláří. V takové kondici jsem vedení jihočeské justice převzal od svého předchůdce a věřím, že je tak i předám svému nástupci.

Vaše profese vyžaduje obrovské nasazení. Co vás ve volném čase osvěží?
Miluji hudbu a baví mě sport, i když jsem jej kvůli silným dioptriím nikdy sám závodně neprovozoval. Mám rád hlavně atletiku a hokej. Před odchodem Mountfieldu z Českých Budějovic jsem se dokonce podílel na chodu zdejšího klubu. Po padesátce jsem začal hrát pro zábavu badminton a zlákal jsem na něj i celou řadu kolegů. V posledních pěti letech mám ale hlavní kompenzaci ve dvou krásných vnučkách – pětileté Jůlince a o dva roky mladší Mánince. V době, kdy se ta starší narodila, se mi doslova a do písmene změnil život. Jízda s kočárkem se stala mou nejoblíbenější zábavou, najezdil jsem s ním za těch pár let opravdu stovky kilometrů.

Na svoje dvě děti jste tolik času neměl?
To bych neřekl, ale když je člověk mladý, tak si tyto věci až tolik neuvědomuje. Věnovali jsme se práci, budování kariéry, bydlení – a děti v tom byly čímsi normálním a přirozeným. U vnuček jsem teď poznal něco nového. Samozřejmě vím, že jsem něco dokázal, mám významné postavení a náročné povolání, které mě uspokojuje, ale také si stále více uvědomuji, že jsou mnohem důležitější věci v životě než kariéra, postavení či funkce. Zdravá a šťastná rodina je pro mě základem existence.