Největší hvězdy fotbalových dějin se většinou rekrutují z útočníků či záložníků, v historii tohoto sportu ale oslnivě zářili i mnozí obránci. V každé epoše pobíhaly po trávnících defenzivní osobnosti, které často zastínily i ofenzivně laděné hráče.
Jak už naznačil titulek tohoto článku, tentokrát tu máme výběr nejlepších fotbalových obránců všech dob. Jak se mi tento výběr (ne)zdařil, můžete posoudit v následujících kapitolách. Veškeré alternativní výběry, námitky či argumenty pro i proti pište do diskuse.
Pokračování 2 / 13
12. Lilian Thuram (Francie)
Obránce Liliam Thuram dvakrát skóroval v semifinále mistrovství světa v roce 1998 a nasměroval Francii k mistrovskému titulu. Patřil mezi klíčové hráče reprezentace galského kohouta také o dva roky později, když triumfoval na evropském šampionátu. Byl to silný, fyzický zadák, který si však v každém okamžiku dovedl poradit s balonem a byl technicky na vysoké úrovni.
Zatímco na mezinárodní scéně se mu nesmírně dařilo, jeho osud v Lize mistrů se trochu podobá osudu Pavla Nedvěda, s nímž hrával v jednom týmu. V roce 2001 se připojil k Juventusu, kde pak strávil pět sezon, ale výhry v Champions League se nikdy nedočkal. Nic na tom nezměnily ani poslední dva roky kariéry, které strávil v Barceloně. V roce 1997 se stal nejlepším francouzským hráčem roku. O sedm let později ho legendární Brazilec Pelé zařadil mezi stovku nejlepších fotbalistů všech dob.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 3 / 13
11. Cafu (Brazílie)
Kromě kratičké anabáze ve španělské Zaragoze hrál brazilský obránce Cafu až do 27 let ve své domovině a do Evropy se v roce 1997 vypravil už jako mistr světa (1994) a jihoamerický šampion (1997). Jeho zaměstnavatelem se stal AS Řím, kde strávil šest let a podílel se na vítězství italského titulu v roce 2001.
Během angažmá na Apeninském poloostrově si Cafu vysloužil přezdívku Il Pendolino (Rychlík) a v roce 2003 si to namířil po vypršení smlouvy v hlavním městě do konkurenčního AC Milán. V barvách Rossoneri vyhrál svůj druhý italský titul (2004) a o tři roky později zvedl nad hlavu i trofej pro vítěze Ligy mistrů.
V roce 2008 ukončil úspěšnou kariéru jako dvojnásobný mistr světa. Ve finále světového šampionátu si zahrál třikrát. V národním týmu odehrál mezi lety 1990 až 2006 142 zápasů a vstřelil pět branek.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 4 / 13
10. Matthias Sammer (Německo)
Patří Matthias Sammer do tohoto výběru? Byl to vůbec obránce? Možná ne úplně čistokrevný. Původně totiž hrával v záloze. Dnes bychom řekli, že byl spíše defenzivním záložníkem, později se posunul na post libera.
Fotbalista, který prožil první sezony své kariéry ve východoněmeckých Drážďanech se stal po pádu Berlínské zdi hráčem Stuttgartu. Nejlepší léta však strávil v Borussii Dortmund.
V roce 1996 dovedl německé mužstvo na Euru v Anglii k titulu mistrů Evropy. Ve finále porazili Němci českou reprezentaci. Ve stejném roce získal Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu starého kontinentu. Kromě titulu evropského šampiona se radoval také z vítězství v Lize mistrů a třikrát vyhrál německou Bundesligu.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 5 / 13
9. Lothar Matthäus (Německo)
Lothar Matthäus je podobný případ jako jeho krajan Sammer. Nejdříve hrával ve středu pole, ale po třicítce se posunul dozadu a stal se patrně nejlepším obráncem, který v devadesátých letech minulého století pobíhal po fotbalových trávnících.
Profesionální kariéru odstartoval v roce 1979 v Borussii Mönchengladbach a ukončil ji až o 21 let později v americké Major League Soccer. Mezi tím odehrál dvanáct sezon v Bayernu Mnichov a čtyři v Interu Milán.
Pětkrát hrál na světových šampionátech (1982, 1986, 1990, 1994 a 1998), kde nastoupil do 25 zápasů, což je rekordní zápis ve statistikách. V roce 1990 přivedl jako kapitán německou reprezentaci k titulu mistrů světa a získal ocenění Zlatý míč. Čtyřikrát reprezentoval Německo na mistrovství Evropy (1980, 1984, 1988 a 2000), přičemž první účast proměnil v titul.
Argentinec Diego Maradona o Matthäusovi ve své biografii napsal, že to byl nejlepší fotbalista, proti jakému kdy nastoupil. Ještě v roce 1999, kdy mu bylo 38 let, získal ocenění pro nejlepšího německého fotbalistu roku.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 6 / 13
8. Roberto Carlos (Brazílie)
Brazilec Roberto Carlos se stal fenoménem především kvůli přímým kopům. V této disciplíně patřil mezi nejlepší hráče posledních dvaceti let. A vůbec nezáleželo na vzdálenosti, z jaké se standardní situace zahrávala. Pokaždé hrozilo brance soupeře smrtelné nebezpečí.
Převážnou část kariéry – celých jedenáct sezon – strávil v Realu Madrid, s nímž čtyřikrát vyhrál La Ligu a třikrát Ligu mistrů. V roce 2002 vybojoval s Brazílií titul mistrů světa a dvakrát jihoamerický šampionát Copa America.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 7 / 13
7. Daniel Passarella (Argentina)
Daniel Passarella byl prvním Argentincem v dějinách, který držel v rukou pohár pro vítěze mistrovství světa. V roce 1978 přivedl jako kapitán domácího mužstva svůj tým k premiérovému titulu. Tehdy byl jednou z klíčových postav mužstva.
Říkalo se mu „El Gran Capitan“ (Velký kapitán) protože měl vůdčí schopnosti a dokázal perfektně organizovat hru. Byl typem obránce, který často podporoval útok a rád se do něj aktivně zapojoval. I proto dával nevídané množství branek. Ve 447 klubových zápasech nastřílel 143 gólů, v národním týmu dal v 70 duelech 22 gólů.
Navzdory tomu, že nebyl žádný čahoun (měřil jen 173 centimetrů), dával poměrně hodně gólů hlavou. Skvěle zvládal přímé kopy a penalty. Často si ale také pomáhal lokty a hrál dost zákeřně. Dodnes je považován za nejlepšího obránce v historii jihoamerického fotbalu.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 8 / 13
6. Ronald Koeman (Nizozemí)
Nizozemský obránce Ronald Koeman býval ještě větší kanonýr než Daniel Passarella. Legendární se staly jeho tvrdé a přesné pumelice z velkých vzdáleností.
Hrával v Ajaxu Amsterdam, PSV Eindhoven a v roce 1989 přestoupil do Barcelony, kde strávil šest sezon. Kvůli podobě se slavným komikovým hrdinou tam dostal přezdívku Tintin. V roce 1995 se vrátil zpět do Holandska, kde odehrál ještě dva roky ve Feyenoordu Rotterdam. Čtyřikrát vyhrál holandskou i španělskou ligu, dvakrát Ligu mistrů, dvakrát se stal nizozemským fotbalistou roku.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 9 / 13
5. Alessandro Nesta (Itálie)
Jeden z nejlepších stoperů posledních desetiletí strávil nejlepší léta v Laziu Řím a AC Milán, kde v součtu odehrál devatenáct sezon (9 v Římě a 10 v Miláně). Alessandro Nesta nikdy nedával góly. Během profesionální kariéry odehrál přes 600 zápasů a vstřelil v nich pouze 18 branek. Jeho síla byla v bezchybné defenzivní činnosti. V roce 2006 pomohl Itálii k vítězství na mistrovství světa v Německu, ve sbírce úspěchů má také tři italské tituly, vítězství v Poháru vítězů pohárů a dva tituly z Ligy mistrů.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 10 / 13
4. Bobby Moore (Anglie)
Legenda anglického fotbalu spojila takřka celý fotbalový život s klubem West Ham United. Bobby Moore v něm odehrál 544 ligových zápasů a vedl jej dvacet let jako kapitán. V roce 1966 přivedl jako kapitán anglickou reprezentaci na domácím mistrovství světa k titulu šampionů.
Dodnes je považován za jednoho z nejlepších hráčů všech dob. Legendární Brazilec Pelé prohlásil, že to byl nejlepší obránce, proti kterému kdy hrál. V anglické reprezentaci odehrál 108 zápasů a v žádném nechyběl na hřišti ani jedinou minutu, což je rekord, který už pravděpodobně nikdo nikdy nepřekoná.
29. května 1963 vedl už ve 22 letech národní tým jako nejmladší anglický kapitán v historii do mezinárodního utkání, v němž Albion porazil Československo 4:2. Ikona ostrovního fotbalu zemřela v roce 1993 ve věku 51 let.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 11 / 13
3. Paolo Maldini (Itálie)
Paolo Maldini se stal symbolem klubové věrnosti. Všech 25 sezon, které strávil v profesionálním fotbale, oblékal dres AC Milán. S kariérou se loučil v roce 2009, kdy mu bylo 41 let, jako klubová legenda.
Maldini měl obrovské vůdčí schopnosti. I proto dostal přezdívku „Il Capitano.“ Víc než pro technické kousky byl uznáván pro dokonalou poziční hru, perfektní přehled a intuici, díky níž byl vždy ve správný čas na správném místě.
Kromě titulu mistra světa je Maldini také mistrem Evropy z roku 2000, sedmkrát vyhrál italskou ligu a pětkrát Ligu mistrů. V roce 1994 byl vyhlášen nejlepším fotbalistou roku. V roce 2007, kdy mu bylo 39 let, se stal nejlepším obráncem Ligy mistrů.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 12 / 13
2. Franco Baresi (Itálie)
Stejně jako Paolo Maldini i Franco Baresi strávil celou kariéru v AC Milán. Vyhrál třikrát Ligu mistrů, šestkrát italskou Serii A, ze světových šampionátů má kompletní sbírku medailí. Tu nejcennější vybojoval v roce 1982, o osm let později přidal bronz a další čtyři roky poté vyhrál stříbro.
Baresi se s fotbalem rozloučil v roce 1997, když mu bylo 37 let. Jen o dva roky později byl fanoušky AC Milán zvolen hráčem století.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 13 / 13
1. Franz Beckenbauer (Německo)
„Der Kaiser Franz“ neboli Císař Franz byl patrně nejlepším fotbalovým obráncem všech dob. Přezdívku získal díky vůdčím schopnostem, fantastického hernímu stylu a obrovskému přehledu. Dvakrát vyhrál Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu Evropy, ve své vlasti se stal čtyřikrát hráčem roku. Dodnes je považován za nejlepšího německého fotbalistu všech dob.
Hráč, který strávil dvanáct sezon v Bayernu Mnichov, je považován za prvního moderního beka v dějinách fotbalu a „vynálezce postu libera.“ Je s podivem, že stejně jako jeho krajané Sammer a Matthäus začínal jako záložník a do zadní řady se přesunul až později.
S Bayernem vyhrál čtyřikrát německou Bundesligu, pak se mu to povedlo ještě na sklonku kariéru v dresu Hamburku. Třikrát se radoval z vítězství v Poháru mistrů evropských zemí, jednou v Poháru vítězů pohárů. Ve sbírce má titul mistra Evropy i světového šampiona.
Po skončení aktivní kariéry se stal trenérem a zase sbíral jeden úspěch za druhým. Vyhrál s Marseille francouzskou ligu, s Bayernem Bundesligu a Pohár UEFA a v roce 1990 s německou reprezentací i titul mistra světa. Vedle Brazilce Maria Zagala a Didiera Deschampse je jediným člověkem na světě, kterému se to podařilo jako hráči i v roli kouče.
Foto: Profimedia.cz