RECENZE: Když si mladí hrají na staré. Domov na konci je poněkud umluvená ilustrace stáří

Provázkovská novinka, v jejímž těžišti je text zdejší dramaturgyně Kateřiny Menclerové, nese podtitul Výroční zpráva z planety seniorů. A skutečně tady hned na počátku této kolektivní inscenace zavítáme do jakéhosi děsivého domova důchodců, v němž se hlavní ošetřovatelka snaží udržet věčné mládí svých klientů či spíše anulovat jejich konec a smrt. Svěřenci této naoko milé, ale vnitřně fanatické a zlé ženy musí proto opakovaně drmolit složité paměťové tréninky, luštit sudoku či memorovat komplikované texty o arteroskleróze a jejích fatálních rizicích. Možná představa pokojného života popletených a bezmocných seniorů je tady hned od začátku konfrontovaná s praktikami tohoto monstra podobně jako u legendární vrchní sestry Mildred Ratchedové ze slavného Přeletu nad hnízdem kukačky. Jako by stařečkům (ale hlavně sobě) tato despotická dáma v růžovém kabátku a bílých kozačkách chtěla vyhnat smrt z jejich sklerotických a senilních hlav.

Jak popřít zánik pomocí sci-fi

Toto neradostné místo je tady v jednoduché scéně Nikoly Tempíra vlastně aseptickou bílou místností, z níž po stranách vedou vždy tři východy a stejně tolik je na stěnách zavěšených inhalátorů. Horizont hracího prostoru potom v ostrém úhlu svírají dvě poloprůsvitné desky, za nimiž je vidět polohovací lůžko, na kterém místy hlavní ošetřovatelka Marie mluví se svým umírajícím otcem. Z otvoru v jedné desce se potom sypou kusy drti z matrací, obě zčásti průhledné stěny potom zdobí rozházená neonová písmena názvu inscenace, z nichž občas září jen litery vyznačující dvě základní slova i sledovaná témata Tma a Oni. Vizualitu stodesetiminutového večera potom dotvářejí zdařilé kostýmy Petry Vlachynské, která tyto mladé seniory oblékla do bílých „nemocničních andělíčků“ a sítěk na vlasy.

Tyto bílé košilky jsou však podobně jako stará těla různě deformované, jindy pod ně herci oblékají v zajímavém efektu punčochy přeplněné vším, co táhnou od mládí s sebou: kuchyňské nádobí, různé sportovní míče, narozeninové dorty a zbytečné bonboniéry, kříž s růžencem nebo také několikatery nástěnné hodiny jako připomínku entity, která nás ke konci posunuje nezvratně a bez rozdílu.

Inscenace mladého kolektivu třicátníků chce hovořit o všem, s čím si dnes věkovitost místy až v banálních představách spojujeme. Výjevy z domova důchodců střídají záběry z nemocnice, kde se mladí odtahují od svých starých rodičů, jindy uvidíte popletenou stařenu, která v noci peče desítku kuřat svému mrtvému synovi, dále výjev z abiturienťáku, na němž zůstanete sama jako poslední žijící či ukázku trapné oslavy narozenin, kdy nikdo ani neví, kolik jubilantce vlastně je. Do toho se pletou až jakoby přízračné sci-fi výstupy ošetřovatelky, která chce popřít zánik. A aby toho nebylo málo, inscenace se zatmívá v rozhlasových vstupech. Jednou slyšíme ze záznamu fragmenty pohádky bratří Grimmů Smrt kmotřička či pohřební kázání, jindy v jakýchsi publicistických sondách mluví prarodiče herců. Autentické staré hlasy v kontrastu s těmi, kteří je figurují na jevišti, mluví o různých věcech spojených dlouhým životem či stářím.

Snaha o co nejpestřejší formální rámec, myšlenkovou i tematickou vrstevnatost, v níž činoherní okamžiky prostupuje toto jakoby publicistické zvukové divadlo, však místy přináší nechtěný mišmaš efekt. Jindy se vše monotónně opakuje, retarduje a dojem ze stominutového večera se tak nechtěně drolí a natahuje.

Herecká terapie

Dramaturgická odvaha hrát o odtažitém fenoménu stárnutí a postavení starých lidí v současné společnosti akcentující krásu, mládí a výkon se sice cení, ale jako by byla inscenace Domov na konci světa ponejvíce hereckou terapií. Soubor absolvoval besedy s odborníky z oborů sociální gerontologie či paliativní medicíny, navštívil domov pro seniory a dokonce si na vlastní kůži vyzkoušel sadu pro simulaci stáří neboli gerontooblek. 

Toto vše ve zvláštním zanícení textem Menclerové, režii Davidové i výkonech souboru vzlíná a je na jevišti přítomné, přesto jde místy spíše jen o umluvené ilustrování stáří než sžíravou sondu do něj. A díky věku inscenačního týmu je to vlastně i logické. Davidové inscenace i přes jistou scenáristickou inflaci tématu nabízí také řadu silných míst. Možná to nejsilnější tvoří tečku inscenace. Mladí herci se začnou dívat na své počítačově zestařené portréty promítané na stěny starobince. Na scénu pak přijdou dva skuteční senioři; stará dáma i její gentleman spolu tančí do nasládlého starosvětského, slovenského tanga jako když bývali mladí.