Česká premiéra Mansurjanova Requiem úspěšně provedena

Skladatele před zahájením koncertu přivítala ředitelka Filharmonie Brno Marie Kučerová, která posluchače zároveň obeznámila s programem koncertu. Posléze přenechala na pódiu místo dirigentovi Alexanderu Liebreichovi, jenž je v současnosti šéfdirigentem a uměleckým ředitelem Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Společně s ním přišli rovněž sólisté večera, a sice sopranistka Anja Petersen a barytonista Andrew Redmond, přičemž důležitou roli v rámci celého programu měl rovněž přítomný Czech Ensemble Baroque Choir.

První kantátu Liebster Jesu, mein Verlangen, kterou Bach zkomponoval roku 1726 během svého působení v Lipsku, interpretoval vedle zmíněných sólistů a sboru taktéž komorně sestavený smyčcový orchestr spolu s hobojistkou Anikó Kovarikné Hegedűs a Martinem Jakubíčkem, který obstarával jak cembalo, tak varhanní pozitiv. Kantáta o šesti částech se nesla v duchu Liebreichem svědomitě uchopené a orchestrem patřičně provedené dynamiky, kdy sólové a často technicky ne zcela jednoduché pasáže houslí, hoboje a violoncella vhodně doplňovaly vokální složku skladby. Tyto aspekty napomohly tomu, aby se bachovská technicky vytříbená, leč hutná a rozvláčná faktura setkala s přijatelnou interpretací. Druhá kantáta Also hat Gott die Welt geliebt byla zkomponována ještě o rok dříve, tedy roku 1725. Orchestr zde byl obohacen o další dva hoboje, trubku a tři trombony. Ačkoli všichni interpreti podali svědomitý výkon srovnatelný s provedením předešlé skladby, včetně precizní dikce pěveckých sólistů, oproti dynamicky vycizelované interpretaci úvodní kantáty se zde v celoorchestrálních partech některé nástroje poněkud ztrácely – zejména varhanní pozitiv. Zmíněné žestě se k orchestru přidaly až na pátou, závěrečnou část „Wer an ihn gläubet, der wird nicht gerichtet“, jež zakončila (neo)barokně laděnou první polovinu večera.

Requiem pro soprán, baryton, smíšený sbor a smyčcový orchestr složil Tigran Mansurjan v roce 2011 na objednávku berlínského Komorního sboru RIAS a Mnichovského komorního orchestru, v jehož čele tehdy stál právě Alexander Liebreich. Skladatel dílo věnoval památce obětí masakru konaného na Arménech v roce 1915. Tato událost je považována za první genocidu 20. století, což před pár lety oficiálně uznala i Česká republika. Skladba je zhudebněním standardně užívaného latinského liturgického textu, což ve spojení s Mansurjanovi vlastním hudebně-kompozičním přístupem, vycházejícím z arménské duchovní monodie a liturgických zpěvů ortodoxní písně, představuje neobyčejnou a pozoruhodnou fúzi. Na premiéře díla se v roce 2011 spolu s Liebreichem podíleli i v Brně přítomní sólisté, přičemž nahrávka skladby získala prestižní International Classical Music Award a nominaci na Grammy. To vše a mnoho dalších zajímavostí o této třičtvrtěhodinové skladbě se mohli posluchači dozvědět nejen z tištěných programů, ale rovněž z besedy se skladatelem a dirigentem, jež se přímo před koncertem konala v ředitelském salónku Besedního domu.

V kontrastu s první polovinou byl sál potemnělý, což jako by predikovalo charakter kompozice. Tajemnou úvodní část Requiem aeternam záhy následovalo Kyrie, započaté efektní sborovou pasáží. Kantabilitu této části podtrhl kompaktně hrající orchestr, jenž pod Liebreichovým poučeným vedením nastavil laťku intenzity a očekávání dalšího průběhu skladby vskutku vysoko. Klimaxem skladby však byly tři soudržné části vprostřed kompozice – Dies irae, Tuba mirum a Lacrimosa. Zatímco v Dies irae měl hlavní slovo orchestr včetně účelné hry col legno, navazující část Tuba mirum plně využila sólisty večera jako předzpěváky v jakémsi responsoriálním principu se sborem. Ten v obou částech obstál na výbornou, ať už v technicky složitých staccato pasážích, nebo v modální ornamentice sopránů. Lacrimosa po vypjaté gradaci přinesla éterické zklidnění ­– tuto hudební mystičnost lze vzhledem k nátuře textu interpretovat teskně a velmi intimně, stejně jako ráz zhudebnění slov „Hosanna in excelsis“ v předposlední části skladby Sanctus. Po zaznění závěrečných tónů finálního Agnus Dei Liebreich velmi důkladně vyčkával, až dá signál k potlesku publika. V tuto chvíli sál ovládlo hrobové ticho, které bylo v kontextu charakteru Requiem a jeho dedikace velmi symbolické a cituplné. Zasloužený aplaus vestoje zaplněného sálu pak vyjadřoval nejen úctu k přítomnému skladateli a interpretům, ale také obdiv k jednomu z hudebních vrcholů 64. koncertní sezony Filharmonie Brno – možná tomu nejniternějšímu.

Na závěr je nutno podotknout, že dle tištěného programu bylo provedení obou Bachových kantát snahou o přiblížení se tzv. poučené interpretaci, byť na moderní nástroje. V kontextu tohoto prohlášení lze přemýšlet o tom, co vlastně bylo těžištěm celého koncertu z hlediska dramaturgického záměru. Posluchačská odezva jednotlivých děl společně s očividně vřelou až dojatou bezprostřední reakcí Tigrana Mansurjana však zřetelně naznačila, kterým z hudebních kontrastů uvedených na koncertě by se měla instituce typu Filharmonie Brno majoritně zabývat.

Bach a Mansurjan
Besední dům 23. ledna 2020 – 19:30 hodin

JOHANN SEBASTIAN BACH
Kantáta č. 32 Liebster Jesu, mein Verlangen
Kantáta č. 68 Also hat Gott die Welt geliebt

TIGRAN MANSURIAN
Requiem (česká premiéra)

Anja Petersen soprán
Andrew Redmond baryton
Czech Ensemble Baroque Choir
sbormistryně Tereza Válková
Filharmonie Brno
dirigent Alexander Liebreich