RECENZE: Hitler není kamarád, zjišťuje Králíček Jojo. Jeden z nejlepších filmů roku roku se natáčel v Žatci

Satiry na Hitlera jsou i po pětasedmdesáti letech od jeho smrti a filmech jako Diktátor poněkud kontroverzním subžánrem. Herec, scenárista a režisér Taika Waititi však ví, jak působit odvážně a zůstat u toho v bezpečí. Od 44letého Novozélanďana po třech celovečerních filmech v jeho režii nikdo nic jiného než komedii mísící cynismus a cit nečeká, když jeho rozpoznatelný styl humoru ovládl i superhrdinskou akci Thor: Ragnarok. Waititi do role Hitlera v příběhu z konce druhé světové války mohl obsadit sebe a své skvělé naduté škleby i proto, že místní Adolf je výplodem fantazie osamělého desetiletého Joja.

Snaživý, ač poněkud přecitlivělý a ustrašený malý člen Hitlerjugend přezdívaný Králíček (debutující Roman Griffin Davis) nacistickou propagandu důkladně nasál a svou verzi Hitlera považuje za nejlepšího (imaginárního) kamaráda. Pro případ, že by Waititimu chtěl v dnešní době, kladoucí důraz na politickou korektnost, někdo vyčítat neúctu k obětem ideologie, kterou tu spolu s jejím nejznámějším reprezentantem zesměšňuje, může filmař připomenout svůj vlastní židovský původ.

Beatles německy

Králíček Jojo, adaptovaný z o něco temnějšího románu Američanky Christine Leunensové Caging Skies, ovšem ani při svém humoru nezastírá, že ve válce se umíralo, a nacismus ukazuje nejen jako směšný, absurdní a lživý, ale také hrozivý světonázor. Vtipy se zbabělým a pitomým dětinským Adolfem mohou provokovat, i když ne víc než přeměna Hitlera v gaye – muzikálovou hvězdu v komedii Producenti. Příběh sám, v němž Jojo doma objeví dívku (talentovaná Thomasin McKenzieová) ukrývanou jeho emancipovanou matkou a postupně si na ní ověří, že Židi neumí číst myšlenky ani nemají drápy, naopak skoro překvapí svou krotkostí a předvídatelností. Postupem času začne novinka opakovat své vtipy a víc než na Diktátora vyvolávat vzpomínky na jiné, mladší snímky o dítěti ve válce, jako je italský Život je krásný nebo Zlodějka knih, i když před jejich sentimentalitou ho stále chrání cynický humor.

Dětský pohled zmateného hlavního hrdiny na historické události zkresluje nejen Hitlerův charakter. Celé zpracování malebnou barevností připomíná pohádku (nebo filmy Wese Andersona). Živelnost dodaná i střihem a německými verzemi hitů Beatles, Monkees nebo Davida Bowieho příhodně dokresluje nadšení dítěte do výcviku, který vnímá jako táborovou hru. Hudební anachronismus v tomto filmu nevadí, naopak. I ten upozorňuje na fantazijní rovinu, která dovoluje určité zjednodušení tématu i postavy Hitlera.

Česká stopa

Výsledek přesto působí jako kus dokonale vyměřený pro severoamerické publikum, které druhá světová válka fascinuje, ale jež má rádo hvězdně obsazené dojemné příběhy s dobrým koncem a humanistickým ponaučením. Waititi jim svůj apel proti nenávisti a rasismu zabalil do zářivého obalu, pomalovaného roztomile zábavnými vtipy, kterému se těžko odolává. Na festivalu v Torontu za to získal cenu diváků, která automaticky na snímek upozornila americkou filmovou akademii. Ta Králíčka Jojo pochválila sbírkou šesti nominací na Oscara, za nejlepší film, scénář, výkon Scarlett Johanssonové v nejlépe napsané roli Jojovy matky, nejlepší kostýmy, střih a výpravu, která přinesla pozvání na nejslavnější filmovou ceremonii i Češce Noře Sopkové. Díky natáčení v České republice potěší titulky filmu i řadou dalších domácích jmen.

Pro evropské publikum může Králíček Jojo postrádat i přes své okamžiky smutku ostřejší a bolestnější břit i nový vhled do válečné doby. Americká akademie ho prohlašuje za jeden z devíti nejlepších filmů roku 2019, přesnější by bylo ho označit za jeden z nejzábavnějších a divácky nejvděčnějších. Pak je jen logické, že i drzost jeho provokací zůstala u věku titulního hrdiny.