Mimo to je tenhle vytáhlý chasník členem jednoho z reprezentačních výběrů USA, sní o dlouhé kariéře v Evropě a aktuálně by v Brně chtěl zažít to, co během svých vysokoškolských studií poznal při zápase na Havaji: ohlušující rámus při zápase.
„Na Havaji jsem hrál před deseti tisíci lidí, ale co vím, tak v naší hale může být taky pořádný rachot,“ říká August. I díky jeho pomoci je brněnský tým na výborném 3. místě extraligové tabulky.
Na hřišti vám to jde, ale co váš druhý plán v sezoně, tedy navštívit Přibyslav, odkud pochází vaše babička?
Ještě jsem to místo nenavštívil... ale moje česká rodina byla na zápase v Kladně a potkali jsme se. Před pár dny přiletěla i moje mamka. Posíláme si zprávy, fandí nám, gratulují mi k výhrám. Je skvělé vědět, že i daleko od domova máte někoho, kdo vám takto fandí a je vám blízký.
Kde je vlastně původ celé této story?
Můj nevlastní otec, kterému ale říkám táto, protože byl s námi od mých dvou let, má maminku původem z České republiky. Žije ve Státech, ale jednou za čas se sem do Česka vrací. Zrovna v březnu tady bude. Vždycky si doma děláme legraci z toho, že můj první profesionální kontrakt jsem získal ve vaší zemi, že je to shoda okolností. Bohužel mě doma nikdo neučil česky, i když teď si přeju, abych něco česky uměl.
Doma je pro vás kde?
Na jihu Kalifornie, v plážovém městě San Clemente. Tam to mám opravdu rád.
Zajímal jste se o Česko, když jste vyrůstal?
Něco jsem věděl. Důkladněji jsem se pak o Evropu začal zajímat poté, co volejbal zaujal důležitější místo v mém životě a já se začal dívat do budoucna. Možnost jít hrát do Evropy mi otevřela oči a já jsem se zajímal o to, kde budu mít nejlepší možnosti.
Musel jste být překvapený, když první kontrakt přišel právě z české extraligy.
No to tedy! Chtěl jsem pouze jít do zahraničí, neměl jsem vyhlédnuté žádné specifické místo. Za oceánem jsem volejbal nikdy nehrál. Zajímal jsem se o nějaké možnosti ve Švédsku a v Nizozemsku, ale když přišel telefonát z Brna, pochopil jsem, že to je skvělá šance, jak někde v Evropě začít. Hraje se tady velice silná soutěž, můžu se toho hodně naučit.
Brněnský trenér Ondřej Marek prý na vás dostal tip od kamaráda během poměrně neformální debaty. Pamatujete si, kde zpráva, že vás Brno sleduje, zastihla vás?
Jo, tohle je dobrý příběh. Jeden z mých kamarádů hrál před pár lety za Kladno, a řekl mi, že mě může dostat do extraligy. Poslal sestřihy z mých zápasů taky napřed Kladnu, video se ale rozšířilo i dál a tak jsem se dostal do povědomí. Byl jsem loni na začátku léta zrovna na letišti, sám, a cestoval jsem za kamarádem do Texasu, když mi zazvonil telefon.
A tam Brno?
Pěkně jsem znervózněl. (směje se) Řekli mi, že viděli video, a že mi chtěli nabídnout zkoušku, kterou, pokud ji absolvuji úspěšně, můžeme proměnit ve smlouvu. Začal jsem po letišti chodit tam a zpět, musel jsem vypadat jako blázen. Tehdy v tom bylo hodně emocí. Tak jsem si uvědomil, že jsem konečně dostal tu šanci, o kterou jsem stál. Budu si ten den pamatovat.
Kolik času uběhlo do vašeho příjezdu do Brna?
Kolem dvou měsíců. V červnu došlo k prvnímu kontaktu, původně jsem měl přiletět dřív, ale hrál jsem ještě za americký výběr, tak se to posunulo.
Sehrálo nějakou roli při vašem rozhodování i to, že máte nedaleko Brna příbuzné?
Mamka mi pořád říkala, že kdybych něco potřeboval, jakoukoliv pomoc, může se na ně obrátit. Určitě malé procento v mé volbě to bylo.
Překvapily vás první dojmy ze země ve středu Evropy?
Nepřijel jsem s žádnými konkrétními očekáváními, snažil jsem se být co nejvíc otevřený. Trochu nervózní jsem byl z hrozící jazykové bariéry, ale ukázalo se, že máme skvělý tým, v němž téměř všichni mluví anglicky. Mohl jsem se adaptovat o to snadněji. Našel jsem si bydlení dva bloky od hlavního náměstí, všude to mám kousek a opravdu se mi tu líbí.
Seznámil jste se s dalšími americkými sportovci v Brně?
Dvě děvčata hrají volejbal z Šelmy, takže samozřejmě znám je. Potkal jsem jednoho basketbalového hráče, pohodový kluk. No a jeden den jsme seděli v kavárně a potkali jsme studentku z Ameriky. Brzo se okolo vytvořila malá americká komunita, asi sedm lidí, co o sobě víme.
Co dál vás udržuje ve spojení s domovem za mořem?
Teď třeba play off v NFL. (úsměv) Americký fotbal miluju a play off prožívám, i když můj nejoblíbenější tým, Pittsburgh Steelers, v něm zase není. Koukám i na televizi, na talk show, na Netflix. A jak jsem řekl, je skvělé mít kolem sebe nějaké lidi.
Vidíte, žlutou a černou barvu, jakou mají Steelers, nosíte i na dresu Volejbalu Brno.
Není to super? Napřed mě to takhle spojit ani nenapadlo. (směje se)
Nedá mi to nezeptat se: znal jste, jako hoch ze slunné Kalifornie, sníh?
Jasně, stál jsem na sněhu. Tři hodiny autem od našeho domova máme hory, což je paráda, protože stačí přejet autem a můžete být buď na pláži nebo na lyžích. Tady v Brně je to ale poprvé, co trávím v zimě delší čas. I když nesněží, zima tu je! (směje se) Pláž mi chybí, to musím přiznat. A když si volám s kamarády a máme u toho zapnuté video, tak si mě dobírají, že moje plážové opálení už vybledlo. Už nejsem tak tmavý.
Plánujete hrát i jinde v Evropě?
Určitě chci poznat co nejvíc míst. To je to nejlepší na hraní v zahraničí, že zkusíš hodně kultur, hodně stylů. Někdy bych se rád dostal do Itálie, což je cíl hodně lidí. Každopádně už teď vím, že i v příští sezoně budu hrát za Brno. Pak se uvidí. Německo, Francie, Polsko... v podstatě je to teď jedno.
Využijete léto po sezoně k cestování?
Možná trochu cestovat budu, ale určitě pojedu domů. Půjdu trénovat, do tělocvičny. Pokusím se dostat na soupisku některého z amerických týmů. Je mi jasné, že je olympijské léto a že do týmu pro Tokio se nedostanu... (rozesměje se) ale nějakou jinou soutěž bych si rád zahrál.
Hrál jste vždycky volejbal, nebo jste na škole experimentoval?
Uvažoval jsem o basketbalu. Pak mi bylo třináct a volejbal trumfnul všechno. Teď je to můj život.
Jste z volejbalové rodiny?
Moje teta hrála, moje sestřenice taky. Vyrůstal jsem v jejich blízkosti a logicky mě volejbal zajímal. Neučily mě ho, chtěl jsem ho zkusit sám a zamiloval jsem se do něho.
Při vaší výšce není divu, že vám šel.
Nebyl jsem vždycky vysoký, spíš moc ne - tedy když to vezmeme volejbalovou optikou. V patnácti jsem pak vyrostl, tělo se mi vyvinulo. Pak to samozřejmě bylo snadnější.
Když mluvíme o vaší rodině: vyčetl jsem, že se přátelíte se Stevem Kerrem, trenérem basketbalistů Golden State Warriors. Sedí to?
Nejlepší kamarádka mé sestřenice je Kerrovou dcerou. Hrávaly spolu volejbal a díky tomu jsem se do Kerrovy blízkosti dostal i já. Jako mladší jsem navštívil jeho dům na pláži, a jsou to dva roky, co jsme se potkali v San Francisku. Steve si mě všiml na ulici. (směje se) Každý poznal jeho, a lidi se otáčeli a dívali se, že tam je někdo, koho pozná Steve Kerr! Musím říct, že je to skvělý chlap. Velká osobnost, přitom zdvořilý muž.
Pamatujete ho jako hráče?
Viděl jsem videa, hrál s nejlepším hráčem všech dob Michaelem Jordanem. Sport vnímá velice citlivě. Trochu jsme si povídali o mentální stránce profesionálního sportu, což mi poskytlo spoustu poznatků. Kdo může říct, že se něco dozví od Steva Kerra, že?
Steve Kerr, trenér Golden State, gratuluje k výkonu Draymondu Greenovi.
Jsou jeho zkušenosti přenositelné i pro vás?
Samozřejmě, protože jsme mluvili o sportu jako takovém. Že když ho hraješ profesionálně, strašně moc toho na tebe může napadat. Nehraješ moc, nebo zrovna nehraješ dobře, přitom je to tvůj job... Steve mi vždycky vysvětloval, že pokaždé přijde další den, další šance. Nedá se zažít pokaždé. Hodně mi to pomohlo zůstat pozitivní a nahlížet na sport z té dobré stránky.
Dostáváte o Kerra lístky na Warriors?
Já ne, ale sestra se po vánocích na zápas dostala. Teta dostala lístky, tak šly. Myslím si, že i moje sestra by Steva ráda poznala, ale jí se to ještě nepovedlo.
Jakým typem kouče Kerr je?
Rád nechává hráče hrát jejich hru. Pokud jeden systém funguje, nemá problém nechat ho hrát. Je uvolněný a velmi pozitivní. Umožňuje hráčům vynikat v tom, co umí nejlépe.
