Tigran Mansurjan: Rád bych duchovní hudbě věnoval více času
Maestro, je mi velkou ctí a potěšením, že jste si vyhradil čas na naše krátké povídání. Do Brna jste dorazil včera odpoledne, na úvod proto trochu nehudebně – jak se Vám zde prozatím líbí? Zjišťoval jste si před příjezdem něco o městě? Navštívil jste vlastně Českou republiku již někdy dříve?
Děkuji za tuto příležitost. V šedesátých letech minulého století jsem byl jednou v Praze, v Brně jsem poprvé v životě. Byl jsem neočekávaně potěšen, když jsem se dozvěděl o hudební historii tohoto města. Po celý svůj život ohromně a neustále obdivuji osobnost Leoše Janáčka a teď se nacházíme v místech, kudy dennodenně procházel. Jak se odsud vrátím do Jerevanu, zcela jistě započnu svou novou janáčkovskou epochu a znovu si s chutí prostuduji partitury jeho oper, komorních děl a sborových skladeb.
Byl jsem také překvapen, když jsem zjistil, že Brno je rodištěm Ericha Wolfganga Korngolda. Na jeho hudbu jsem narazil teprve nedávno, nicméně jeho dílo považuji za velice atraktivní. Poslouchám převážně jeho vokální a sborovou tvorbu. Korngold byl jistě skvělým skladatelem a neměl by být opomíjen. Jsem tedy velmi rád, že se nacházím i v jeho městě, i když je pravda, že brzy emigroval do Ameriky. V této souvislosti si poslední dobou uvědomuji, že jakási lidská touha po nezávislosti a jedinečnosti je z podstaty věci velmi silná. Snažím se tohle nacházet na těch nejprostších místech a chvílemi se mi zdá, že Brno v sobě tyto vlastnosti skrývá.
Pokud se nepletu, máte téměř bezprostředně po generálce Requiem s orchestrem. Jaké jsou Vaše dojmy před provedením a co říkáte prostoru konání – sálu Besedního domu?
Jak jistě víte, Requiem je zkomponováno pro komorní sbor a komorní orchestr. A sál Besedního domu perfektně koresponduje s nároky těchto uskupení. Tím mám na mysli, že skvěle vyhovuje jejich zvukovým a akustickým nárokům. Existují koncertní síně, které uchovávají svou historii, zkrátka mají „paměť“. Pro mě je tento sál přesně jedním z takových míst. Nicméně musím říct, že je opravdu okouzlující, jak dokážou ty nejmodernější sály, vybavené tou nejnovější technologií, nahradit zmíněné aspekty starších koncertních síní.
Co se týče samotné generální zkoušky, jsem velmi spokojen. Jsou zde sólisté Anja Petersen a Andrew Redmond, se kterými jsme s Alexandrem Liebreichem spolupracovali již dříve a Requiem dokonce společně nahrávali. Zároveň je tu skvělý sbor a výborný, přizpůsobivý orchestr. Ale popravdě řečeno o tom nechci moc mluvit, abychom to nezakřikli. Jsem totiž trochu pověrčivý. Tak hlavně, aby se všechno povedlo večer na koncertě.
Přestože se lze o Requiem mnohé dočíst na internetu a přímo před koncertem budou mít zájemci možnost přijít na diskusní setkání s Vámi a s dirigentem Alexandrem Liebreichem, můžete čtenářům nastínit a přiblížit, kudy se tehdy ubíraly Vaše úvahy, ať už ohledně samotného kompozičního přístupu nebo dedikace skladby památce obětem masakru konaného na Arménech v roce 1915?
Byli jsme čtyři sourozenci s rodiči, to byla celá naše rodina. Neznali jsme starší generace, protože oba rodiče vyrostli v sirotčincích – matka v americkém sirotčinci v Bejrútu a otec v arménském sirotčinci. O všech těch tragédiích, ukrutnostech a utrpeních, kterými si matka s otcem prošli, se doma nemluvilo… Matka někdy zavzpomínala na své dětství v sirotčinci a mluvila o lidech, na které si pamatovala – proto ve mně jméno Misdavis dodnes velmi rezonuje. To byla matčina učitelka v sirotčinci. Vzpomínala také na to, jak později v Jerevanu žila poblíž pomníku obětem genocidy a jak k němu často chodila do kopce, aby zde položila květiny. Bylo to pro ni něco jako návštěva hrobu jejich rodičů.
Takže to téma pro mě bylo vždy relevantní. Už v mládí jsem tak nějak vnitřně tušil, že musím zkomponovat dílo věnované obětem genocidy. O zkomponování rekviem jsem se vlastně snažil několikrát. Před tímto dílem jsem měl rozpracované tři takové pokusy, ale všechny jsem je dal stranou. Prostudovával jsem celou řadu rekviem, zaměřoval jsem se ale především na ty pozdější. Zbožňuji Stravinského Requiem Canticles a musím říct, že je mi líto, že se tolik neprovádí. V určitém období jsem se velmi zaměřil na War Requiem Benjamina Brittena, ale nejvíce mě zaujalo Ligetiho Requiem. To je opravdu výjimečné dílo, velmi podmanivé.
Věnoval jsem se ale i rekviem z jiných období. Do každého, které mi přišlo pod ruce, jsem se hluboce vnořil a jen málo z nich mě intenzivně nezaujalo. Někdy jsem žasnul nad poněkud vlasteneckým charakterem těchto skladeb, sloužících jako jakási vzpomínka. Velmi mě lákalo propojit křesťanskou zpěvní tradici v Arménii, která je od 5. století dodnes velice ustálená, s kompozičním uměním. O něco takového se na počátku 20. století poprvé pokusil Soghomon Soghomonjan, známý spíše jako Komitas. Jakožto duchovní byl opravdu vzdělaný a vyznal se tudíž jak v duchovní hudbě, tak v hudební teorii jako takové. Studoval kompozici v Berlíně, takže měl jedinečnou příležitost vytvořit syntézu tradiční arménské hudby a západní kompoziční tradice. Snažil jsem se tedy na tuto problematiku nahlížet prismatem Komitase a neustále jsem si kladl otázku, jestli by to, co dělám já, udělal také on.
Po všech těchto zkušenostech jsem vycítil, že můžu udělat ten důležitý krok vpřed a konečně Requiem zkomponovat. Začal jsem skládat okamžitě po zadání objednávky, kdy jsem měl už vcelku vyzrálý přístup. Jen bych rád dodal, že bych duchovní hudbě rád věnoval více ze svého času.
Na programu koncertu jsou kromě Requiem i dvě kantáty Johanna Sebastiana Bacha – co tomuto spojení říkáte? Konzultovala s Vámi brněnská dramaturgie výběr skladeb?
Ne. Nekonzultovali to se mnou. Nevím, jak mám svou pozici v kontextu tohoto programu popsat. Jsem někdo, koho si touto volbou hýčkají, nebo někdo, kdo by měl být v ústraní a vyčkávat, jak jeho kompozice dopadne v konfrontaci s Bachem? Opravdu netuším. Ale premiéra mého Requiem v Berlíně měla taky trochu zvláštní program, protože v první polovině koncertu zaznělo Mozartovo Requiem. Oba jsme se narodili 27. ledna, takže jsem byl tehdy ještě více nejistý, jestli mi rozumíte. Dnešní postmoderní estetika tíhne k takovým propojením. Nejspíš je to v pořádku – měli bychom být schopni dívat se dopředu, ale zároveň nezapomínat na starší díla, která jsou stejně tak důležitá. Takže o tom, jak se takový program vyvrbí, nechme rozhodnout večerní publikum.
Třebaže jste světoznámým skladatelem, zůstáváte věrný své zemi a sídlíte v jejím hlavním městě Jerevanu, jak jste již naznačil. Můžete tedy nastínit, v jaké kondici se nachází současná arménská hudební kultura?
Musíme si uvědomit, že za éry Sovětského svazu se mohli mezinárodních soutěží v zahraničí zúčastňovat pouze výkonní interpreti. Skladatelé nikoliv, ti se zahraničních festivalů nebo skladatelských soutěží zúčastňovat nemohli, protože hudba tehdy měla výhradně sloužit ideologickým požadavkům. Takže jsme mohli jen snít o nových skladebných technikách a obecně o hudbě, která byla v západním světě relevantní. Tato hudba nám byla nepřístupná, takže pokud se k nám dostala nějaká taková partitura, strávili jsme desítky hodin nad jejím studiem.
V dnešní době mladí arménští skladatelé tyto možnosti mají. Řada z nich studuje nebo již vystudovala v zahraničí, v zemích jako Německo, Švýcarsko, Velká Británie… A někteří z nich se vrací do Arménie a přináší s sebou absolutně nové hudební myšlení. Vedle nových kompozičních technik a skladebných postupů vidím individuality. Osobně jsem za tyto skladatele velmi rád, a když slyším jejich hudbu, jsem šťastný. Pokud můžu jmenovat, jedním z mých mladších přátel je Artur Avanesov. Absolvoval několik workshopů a lekcí u Pierra Bouleze. Jeho skladby jsou excelentní a vážím si jich. Aram Hovhannisjan je dalším zajímavým jménem, studoval ve Švýcarsku. Také Artur Akšeljan, vynikající mladý skladatel. Nebo Hovik Sardarjan, velmi perspektivní skladatel, který v současnosti studuje v Německu… Pokud budete mít tu možnost, poslechněte si jejich hudbu, je dostupná na internetu. A hlavně je skvělá.
V některých aspektech je ta situace v minulém století možná částečně podobná tomu, čemu skladatelé čelili zde v České republice, i když jsme samozřejmě vzhledem ke geografii měli oproti Arménii nespornou výhodu. Nepřijde Vám to tak?
Víte, v 60. a 70. letech jsem se snažil sledovat, co se děje v socialistických zemích v Evropě. A byl jsem velmi pozorný k české hudbě. I přesto, že jsme se neviděli, jsem byl v kontaktu s Markem Kopelentem a Musica Viva Pragensis dokonce provedla některé mé skladby. Složil jsem také jedno dílo na nepřeložený text básní Vladimíra Holana, jmenuje se Intermezzo. To vše však vyžadovalo velké úsilí při překonávání zdánlivě nepřekonatelných překážek a nástrah. Dnes je jedinou překážkou nedostatek peněz pro studium.
To už částečně předjímáte mou další otázku. Rád bych se Vás totiž zeptal – je vůbec česká hudba v Arménii známá a dostupná?
Kanoničtí skladatelé jako Janáček, Smetana a Dvořák samozřejmě. Ale novější hudba bohužel ne, protože naše vztahy nejsou tak blízké. Vyskytují se ale nové příležitosti. Například minulý rok Arménský státní symfonický orchestr se svým šéfdirigentem Sergejem Smbatjanem pořádal hudební festival, kde byli přítomni známí žijící skladatelé z mnoha zemí světa. U nás vcelku nový a zajímavý koncept, každému skladateli byl věnován jeden večer. V tomto duchu jsme také uctili památku loni zemřelého skladatele Giji Kančeliho. Nicméně jsem si jistý, že díky podobným událostem budeme schopni se navzájem více a lépe poznat.
Proslavila Vás hudba orchestrální, komorní, sborová, ale také filmová. Jestli tedy můžu mít poslední dotaz… Máte ještě nějaké konkrétní kompoziční plány – třeba v souvislosti s před chvílí probíranou duchovní hudbou? Pracujete teď případně na něčem?
V roce 2018 byla ve Florencii velká slavnost, připomínali si totiž 1000. výročí od zahájení stavby tamější baziliky San Miniato al Monte. Čelní duchovní představitelé rozhodli, že zakladatel baziliky, sv. Minias, byl původem Arménec. K tomuto výročí ve Florencii probíhaly velké slavnosti a já jsem k této příležitosti dostal objednávku. Složil jsem tedy skladbu pro sóla, sbor a velký orchestr, která vychází z modliteb arménského hudebníka a duchovního představitele z 12. století Nersese IV. Skladba zde byla provedena dvakrát, během dvou večerů. Nicméně, spolupráce s italskými hudebními sférami pokračuje a v současnosti jsem jí zaneprázdněn. Nemůžu Vám říct více, ale myslím si, že právě tohle bude má další skladba.
Dnes vím o duchovní hudbě více než před několika desetiletími, to je jisté. Neexistuje jediný přístup k tvorbě takové hudby. Skladatel vždy uvažuje o skladebných technikách a estetice díla, ale aby byl schopen vyprodukovat ryzí hudbu víry, nesmí se jeho umění stát pouhou exhibicí. Tato hudba zkrátka není jen otázkou estetiky. Klasická hudba prošla mnoha vývojovými fázemi, zdá se mi však, že v duchovní hudbě vnitřní dynamika a plynutí času postupuje pomaleji, nebo je spíše statické. Duchovní hudba je přímo spjatá s rituály a jejich naplněním lze dosáhnout jakési vyšší síly, která samotné hudbě dodává úplně jinou dimenzi. Moc rád se k těmto věcem vracím. Také vždy říkám, že jsem skladatelem arménštiny. Ne každý v zahraničí známý skladatel zůstal věrný jeho mateřskému jazyku, pro mě je to však důležité. Requiem je jedno z děl, které není v arménštině, toto rozhodnutí ale bylo cílené. Chtěl jsem totiž, aby události roku 1915 byly dostupné ve větší šíři. Jak už jsem tedy řekl, byl bych velmi šťastný, kdyby duchovní hudba v mé tvorbě získala více prostoru.
Maestro, děkuji za Vaše obohacující slova a přeji Vám vše dobré.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
