Divadelní noviny > Blogy Kritika

Kritické teze Josefa Hermana (2020/2) Elisabeth

První české nastudování Elisabeth potvrzuje razantní dramaturgii šéfa Olšovského, hraje podstatná díla, na která u nás nedošlo, jiná divadla si na ně netroufla. Po Billym Elliotovi další jednoznačná událost.

Nastudování je pečlivé, určitě nákladné už pro zalidněné obsazení a množství propracovaných kostýmů. Základní scénická dispozice je analogická původnímu vídeňskému nastudování, ale projekce, na nichž je scéna založena, jsou chudší než vídeňské, a méně významotvorné.

Ve vídeňském originále byly propracovanější brechtovsky zcizované postavy a jejich vztahy a situace, vyostřené a trochu satirické, tak trochu jevištní komiks, kdežto v Plzni se hraje povšechný romantický příběh v obecných velkomuzikálových aranžmá a choreografii. Ve Vídni ostře individualizované demonstrované postavy, včetně trochu operetních postaviček sboristů, kdežto v Plzni zůstalo u obecných popoperních postav a kompaktní company. Aktéři neuplatnili dost originality a osobitosti, jakkoli v rámci možného a v rámci stylového posunu odvedli hodně dobrou práci.

Jan Kříž v roli Smrti uplatnil čím dál elegantnější příjemnější hlas, suverénní pohyb, ale jeho Smrt není zamilovaná do Elisabeth, tedy nenaplní ústřední téma muzikálu, postavy se prakticky míjejí. Křížova Smrt duní prázdným patosem jako komtur z Giovanniho, v osudovém černém doprovázený suitou černých postav – co jsou zač jsem z inscenace nepoznal.

Nejvíc uhrál Martin Holec v nejvděčnější roli Elisabethina vraha Luigiho, komentátora a průvodce příběhem v principu zjevně opsaným z Evity. A Soňa Hanzlíčková Borková coby krásná Elisabeth, pohybově elegantní, proměňující se podle situace.

Hudební nastudování je zglajchšaltované do jednotné popoperní linie. Dílo poskládané z řady různých stylů, od popěvků, brechtovských songů až skoro kabaretních kupletů, přes operetní árie a lyrické písně po velké sborové scény, v Plzni zní jako běžná popopera. Orchestr trochu chyboval, nejvíc trubka, ale technicky je tu zjevně odvedeno hodně poctivé práce. Nepatřičné této hudbě je tvrdé skoro rockové nazvučení, obvyklé v českých divadlech.

Projevuje se tu zřejmě zdejší, ne jen plzeňská nezkušenost s vídeňským muzikálovým stylem, trpěly tím ostatně i monstrprodukce Františka Janečka, i když Ples upírů byl v tomto ohledu asi stylově nejlepší.

Lumír Olšovský se v rozhovoru pro MfD pochlubil, že Plzeň se z muzikálové provincie stala centrem. Přál bych to jemu i Plzni, protože sympaticky tvrdě pracují a jdou za svým snem, jenže dobrá dramaturgie a kdyby i dokonalé inscenace nestačí. Muzikál je byznys, jemuž se daří jen ve velkých metropolích, i Praha, vůči níž se plzeňští asi snaží vymezit, je muzikálovou provincií. Ale dramaturgií i odvahou k novým projektům na sebe plzeňský soubor strhl pozornost, a plným právem. Má našlápnuto a tvoří nové věci, to je v muzikálovém divadle ne úplně obvyklé, ale hodně potřebné. Přes výhrady je, opakuji úvodní větu, plzeňská Elisabeth úctyhodná a patří k tomu nejlepšímu, co se v Plzni vytvořilo.

///

Divadlo J. K. Tyla, Plzeň – Michael Kunze / Sylvester Levay: Elisabeth. Překlad Michael Prostějovský, dramaturgie: Pavel Bár, scéna: Ondřej Zicha, kostýmy: Roman Šolc, choreografie: Pavel Strouhal, Denisa Kubášová, dirigenti: Pavel Kantořík, Kryštof Marek, režie: Lumír Olšovský. Premiéra: 30. 11. 2019.

• Autor: Josef Herman
• Publikováno: 30. ledna 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Kritické teze Josefa Hermana (2020/2) Elisabeth

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ