Pokud jde o společný článek prokurátora JUDr. Josefa Urválka a JUDr. Heleny Válkové, článek vypracovala Helena Válková a Josef Urválek se pod něj pouze podepsal.

Zde se musí každý soudný čtenář zeptat: „Jak to víš, ty chytráku!?“ Samozřejmě, že to nevím. Nejde o závěr nějaké fundované analýzy, které se snad jednou dočkáme, ale spíš nedočkáme, protože už je po všem. Nevycházím ani z pohledu do křišťálové koule nebo ze siderického kyvadla. Pokusil jsem se pouze uplatnit princip tzv. Occamovy břitvy, který říká, že bychom neměli věci komplikovat víc, než je nutné. Jinými slovy: vezmi v úvahu to nejjednodušší a ostatní hoď za hlavu. Získáš to nejméně komplikované řešení, i když ne vždy pravdivé.

Jak by tedy mohla podle tohoto principu vypadat spolupráce starého aparátníka s jeho o jednačtyřicet let mladší kolegyní?

„Bývalá ministryně spravedlnosti Válková pracovala ve Výzkumném ústavu kriminologickém při Generální prokuratuře ČSSR. Ochranný dohled byl jejím hlavním tématem…,“ uvádí článek na serveru irozhlas. Další práce na toto téma publikovala v letech 1981, 1982 a 1984. Lze jí tedy přisoudit roli tahouna i v roce 1979 a Urválek se zřejmě jen vezl. To bylo běžné i v mnoha jiných institucích a podřízení s tím nemohli nic dělat. Jsou-li na publikační činnosti závislé prémie, je logické, že si to šéf ohlídá. Já sám jsem zažil případ, kdy si šéf, dobrák od kosti, přivlastnil výsledky svých podřízených úplně a podepsal se pod ně pouze on sám. Tedy plus pro Válkovou.

Zkusme si naopak představit, že by se Helena Válková vezla a tahounem byl naopak „vědec“ JUDr. Urválek, jehož jedinou devizou byla stranická poslušnost společně s naprostou absencí svědomí, který tuhle práci ani nechtěl dělat, protože tam byl v podstatě odklizen. Že by se z něj stal najednou výzkumník s novými nápady a s vůdčím talentem vést mladé, to mi připadá příliš absurdní. Jako kdyby soudruh Jakeš, doktor politických věd, pověsil na hřebík svůj vědecký komunismus a zahájil jinou vědeckou kariéru - výzkum chovu svých oblíbených bojlerů. Že by měl Urválek hlídat své lidi a jejich stranickou linii, aby závěry něčí práce nepodporovaly ve změti cizích slov ideologii našich třídních nepřátel, to věřím. Ale vědecká kariéra?

„V žádném ze zmíněných děl nezmiňuje, že by se institut používal nebo měl používat proti odpůrcům režimu, ale pouze proti recidivistům,“ píše se dále ve výše uvedeném článku. Další plus pro Válkovou.

Ale přesně v tomto smyslu, že totiž šla po krku odpůrcům režimu, vyznívá kritika od jejích nejagresivnějších oponentů. Je stručná, lehce zapamatovatelná a manipulativní, tedy nekorektní. Nekorektnost spočívá v tom, že pokud bych poprvé uslyšel, že Urválek poslal na smrt Horákovou a Válková s ním byla v jedné partě, tak by mě jako první napadla myšlenka, že v tom asi jela s ním. Že se narodila až poté? No dobrá, ale asi to musela schvalovat, vždyť se přece vozila po disentu a pracovala proti němu… Jenže např. P. Šustrová píše ve svém článku něco jiného: „Válková ten neblahý článek spolupodepsaný smutně proslulým Urválkem napsala dřív, než byl k ochrannému dohledu odsouzen první politický vězeň, takže v této souvislosti se o ´šikanování disidentů´ ochranným dohledem nedá mluvit.“ Těžké mínus pro její kritiky.

Na druhé straně tvrzení, že neznala roli Josefa Urválka, kterou sehrál v padesátých letech, je velké mínus pro ni. Urválka jsem poprvé viděl v krátkém dokumentárním filmu „Ejhle, člověk“, který pojednával o procesu se Slánským, a jeho vzhled i zcela odpudivý projev o „...vřelé lásce k Sovětskému svazu… žádám trest smrti...“ se mi nesmazatelně vryly do paměti. Teprve později jsem se dozvěděl, že se podílel i na odsouzení Milady Horákové. Ale Urválek nebyl v této věci zdaleka jediný a zdaleka nebyl tím nejdůležitějším.

Byl bezpochyby „esem“, ale nikoliv esesákem, jak jej označil Andrej Babiš. Esesáci byli zločinci mnohem horšího kalibru s takovými zásluhami, jako bylo vypálení Lidic, masakr v Oradouru či miliony mrtvých v koncentračních táborech, které spravovali. „Urválek je stejný vrah jako Eichmann,“ říká Jaromír Soukup. Není. Urválek je sice zrůda, která se spolčila s jinými podobnými kumpány, ale na Eichmanna prostě nemá.

Formálně byl pouze žalobcem a byli to soudci, kteří posílali obžalované na smrt. I obhájci byli lidé režimu. Nesměli klást jiné otázky, než které jim povoloval předem daný scénář, a prakticky sloužili jen k tomu, aby se obžalovaný rychleji zhroutil a aby z něj rychleji dostali přiznání. Tresty smrti formálně doporučil Klementu Gottwaldovi ministr spravedlnosti a Gottwald je podepsal, vlastně musel podepsat, protože jinak by šel on sám. I Gottwald hrál pouze svoji roli, kterou sepsal někdo jiný. Kdo?

Hlavními aktéry byli sovětští poradci Lichačev a Makarov. Ti tyto procesy režírovali po vzoru monstrprocesů, ke kterým došlo v Sovětském svazu ve třicátých letech. Instrukce dostávali přímo ze Sovětského svazu a mohli si dovolit ignorovat příkazy samotného Gottwalda, protože ve skutečnosti stáli nad ním. Výběr jednotlivých obětí i konstrukce jednotlivých „zločinů“, to vše bylo jejich dílem, ale museli se z toho zodpovídat svému načalstvu v Moskvě. To příliš spokojené nebylo. Nelíbila se jim například verze, ve které byl hlavou spikleneckého centra brněnský komunista židovského původu Šling, které bylo zaměřené mezi jiným i proti Slánskému. Židovský původ nevadil, ale byla to příliš malá ryba. Lichačev a Makarov byli odvoláni, jen aby se ke slovu dostaly ještě horší typy. Teprve poté došlo na Slánského. Ten, rovněž židovského původu, už Stalinovi vyhovoval.

Paranoidnímu a úskočnému Stalinovi podařilo zabít dvě mouchy jednou ranou. Jednu stranickou skupinu zlikvidoval a druhou, včetně Gottwalda, vyděsil k smrti. Machiavelli by mu pogratuloval. Urválek byl sice spolupodílník, ale jinak pouhý čučkař, který musel sehrát svoji roli stejně jako ostatní herci na tomto jevišti. Jeho vinu to v žádném případě nesnižuje. Naopak. Byl součástí kriminálního soukolí a zločin spáchaný v rámci organizované skupiny je horší než zločin spáchaný samostatně, zvláště pokud měl navíc nějaký ten škraloup kolaborace s nacisty. Takové lidi měl pak nový režim v hrsti, protože je mohl snadno vydírat. Jenže skuteční strůjci těchto procesů jsou v honbě proti Válkové k ničemu, protože tvoří příliš komplikovaný a zapeklitý příběh a my potřebujeme něco prostého a jednoduchého, co se dobře pamatuje. Nejjednodušší je ukázat podpisy Urválka a Válkové vedle sebe, zdůraznit, že to byl on, kdo poslal Miladu Horákovou na smrt, hodit mu všechno na hlavu a doufat, že něco z toho uvízne na Heleně Válkové.

Další věcí je načasování tohoto odhalení. Jaká náhodička, že to vyplave na povrch právě v okamžiku, kdy jde o tak důležitou funkci? Nechci v žádném případě hrát roli jejího apologeta a netvrdím, že by zvolena být měla. Osobně bych uvítal diskusi na téma Istanbulské úmluvy, což je téma pro úřad ochránce lidských práv jako dělané. Právě v tomto bodě se s ní názorově zcela rozcházím. Ona je pro, já proti. Navíc také bývala proti, ale pak změnila názor. Tlačil na ni někdo? Pokud ano, proč a jak? Co nejednoznačné pasáže této úmluvy? Když ji parlament neratifikoval, rozhodla se Helena Válková pořídit nový překlad s nadějí, že teď ho poslanci konečně pochopí a ratifikují. Nesouhlasím, nový překlad nemůže změnit její smysl, ale závěrem jen konstatuji, že to vše jsou jen „obtížné“ otázky, které základní manipulační schéma jen komplikují. Takže pryč s nimi.

Boží mlýny melou. Makarov byl nedlouho po Stalinově smrti vyloučen z komunistické strany a byl vyhozen ze zaměstnání. To znamená, že si musel najít skutečnou práci, což sice trestem je, ale ne takovým, jaký bych si představoval. Lichačev byl zatčen, odsouzen k smrti a téhož dne zastřelen. Bohužel, ani jeden z nich nebyl potrestán za to, za co by potrestáni být měli.