RECENZE: Daria krůček od parodie. Žánrové cvičení se má zkoušet na škole

Na to, že teprve končí leden, už by zbytečné tuzemské premiéry letošního roku vydaly na samostatnou přehlídku. Pro Dariu, jíž v celovečerním formátu debutuje režisér Matěj Pichler, existují dvě polehčující okolnosti, vynášející po deseti procentech z výsledné známky. Jednak jde o prvotinu, jednak si hlídá styl, třebaže opsaný až na hranu rádoby noirové manýry.

7 fotografií

Ovšem příběh, jehož scenárista Daniel Miňovský má za sebou dva mírně řečeno rozpačité kousky, pohádku Řachanda a Prázdniny v Provence, vykazuje všechny znaky braku líčeného s osudovou vážností. Paradoxně jen o maličko víc nadsázky by stačilo k trefné žánrové parodii, bez ní však Daria směřuje k parodii bezděčné, nezamýšlené.

Oč v zápletce jde? Slušně řečeno o nic, ačkoli neustále přesvědčuje, že o život. Mladý psychiatr potká dívku, která záhadně zmizí a vzápětí se vynoří coby pacientka ústavu pro choromyslné, kde je primářkou jeho matka.

Hrdina zkoumá, zda Daria trpí přeludy, nebo ji skutečně někdo pronásleduje; tehdy se začnou na scéně objevovat podezřelí ranaři, jejichž hrozivý výraz však pohřbívá strašný dabing. Dvojice pak najde azyl v komunitě připomínající družstevní bio eko sektu z béčkové produkce, nemluvě už vůbec o tajemství, které tu odhalí. Ledaže by všechno bylo jinak? Nebo snad ještě úplně jinak?

Nemá smysl pátrat po řešení přebujelé šarády, zajímavější je sledovat, kam vycizelovaná stylizace nahých prsů, rudých rtů, temných stínů a dravé hudby z úvodních titulků zmizí, jakmile se klipový prolog překlopí ve vyprávění.

V tom okamžiku totiž nastoupí papírové dialogy plné prázdných úvah, vyumělkovaně dekadentní prostředí, strašidelný dům, děsivé noční můry, temné dunění, konspirace hodná Jamese Bonda. Plus traumata rozbitých rodin i karikované postavy od bohatého podnikatele až po Jiřího Schmitzera v roli prorockého vědce, jenž by se mohl od hodiny vynořit v Tajemném hradě v Karpatech.

Vrchol představují modelové typy mlčenlivých drsňáků, nebo naopak výřečných padouchů, kteří zlověstně cedí mezi zuby: „Ty nikdy nebudeš mít děti, impotente!“ Bohužel ani herci zjevně nevědí, čeho se u svých postav kromě všudypřítomné cigarety mají chytit. Jaromír Nosek se aspoň může divit, kudy chodí, ale Klára Miklasová v titulní roli plní pouze úlohu ozdoby pro divákovo oko a Jana Šulcová coby Noskova filmová matka zas ozdoby v podobě slavného jména.

„Až moc se díváte na americké filmy,“ zazní výstižně v jedné replice; jako by ji autoři adresovali sami sobě. Jenže žánrové cvičení si mají filmaři vyzkoušet na škole, ne si je testovat na platících divácích, kteří pětiprocentní přídavek ke známce zařídili upřímným smíchem, jenž následoval po výroku slepé epizodní postavy: „Nedívala jsem se.“

Nemusí litovat, vážně o nic nepřišla.