Celá věc začala v minulém roce v den výročí tragické události, kdy Česká televize odvysílala reportáž coby „neznámý příběh z Lidic“ v pořadu Reportéři ČT. Vystoupila v ní i ředitelka Památníku Lidice Martina Lehmannová, která před dvěma týdny v důsledku této kauzy odstoupila, protože podle mínění nynějších i dřívějších zaměstnanců Památníku Lidice nezvládla komunikaci s obcí ani pamětníky. Inkriminovanou reportáž uvedl Marek Wollner těmito slovy: „Tragédie obce Lidice, kterou nacisté vypálili přesně před sedmdesáti sedmi lety, je známá po celém světě. Přesto lze v její historii najít něco nového.
Fotogalerie: - Rozloučení s Kuberou
Smutný příběh židovky, kterou udala jedna z lidických žen těsně před zkázou vesnice, objevil historik Vojtěch Kyncl.“ Jeden historik přišel se spornou informací a moderátor už nezvratně tvrdí, že jedna z lidických žen udala svou podnájemnici.
Četník psal hlášení sedm měsíců po válce a tři a půl roku po zatčení
Už jedenáct dnů po odvysílání této reportáže ovšem publikoval jiný historik, Vojtěch Šustek, obsáhlý materiál, v němž Kynclovu konstrukci odvysílanou Českou televizí zcela vyvrací. V Německu sedm let studující Vojtěch Kyncl pro reportáž ČT smrskl tehdejší hrůzu na tvrzení o udávající lidické ženě na základě hodně opožděných zápisků jednoho četníka. Marie Šupíková, dcera této ostouzené ženy, v rozhovoru pro Deník.cz uvedla: „Pan Šustek přišel na to, že Evžen Ressl půl roku po válce sepsal tohle udání. Zřejmě si tím chtěl vylepšit posudek, možná se zachránit, protože po těchto lidech se šlo. Pan Šustek přinesl důkazy, že maminka je nevinná a nikoho neudala. Pan Kyncl se spokojil s prohlášením četníka Ressla, které nebylo ani podepsané.“
Jediným „důkazem“ o údajném udavačství spáchaném Alžbětou Doležalovou, předloženým Vojtěchem Kynclem, je tendenční svědectví četnického strážmistra Evžena Ressla, jenž v červnu 1942 sloužil na stanici protektorátního četnictva v Buštěhradu. Četník Ressl sedm měsíců po válce podal písemné hlášení, že Alžběta Doležalová 2. června 1942 na četnické stanici Buštěhrad udala svoji podnájemnici Štěpánku Mikešovou jako židovku, která tají své židovství před německými úřady, a tím zavinila její deportaci do vyhlazovacího tábora Osvětim i její smrt. Zatčení židovské obyvatelky Lidic Štěpánky Mikešové a její předání gestapu provedl osobně právě Evžen Ressl. V prosinci 1945 pak Ressl sepsal toto účelové hlášení, protože mu zřejmě tehdy hrozilo obvinění z kolaborace a nadměrné služební horlivosti v době protektorátu.
Fotogalerie: - Rozloučení s Kuberou
Z kontextu je nemyslitelné, že by v hlášení chybělo jméno udavače
Archivář Vojtěch Šustek v odborné ročence Vlastivědného muzea ve Slaném a Státního okresního archivu v Kladně Slánský obzor uvádí, že v prosinci 1945, kdy Ressl psal své hlášení, nebyly československé úřady ještě u konce s objasňováním německého zločinu v Lidicích. „Resslův někdejší přímý nadřízený vrchní strážmistr Vojtěch Babůrek, který byl v červnu 1942 velitelem stanice protektorátního četnictva v Buštěhradě, čelil od jara 1945 obviněním z kolaborace s Němci. Ostatní četníci, kteří v červnu 1942 působili na stanici protektorátního četnictva v Buštěhradě, tam – pokud můžeme věřit Pamětní knize stanice Buštěhrad – na konci roku 1945 již nesloužili. Evžen Ressl se stal jediným autorem svědectví, v němž obvinil obyvatelku Lidic Alžbětu Doležalovou, že udala svoji podnájemnici Štěpánku Mikešovou jako židovku, která svůj rasový původ dosud před německými a protektorátními úřady tajila,“ upozorňuje Vojtěch Šustek.
Psali jsme:
Historik z Archivu hlavního města Prahy, který se specializuje na dějiny protinacistického odboje, uznává, že Resslovo detailní vylíčení události vzbuzuje zdání věrohodnosti. „Ale jeho pečlivý rozbor, komparace s dalšími dochovanými prameny a zasazení jeho svědectví do kontextu tehdejší atmosféry a poměrů v tzv. protektorátu umožní odhalit Resslovu rafinovanou lež,“ tvrdí historik. Resslovo poválečné obvinění Alžběty Doležalové z udavačství totiž podle něj zásadním způsobem zpochybňuje Babůrkovo hlášení z 2. června 1942 podané o případu Štěpánky Mikešové kladenskému gestapu. Pokud by totiž byla Štěpánka Mikešová zatčena na základě udání Alžběty Doležalové, je nemyslitelné, aby se o ní velitel stanice Vojtěch Babůrek v hlášení pro gestapo vůbec nezmínil. Dokládá to na vícero případech, kdy bylo v hlášení vždy uvedeno i jméno toho, kdo zatčeného udal.
Důkaz o udání předložil četník, který ženu sám zatkl a předal gestapu
„Vzhledem k příkladu desítek srovnatelných udání učiněných německou i českou veřejností protektorátní i německé policejní správě můžeme považovat za jisté, že pokud by Alžběta Doležalová skutečně na četnické stanici v Buštěhradu udala svoji podnájemnici Štěpánku Mikešovou pro zatajování jejího židovství a vyhýbání se opatřením proti židovským obyvatelům tzv. protektorátu, vrchní strážmistr Babůrek by ji jako udavačku do hlášení pro kladenské gestapo určitě uvedl. Učinil by tak nejen ze služební povinnosti, ale i proto, že o ochotnou udavačku z řad Čechů by se gestapo zajímalo. Babůrek by autorku udání, pokud by k němu skutečně došlo, uvedl už s ohledem na mínění Čechů ve svém okolí, ale zejména kvůli budoucímu poválečnému alibi pro sebe a své kolegy z buštěhradské četnické stanice,“ vysvětluje Vojtěch Šustek.
Četníci by pak mohli doufat, že již v době války se mohou před svými českými kolegy, příbuznými a přáteli, ovšem v neposlední řadě po válce před československými úřady hájit argumentem, že gestapu sice posloužili, ale v krajní tísni způsobené nátlakem udavačky. „V případě zatčení Štěpánky Mikešové zde žádné udání nebylo, a proto si Evžen Ressl obvinění Alžběty Doležalové tři čtvrtě roku po válce vymyslel. Důkaz o tom, že Alžběta Doležalová udala Štěpánku Mikešovou, měl předložit četník, který ji sám zatkl a předal kladenskému gestapu. Svědectví ale podal až po válce, byl to chytrácký krok, hodil to na Doležalovou,“ zdůrazňuje historik.
I mistr akademik se utne, ale i tak se ČT na něj i jeho knížku odvolává
Na Facebooku pod jedním z mnoha příspěvků Marka Wollnera na toto téma se objevil názor, že v případě Vojtěcha Šustka jde o jednoho z největších odborníků u nás a jeho zdůvodnění působí velmi rozumně. „Podle čeho soudíte tu velikost? A proč jím podle vás není historik Akademie věd Kyncl, který o tom vydal knihu, zatímco pan Šustek jen fejeton v oblastních novinách?“ zareagoval rozlíceně moderátor Reportérů ČT. Z jeho slov na hony čiší přesvědčení, že je důležité, odkud se něco tvrdí. Pokud je to z Akademie věd, tak o tom asi nelze pochybovat, stejně jako o tom, co se na nás line z veřejnoprávní obrazovky. No a nazvat pětadvacetistránkový odborný materiál fejetonem svědčí buď o zlobou zatemněné mysli, nebo o tom, že na žurnalistice, ale i na nižších stupních školství chyběl, když se tento publicistický útvar probíral.
A s argumentací, že Vojtěch Kyncl o tom napsal knihu, to televizní matador příliš nevylepšil. „V Kynclově monografii ‚Lidice – Zrození symbolu‘ mě zarazilo nebývalé množství omylů a v některých případech doslova chyb. Například když doktor Kyncl tvrdil, že parašutista operační skupiny ZINC Viliam Gerik členy svého výsadku neprozradil. Opak je pravdou. Vojtěch Kyncl zřejmě ani nezná bližší okolnosti filmového natáčení v Lidicích 10. 6. 1942. Nebo Kynclův omyl, že státního prezidenta dr. Emila Háchu a protektorátní vládu provázeli na Heydrichův pohřeb do Berlína velitel bezpečnostní policie Horst Böhme a šéf hlavní úřadovny pražského gestapa Hans U. Geschke. To je ovšem absolutní nesmysl. Zmínění nejvyšší policejní úředníci totiž vůbec do Berlína neodcestovali a oba osobně v Praze připravovali zásah právě proti Lidicím,“ prozradil o Kynclově knize pro Památník Lidice historický badatel Jaroslav Čvančara.
Historik objevil něco, co bylo známo v době, kdy se teprve učil chodit
Pedagog a historik specializující se na protinacistický odboj se také podivuje nad tím, že je Vojtěch Kyncl v reportáži České televize označován jako objevitel zápisu v památníku četnické stanice v Buštěhradě. „O nedůvěryhodném svědectví četníka Ressla jsem poprvé, a to víceméně okrajově, slyšel někdy ve druhé polovině osmdesátých let od Václava Krůty, tehdejšího ředitele archivu Rakovník se sídlem v Petrovicích. S Kynclovou aureolou ‚objevitele‘ se tedy ztotožnit nemohu. Nemohu se ztotožnit ani s jeho populistickým a urážlivým vyjádřením, že ‚být lidickou ženou se postupem doby stalo povoláním, které svou uhrančivou silou kruté minulosti zasahovalo do soudobého politického dění‘. Pochybuji, že má doktor Vojtěch Kyncl o zločinu udavačství spáchaném údajně Alžbětou Doležalovou jiné důkazy. A pokud ano, pak je zarážející, proč je již dávno nezveřejnil,“ podotýká Jaroslav Čvančara.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
