Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Flickr.com
O Radu České televize se u nás v posledních dvaceti letech lidé běžně vůbec nestarají. Nevědí, že něco takového existuje, natož aby se zajímali o její úlohu a kompetence. Naposledy to bylo veřejné téma v roce 2000, kdy smluvně opoziční strany ODS a ČSSD společnou rukou „naši“ Radu ČT odvolaly, najmenovaly si „svojí“ – a nakonec to vyvrcholilo tzv. „televizní krizí“, kdy 100 tisíc lidí zaplnilo Václavské náměstí. Ale to bylo už dávno. Jestliže se tedy i Christnet dvěma články Radou ČT začal zabývat, zdá se, že se děje něco neobvyklého. Jako jeden z nejdéle sloužících členů Rady ČT (1992 až 2000) se pokusím do situace vnést určitý přehled.
Kde problém začal?
Úplně na začátku, když se tvorby zákonů, podle kterých média veřejné služby vznikala, ujal Ladislav Jakl. Ano. Ten dlouholetý spolupracovník Václava Klause, tajemník jeho prezidentské kanceláře a dnes opora Institutu Václava Klause. Tento muž, který se hned po Listopadu 1989 začal vehementně angažovat v oblasti médií, totiž do zakladatelského zákona zapracoval v duchu svého trvalého přesvědčení, že rozhodovat mají jen „ti volení“, neobvyklý způsob vytváření kontrolního institutu – právě Rady ČT (u Rady Českého rozhlasu je to stejné). Přesněji: neobvyklý z hlediska toho, jak média veřejné služby jsou konstruována v tradičních demokraciích. Vzorem pro ně je britská BBC, kde Radu guvernérů (což je obdoba naší Rady ČT) jmenuje královna. Jiný model je v německé oblasti, kde kontrolní orgán je tvořen zástupci určitých institucí občanské společnosti, stanovených zákonem, takže se tu vůbec obchází vliv politické sféry.
V českém případě (a podobně i v případě většiny postkomunistických zemí) rady médií veřejné služby volí poslanci. Tedy zástupci toho nejpolitičtějšího uskupení v zemi. V té původní konstrukci je poslanci přímo oslovovali a následně si z nich vybírali. Já jsem byl například kandidátem Klubu meziparlamentní pravice. Osobně se mnou jednala paní poslankyně Ivana Janů za tehdejší KDU-ČSL (pozdější členka Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii v Haagu a našeho Ústavního soudu). Volila nás tehdejší Česká národní rada, v níž mělo drtivou převahu Občanské fórum. Takže v tehdejší devítičlenné radě byla skutečně zajímavá sestava. Po „televizní krizi“ se to mělo změnit tím, že kandidáty navrhují „nezávislé instituce“ (tedy to vypadalo jako německý model), jenomže volí je opět Poslanecká sněmovna. Čili stačilo najít pro „vhodného“ politického kandidáta nějaký obskurní spolek, který ho navrhne, zákonu se vyhoví – a „náš kandidát“ je ve hře. Průběžně se ukazovalo, že tenhle modifikovaný způsob je ještě horší, než když kandidáty rovnou vybírali poslanci. To bylo aspoň jasně průhledné. Teď se sice různé ctihodné instituce snaží navrhovat charakterní a vhodné kandidáty, ale je jim to málo platné, protože přednost dostanou ti, na kterých se předem poslanci dohodnou – a je úplně jedno, jaká organizace je navrhla.
My, jako první Rada ČT, jsme tenhle problém viděli hned od počátku a snažili jsme se navrhnout, aby volba členů příštích rad probíhala jinak. Například aby třetinu jmenoval prezident (tehdy jím byl Václav Havel a ani v nejhorších snech jsme si nedovedli představit, jaké hrůzy přijdou po něm), třetinu senát (který by po mém soudu v dnešní politické bídě byl asi nejlepším pro jejich volbu) a třetina by zůstala Poslanecké sněmovně. Nemáme tu totiž tu královnu. Ale o naše nápady mezi poslanci nebyl dostatečný zájem (pochopitelně – omezovaly jejich možnosti manévrování). A ani v době Sobotkovy vlády, kdy byla největší šance, že ministerstvo kultury pod vedením Daniela Hermana situaci změní, k tomu nedošlo. Zákon nestihli připravit, natož protllačit.
Politická mezihra
Existence médií veřejné služby byla od počátku trnem v oku Václavu Klausovi. Své přesvědčení vyjádřil velmi jasně: Nejlepší je, když média jsou soukromá, když to nejde, tak státní. Vůbec nejhorší je, když jsou takzvaně veřejnoprávní. Obhajoba médií veřejné služby byla tedy od počátku naší činnosti důležitým rozměrem našeho poslání. Útoky na Českou televizi byly pravidelné a s ohledem na sílu ODS nebezpečné. Každý druhý měsíc navrhoval její klub v Poslanecké sněmovně usnesení, že ČT neplní povinnosti ze zákona. Pokud by tohle Poslanecká sněmovna odhlasovala dvakrát, tak to umožňovalo odvolání Rady ČT, zvolení rady „podle svého gusta“ a následně i zvolení „vhodného“ ředitele České televize. Tehdy to ještě ODA a KDU-ČSL vždycky zablokovaly. Rozumně se nakonec zachovala vždycky i ČSSD. Takže ODS jako spojenci zůstali jen komunisté a Sládkovci. Ale v době opoziční smlouvy už tomu nic nebránilo. Právě to se pak stalo v roce 2000.
Hana Lipovská
Autor: Youtube.com
Otázka smyslu médií veřejné služby byla sice málokdy nastolena ve veřejné debatě, ale Ladislav Jakl se svou partou se nikdy nevzdal. V posledních dvaceti letech pravidelně o nich mluvil hanlivě jako o médiích státních. A prohlašoval, že „nikdy neměla vzniknout a bylo by nejlepší je bez náhrady zrušit“. Celé si to můžete prohlédnout tady. Tvrdí to podle vlastních slov už 25 let. V posledních letech mu velmi přízvukuje Tomio Okamura, který Ladislava Jakla nakonec prosadil do Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (tedy orgánu státní moci, který má ve své kompetenci sledovat veškerá média rozhlasová i televizní z hlediska naplňování zákona o rozhlasovém a televizním vysílání). A opakovaně se proti působení České televize i Českého rozhlasu vyslovoval i předseda ANO a současný premiér Andrej Babiš.
Co se teď ale stalo?
Česká biskupská konference na žádost svého předsedy a biskupa zodpovědného za oblast médií Dominika Duky navrhla do příští volby, která proběhne v březnu, jako svou kandidátku osobu, která ještě nedávno – na dotaz, co si myslí o zvolení Ladislava Jakla do RRTV – prohlásila: Nemohu posuzovat odbornost žádného pracovníka v oblasti médií. Není to můj obor, televizní tvorbu prakticky nesleduji, je mi lhostejná. Pan Jakl ovšem v tomto oboru začínal, je podepsán pod zákonem o České televizi z roku 1991. Bezpochyby proto bude členem fundovaným a kvalitním – ke zlosti mnohých. A bude také zastupovat ty názory veřejnosti, které nebyly doposud v RRTV až tak slyšet…
A následně se k jeho nápadu zrušit ČT a ČRo, protože nelze „zestátnit, co už je státní“ vyjádřila takhle: Nerozumím smyslu existence veřejnoprávních médií. Zárukou nestrannosti či svobody slova nejsou – rozhlas přece existoval i během německé okupace, televize vesele sloužila komunistickému režimu. Nikoho by dnes nenapadlo volat po „veřejnoprávních novinách“, je proto nepochopitelné vyžadovat (a platit) veřejnoprávní rozhlas a televizi. Nerozumím ani argumentu vzdělávání a osvěty – v čem je pro daňového poplatníka jedinečným přínosem kupříkladu pořad „Deutsche Welle – Focus on Europe“? Ekonom ví, že stát má poskytovat pouze ty služby, které nemůže poskytovat soukromý sektor. Neznám jediný pořád České televize, který by nemohla vysílat komerční stanice. Ostatně i slavné noční záznamy jednání Sněmovny jsou dnes k dispozici na parlamentním webu. Zrušení veřejnoprávních médií by se bolestně dotklo pouze jejich zaměstnanců, ty kvalitní by si ovšem rychle rozebrala média soukromá a ti ostatní by mohli své schopnosti využívat v jiných oblastech bezpochyby lépe a užitečněji. Tohle si tedy o smyslu působení médií veřejné služby myslela ještě nedávno kandidátka České biskupské konference Ing. Hana Lipovská, asistentka na katedře ekonomie Ekonomicko-správní fakulty Masarykovy univerzity a současně analytička Institutu Václava Klause.
To, co na celé záležitosti vyvolalo pobouření, nebylo to, že je tato schopná šiřitelka myšlení Václava Klause navržená do Rady ČT. Na příkladu Ladislava Jakla bylo vidět, že navržen může být skutečně kdokoliv. Zarazilo ale to, že je nominantkou České biskupské konference. Protože katolická církev u nás (stejně jako ostatní církve) se nikdy neprofilovala jako někdo, kdo by zpochybňoval smysl médií veřejné služby. Naopak – těchto služeb docela ochotně využívala. V ČRo existovala 25 let dokonce Redakce náboženského života (kterou jsem tam založil a z počátku i vedl). A v České televizi působí trvale skupina pro náboženské pořady a týdně tam mimo jiné běží čtyři cykly náboženských pořadů.
Jiří Zajíc
Autor: archiv autora
Dominik Duka, který jedním dechem opakovaně pokládá za nesporné, že veřejnoprávní média musí existovat a je třeba je bránit, současně tuto nominaci hájí odkazem na nezbytnost plurality, ekonomickou kompetenci Hany Lipovské a konečně i jejím upřímným katolictvím. Rozsáhle to vysvětloval na svém Facebooku, stručně pak senátorům, kteří ČBK vyzvali, aby svou nominaci Hany Lipovské stáhla – právě pro její nepřátelská vyjádření vůči médiím veřejné služby a její propojení s Institutem Václava Klause, v němž (jak víme) klíčovou roli hraje nám již známý nepřítel veřejnoprávních médií Ladislav Jakl.
Co se týče ekonomické erudice kandidátky, pak pro samotný výkon členky Rady ČT (pokud by byla zvolena) není tou nelepší výbavou, zvlášť, když – jak víme – televizní tvorbu prakticky nesleduje, je jí lhostejná. Rada ČT má sice též na starosti kontrolu hospodaření České televize, ale za tím účelem má zřízený speciální odborný orgán – dozorčí komisi složenou z pěti ekonomů a právníků – která právě má garantovat odbornou kompetenci v oblasti hospodaření. Naopak základní činností členů Rady ČT je kontrola kvality vysílání, zadávání odborných analýz na jednotlivé druhy vysílání, kompetentní rozprava s ředitelem ČT a dalšími řídícími pracovníky o kvalitě programu, posuzování stížností na kvalitu pořadů. A pak – Rada ČT by měla rovněž působit osvětově na veřejnost, aby dobře chápala úlohu médií veřejné služby. Bude právě na tohle dobrou kandidátkou Hana Lipovská?
Pro poctivost je třeba dodat, že od momentu, kdy se na veřejnosti začala přetřásat její kandidatura do Rady ČT, svá vyjádření nejprve zmírnila: „Je pravda, že poslední vývoj ukazuje, že vyvážená, objektivní Česká televize, která by opravdu důsledně plnila vše, co jí přikazuje zákon, může mít smysl,“ (Deník N). 3.února pak vyšel její rozsáhlejší rozhovor pro tiskové oddělení ČBK. Tam se snaží celou svou kritiku médií veřejné služby zaretušovat komplikovaným vysvětlováním rozdílu ekonomického a právního pojmu veřejné služby. Kdyby se takhle vyjadřovala před tím, než byla ČBK nominována, nejspíš by žádný problém nevznikl. Takhle bohužel to spíš vypadá až jako následná snaha chránit Dominika Duku před kritikou za to, že ji navrhl, než její opravdové vnitřní přesvědčení.
Když to tedy shrnu, tak
1) celková komunikace ČBK kolem celé nominace byla a je zoufalá (včetně neuvěřitelně alibistických reakcí tiskové mluvčí ČBK)
2) pokud Hanu Lipovskou opravdu navrhla celá ČBK, byl bych očekával stanoviska i ostatních biskupů (Václav Malý se po uveřejnění této nominace na svém Facebooku vyjádřil na podporu médií veřejné služby, ale to je v této souvislost málo)
3) jedna Hana Lipovská v Radě ČT Českou televizi nezničí, to mnohem spíš takové počiny, jaké teď předvedla ČBK, dál ničí dobré jméno katolické církve u nás – zejména u mladých lidí, zvlášť když vidí, že ostatní církve byly schopné navrhovat kandidáty bez jakýchkoliv pochybností vhodné.
