Šéf činohry Národního divadla Daniel Špinar se otevřeně hlásí ke své homosexuální orientaci. Nyní téma využil i ve své tvorbě, napsal totiž divadelní hru Homo 40, odehrávající se v prostředí gay seznamky. A v rozhovoru pro Reflex.cz se k tomu zcela otevřeně rozpovídal o vlastním sexuálním životě. A přidal několik poznámek o tom, že česká společnost je v tomto ohledu nevzdělaná.
Homosexuálové jsou podle Špinara ti nejlepší možní adoptivní rodiče. Přesto je prý pro ně těžké žít ve společnosti, zejména po čtyřicítce, když jejich vrstevníci už jsou usazení, mají rodiny, a oni jsou jako „mrtvé větve“. „Vyšel jsem z jednoho článku, proč gayové po čtyřicítce trpí více depresemi a mají sklony k sebevraždám. A jeden z těch důvodů byl, že si neváží sami sebe,“ vysvětloval Špinar svůj umělecký záměr.
Při psaní hry se Špinar, který jinak jako divadelník preferuje spíše osobní kontakt, vrhl do víru internetové seznamky pro gaye. A přiznává, že jej to „odšpuntovalo“ a vrhl se do toho naplno. A byl prý překvapen, jak moc jej tento experiment ovlivnil i jako člověka.
Daniel Špinar o sobě na kameru prozradil, že byl vychován křesťansky a kvůli tomu si nemohl „své tělo užívat“. O to více tomu prý propadl později, když zábrany odhodil.
„Věděl jsem to celý život, už ve školce jsem měl chlapce, ale pak jsem to vytěsnil,“ rozpovídal se o objevování své sexuality. V devatenácti letech pak učinil svůj coming out. „Úplně jsem se osvobodil a pak jsem z té církve odešel,“ prozradil o sobě.
Když dnes zvenku pozoruje katolickou církev, pozoruje prý, že její postoj k homosexuálům „není moc dobrý“. Má prý kamaráda, který si svou homosexualitu uvědomil jako křesťan až po čtyřicítce jako manžel a otec, a církevní prostředí jej zcela vyvrhlo.
„V církvi jsou skvělí lidi, ale i hrozný lidi.“ Lidé, kteří jsou slyšet, třeba kardinál Dominik Duka, jsou podle Špinara ti „strašní“.
„U něj tam jsou absurdity. A nejen v tomhle, ale i v tom případě toho Brna, kdy on se soudí, že mu někdo vstoupil do jeho práva, když něco zahrál, a to už je, myslím si, úplně na blázinec.“
Jako ředitel činohry Národního divadla prý řeší těžké dilema, že se i s takovými lidmi musí stýkat. „Třeba teď jsem byl na otevření Opery, a tam byl Orbán. A já jsem tři týdny předtím podepsal petici na záchranu divadel, protože v Maďarsku teď mají strašnej, likvidační zákon, podepsanej Orbánem,“ líčil svá dilemata.
Česká společnost je podle něj ve vztahu k sexuálním menšinám nevzdělaná, i když k nějakým posunům za posledních čtrnáct let od uzákonění registrovaného partnerství došlo. „Mně vadí takový to, dělejte si to za zavřenejma dveřma a neukazujte se venku,“ postěžoval si. Také mu vadí, že někteří slavní homosexuálové nedělají komunitě lepší PR.
„Někteří ze sebe dělají, že jsou ‚normální homosexuálové‘ a nemají třeba s Gay Pride nic společného. A to mě strašně irituje,“ postěžoval si umělec. Podporuje to podle něj vydělování menšin ze společnosti. Navíc jak dodal, pražská Prague Pride je proti přehlídkám jinde ve světě ještě příliš usedlá.
„Ale my jsme prostě Češi, my jsme takoví uťáplí, a tak to bude vždycky,“ zkonstatoval. Gayové by ale měli stále ukazovat, že jsou tady, protože pořád nejsou právně rovnocenní. „A druhá věc je, že pořád žijeme ve světě, kde se za to zavírá a zabíjí. A dokud tohle nepadne, tak gayové pořád musí mít ty prapory venku,“ uzavřel.
Jsem odborník, mám povinnost lidi vzdělávat
V Národním divadle by prý svou hru Homo 40 uvést nemohl. „Kdokoliv je v Národním divadle, tak je v nenávisti,“ postěžoval si. Je to prý dané národní povahou Čechů.
Pak se rozpovídal o své vizi Národního divadla, kde od roku 2015 šéfuje činohře: „Já mám povinnost ty diváky vzdělávat, protože já jsem odborník. To je, jako když se objevili impresionisté, a lidé říkali, že neumějí malovat. Prostě takhle to je,“ pravil kategoricky.
Dostává prý dopisy, že třeba Shakespeare v současném pojetí Národního divadla není Shakespeare: „A já říkám: co to je Shakespeare? To je stovky let starý text. Kdybychom ho hráli v původní podobě, tak to hrajeme šest hodin, musí se to hrát venku, hráli by to jen muži, bez kostýmů, a nahoře v lóži by při tom vévoda šukal nějakou paní,“ popsal Shakespeara v původní podobě.
A to by prý lidé zírali, jaká by to byla avantgarda. „To je to, že lidé jsou nevzdělaní a mají představu, že Shakespeare vypadá tak, jak ho viděli před dvaceti lety v televizi s Elisabeth Taylor. A to je veliká chyba,“ vysvětloval, proč musí české diváky vzdělávat.
Proto například trval na tom, aby byla stažena z repertoáru komedie Sluha dvou pánů, protože na ni chodilo příliš mnoho diváků, kteří nechodili na jiné hry. „Já si myslím, že i tohle souvisí se vzděláváním diváků a s kulturností,“ vysvětloval. On to však podstoupil a klidně obětoval, jak přiznal, téměř dvacet procent zisku z tržeb, které slavné představení s Miroslavem Donutilem přinášelo.
Divadlo by podle něj nemělo být „nasáklé tradicí“, ale reflektovat společenské dění. Daniel Špinar to vyjádřil slovy „Já jsem umělec, médium, a vybírám si věci, které zajímají mě. Je to možná sobecký, ale ono to jinak nejde.“ Pak si vzal na pomoc Václava Havla a jeho výrok, že „každé dobré divadlo je politické“.
Špinar chce svým divadlem „kultivovat společnost, aby si na základě těch vztahů, které tam vidí, tříbila své vzdělání, cit a emocionalitu“. Činohra podle něj musí klást mnohem hlubší otázky než opera nebo balet.
O jakého diváka tedy v Národním divadle stojí? „Jde o to, aby divák přišel s čistou myslí a neměl předsudky, protože ty předsudky, to je nevzdělanost a omezenost,“ popsal svou vizi.
Psali jsme:
autor: jav
