RECENZE: Husité ve vlastní šťávě. Inscenace Husitská trilogie nic nového k tématu nepřidává

Slovenský režisér Brutovský je v programu uvedený i jako autor libreta a hudby, čímž se naznačuje, že má jít o hudebně-dramatický tvar, a to úplně neodpovídá, i když pár songů tu zazní. Nejsou nijak nosné a k tématu hudebně nemají co říct. Jejich interpretka, jinak také glosátorka dění (Veronika Janků), si na počátek postaví na malý stoleček půllitr piva a bustu Aloise Jiráska. S pivem pak popochází kolem a promlouvá ve staročeštině, tenhle ironický pandán odkazující k české nátuře ale žádný zvláštní akcent nevnáší.

Brutovského nápad vytáhnout z mnohastránkového románu tři postavy, Husa, Žižku a Roháče z Dubé, jako tři osy, kolem nichž se vše a všichni otáčejí, má svou logiku, unese i určitou symboliku, ale nezajistil to podstatné – a to sice, že by vznikl plnohodnotný dramatický tvar, a nikoliv pásmo výjevů, někdy vtipných, někdy jen rozvleklých a upovídaných.

Tři Janové

Všechny tři zmíněné vůdce hraje Vojtěch Dvořák. Herectví ostatních je tu povýtce kolektivní, je to služba celku a čtveřici herců Petr Reif, Eliáš Jeřábek, Radim Kalvoda, Jan Mansfeld není co vytknout.

Asi nejzajímavější je výtvarné pojetí – průhledné polokoule, spojené též průhlednými chodbami. Na jevišti trčí jako hnízda z vesmírné sci-fi anebo to mohou být archeologické stany, v nichž úvodem mužové v ochranných kombinézách štětečky oprašují artefakty i příslušného hrdinu – první na forhontě je pochopitelně Jan Hus.

Každý z trojice je stylizovaný jako solitér a průhlednou buňku má víceméně sám pro sebe, i když za ním další aktéři vstupují. Sedí na svém křesle – Hus po větší dobu zády k publiku, Žižka a Roháč z Dubé (trojjediný Petr Reif) pak zavile hledí na diváky. Tito tři Janové jsou poněkud překvapivě předkládáni jako osobnosti od národa spíše odtržené a místy až fanatické, které jdou za svými zájmy bez ohledu na krveprolití, jež způsobí. A občas také zrazované, ale skoro vždy sebevědomé až zpupné, což platí nejvíce pro Jana Roháče z Dubé a jeho poslední marný boj za husitské ideály.

Průhledné polokoule ostatně tento dojem uzavřenosti zprostředkovávají jako prostor, v němž se vše vaří samo ve vlastní šťávě. Zabití vůdců se pak děje jejich pohlcením mlhou v příslušné buňce, což je efektní, méně již stálé cákaní krví na igelitové stěny a bílé kombinézy.

Po vyvrácení hradu Sion, polapení Roháče a jeho popravě koule splasknou a zkroutí se na zem jako cáry, což docela zafunguje jako metafora zmaru a opětovného zasutí do vrstev minulosti, zvlášť v kontrastu s expresivním pojetím Roháčova konce. Nakonec všechny vášně odeznějí a to, co zbude, je jen interpretace. V závěru se pak všichni aktéři sejdou na forbíně, sesednou se a jeden z nich procítěně prosloví hrabalovsko-haškovský hymnus na české pivo.

Mikrofony a teroristé s kuklami

Brutovského digest se neobejde bez vysvětlujících pasáží, protože jaksi skočit doprostřed husitského hnutí bez nějakého základního kompendia dost dobře nejde. Inscenace tak pořád osciluje mezi poměrně lineární vyprávěcí formou a předváděním různých nápadů, které mají v konfrontaci s historickými fakty vyznít kontrastně a zábavně, jako třeba dohadování aktérů ve formě tiskových konferencí s mikrofony nebo husité coby teroristi s kuklami.

Ale asi ta největší potíž s Husitskou trilogií bude ta, že ke zvolenému tématu nic nedodává, nebo spíš navzdory demonstrovanému propojení s dneškem nebo dokonce s budoucností je jediné resumé, že my Češi jsme pořád taková švejkovská cháska, co má ráda pivo.

Když ale ono to husitství navzdory tomu, jak toto hnutí beletristicky vylíčil Alois Jirásek a jak ho bolševik zneužíval ke své propagandě, je dost složitá záležitost a zde nabídnutá cesta celkem nikam nevede.