Hospodářství v Moravském Žižkově, kde se dnes pan Dedek zabývá rostlinnou výrobou, vedl v minulosti dědeček jeho manželky Ing. Dr. Rostislav Sochorec, který tu žil se svou ženou a čtyřmi dětmi. Již před válkou byl poslancem Národního shromáždění za Československou stranu lidovou a po ní se vrátil do politického života jako přísedící Zemského národního výboru v Brně a stal se místopředsedou Jednotného svazu českých zemědělců. Po prvních volbách v roce 1946 zasedl do parlamentních lavic za ČSL jako poslanec Ústavodárného národního shromáždění ČSR.

Přesto, že požíval poslaneckou imunitu, byl již 23. února 1948 (tedy dva dny před únorovým pučem) přímo z jednání předsednictva Jednotného svazu českých zemědělců odvlečen příslušníky STB do vazby. K vypracování obvinění na něj došlo až 19. března, o čtyři dny později byl z Prahy převezen do věznice v Brně, kde 13. května 1948 za nevyjasněných okolností, na uzavřeném oddělení psychiatrické léčebny, zemřel. Pitva byla zakázána, u ohledání chybělo jméno a podpis lékaře. Tělo zemřelého vydali rodině v uzavřené rakvi se zákazem jejího otevření. Všechny spisy z doby věznění Rostislava Sochorce s jakýmikoliv zmínkami o něm byly skartovány… Bývá označován za „prvního mrtvého Vítězného února“ či za „prvního Gottwaldova mrtvého“.

Rostislav Sochorec měl jako zemědělský odborník naději stát se ministrem tohoto resortu. O tom, jak velmi se nastupující komunistické moci jeho postoje a názory nehodily, svědčí proslov, s nímž vystoupil půl roku před únorovým pučem: „Československý venkov jest zajisté spolehlivou zárukou v udržování skutečně spravedlivé demokracie, neboť brázdy našich polí jsou bezpečnými zákopy míru a svobody. A protože venkov to bude, který bude určovat směr dalšího vývoje, je nutno, aby pochopil, že musí do houfu, čímž vytvoří nejlepší předpoklady pro konečný cíl, tj. svobodnou, demokratickou, křesťanskou lásku a solidaritou všech stavů podepřenou republiku duchovně sjednoceného národa. Bude-li národ potřebovat nové Koziny, dáme mu je!“

Pohřeb Rostislava Sochorce, který se konal v jeho rodném Starém Městě u Uherského Hradiště, se stal tichou demonstrací proti režimu. Zúčastnilo se ho několik tisíc lidí, rakev nesli krojovaní muži ze Slovácka. Po pohřbu byli někteří jeho účastníci zatčeni a vyslýcháni. 

Rodina byla následně perzekuována, děti nesměly dokončit studium. Vdova přišla o veškerý majetek, postupně jí vzali stroje, budovy, hospodářská zvířata a pozemky. Z původních 86 hektarů jí zpočátku zůstalo pouhých deset, které rodina obhospodařovala, režim jim však neustále ztěžoval práci zvyšováním povinných dodávek a odebráním zaměstnanců. Po odvodu jediného syna Rostislava na vojnu, kde postupně vystřídal pět útvarů Pomocných technických praporů, byla vdova donucena hospodářství v Moravském Žižkově opustit. Rodina se posléze stěhovala z místa na místo, aby co nejvíce eliminovala momenty, kdy její členy někdo pozná a bude se je snažit ohrožovat.

V roce 1992 dostal Rostislav Sochorec Řád T. G. Masaryka I. třídy, který převzal jeho syn z rukou tehdejšího prezidenta Václava Havla. Právě Rostislav Sochorec mladší (*1931) poskytl svou zpověď do sbírky Paměť národa a dodnes se pravidelně účastní besed na středních školách a gymnáziích, kde žákům nejvyšších tříd přednáší o padesátých letech u nás.  

Čeho byl minulý režim schopen, pocítili i rodiče Dalibora Dedka se svými příbuznými, kteří se také věnovali zemědělství, tatínkova rodina ve Zlobicích na Kroměřížsku a maminčina ve výše zmiňovaných Strážovicích u Kyjova, odkud byli v roce 1953 nuceně vystěhováni. 

„Otec nejprve strávil v době okupace jako student brněnské vysoké školy zemědělské půl roku v koncentračním táboře a po nástupu komunistů byl jakožto syn kulaka přemisťován po různých pracovištích. Nakonec zakotvil ve Výzkumném ústavu v Pohořelicích a postavil domek v Brně. Já jsem se v Brně také seznámil se svou ženou, spolu jsme přestavěli a zmodernizovali její rodný dům a bydlíme tu dodnes, na obě hospodářství tedy dojíždím. Ale nelituji, vztah k zemědělství jsem měl odjakživa, a jelikož jsem původní profesí strojař, tak samozřejmě i k technice, což se krásně doplňuje,“ říká Dalibor Dedek.

Kromě klasické rostlinné výroby se pan Dedek věnoval nějaký čas také pěstování ovoce. Nejprve na hospodářství ve Strážovicích, kde byl 2,5 hektarový meruňkový sad, a posléze i v Moravském Žižkově, kde koupil již vysázený 9 ha sad, kde byly jabloně, broskvoně a nektarinky, „Ačkoliv do práce, především sklizně, byla zapojena celá rodina, museli jsme samozřejmě najímat i brigádníky, což se ukázalo jako největší kámen úrazu. Navíc se sklízelo v době, kdy jsem musel být na poli s kombajnem…, leccos se nedařilo ohlídat, zkrátka to dlouhodobě nešlo,“ přibližuje hospodář jednu etapu zemědělského podnikání.     

Pryč jsou také časy, kdy se učil hospodařit za pochodu, chodil na školení, ptal se známých, studoval odbornou literaturu… Dnes je z něj schopný agronom, který si umí dobře poradit snad za každé situace. Rostlinné výrobě se věnuje na dvou stovkách hektarů, z nichž 50 je vlastních a dalších 80 pak v majetku rodiny. Poněkud horší půdy, písčité a decimované dlouhodobým suchem, jsou zde na Břeclavku, o něco málo lepší se zdá panu Dedkovi situace na Kyjovsku. „Třeba takový sladovnický ječmen zde vůbec dělat nejde, musel jsem také upustit od hrachu, který jsem měl rád jako výbornou předplodinu, ale výnosy byly opravdu špatné. Naopak jsem se, myslím, naučil docela dobře pracovat s řepkou, kterou tu dříve nikdo moc nepěstoval. Základ je založit na podzim dobrý porost, pak už ani obavu nemám, další rok bývá bez problémů, teď ani mnohdy nemusím stříkat proti blýskáčkovi,“ informuje.  

U řepky se hospodáři dařilo v minulosti dosahovat i výnosů přes pět tun z hektaru, poslední roky je ale sklizeň vlivem sucha zhruba poloviční. U potravinářské pšenice není problém s kvalitou, ale kolísavým výnosem v průměru kolem 5 t/ha, vloni byl ale horší, stejně tak v případě slunečnice. 

Doslova katastrofou jsou však meziplodiny, které se do zdejší aridní oblasti vůbec nehodí - buď nevzejdou, nebo pouze mezerovitě. „Je to ale nařízení, tak ho musíme dodržovat, i když žádné přínosy nemá. Meziplodina totiž spotřebuje pro růst zbylou vodu v půdě a její následné zpracování je pak velmi obtížné. To, že se vinou bujících nařízení vytrácí z hospodaření zdravý selský rozum a také radost z práce a tolik potřebná svoboda, kterou jsem první roky cítil, mě opravdu hodně drtí. A vím, že nejen mě… Těch věcí je spousta – zákaz moření osiva a pak nutnost použít mnohonásobně více chemie k hubení škůdců, povinnost hlásit aplikaci postřiků včelařům v době, kdy ani netuším, zda mi počasí dovolí na pole vyjet, protierozní nařízení odtržená od reality, když sám nejlépe znám své pozemky a vím, jak se k nim co nejudržitelněji chovat. A to bych mohl pokračovat…,“ kroutí hlavou Dalibor Dedek. 

Nestěžuje si, to ani ostatně sedláci nedělají, spíše konstatuje, kam až změť mnohdy skutečně nesmyslných povinností zachází. A je jednoznačně vidět, že převažuje radost ze sedlačiny, kterou si vzal již skoro před třemi desítkami let za vlastní. Radost z toho, že může hospodařit na půdě, za kterou někteří předci zaplatili cenu nejvyšší. A samozřejmě radost z toho, že pole a technika nejsou jeho dvěma vnukům tak úplně cizí…

Šárka Gorgoňová, ředitelka kanceláře ASZ ČR