RECENZE: Dopisy Marii jako dopisy Olze. Vše mé je tvé je vroucí poctou Janu Zahradníčkovi

Autorkou textu je opět Lucie Trmíková, která hraje i básníkovu Marii. Její scénář vychází ze Zahradníčkovy korespondence a veršů a také z rozhovoru s Marií, který s ní vedl Miloš Doležal, protože její dopisy do vězení se nedochovaly. Je svědectvím o síle ženy, jež se nezpronevěřila svým slibům a přijala svůj úděl neúhybně. Není to nadpozemsky svatá mučednice, je to jen milující žena, věcná a aktivní, protože taková být musí, aby přežila. Ona je tou nenápadnou hrdinkou, pevně zakořeněným stromem, o který se lze doopravdy opřít. A samozřejmě také básníkovou múzou.

Dopisy Jana Zahradníčka připomínají Havlovy dopisy Olze a nejde jen o jistou vnějškovou podobnost výchozí situace, kdy jeden z manželů je nespravedlivě odsouzený a druhý soustředí velkou část svých sil na jeho podporu a žije s ním i přesto, že je dělí zeď vězení. Mariina síla a ustrojení byly jiné než Olžiny, ale spojuje je zásadovost a schopnost konat chlapsky.

Nebeský inscenaci pojal jako komorní dialog mezi Marií a Janem (Saša Rašilov), který se odehrává u kuchyňského stolu. K němu je z jedné strany připevněna zeď a za ní básník většinu doby sedí na malé židličce. Úvodem předstoupí před publikum hudebník Ladislav Kozderka, později zazní jeho sóla na trubku, která se zařezávají do duše stejně jako tragika životních osudů obou aktérů. Kozderka přečte Zahradníčkovu obžalobu, Marie zatím řeže dříví na kuchyňském stole – ponku. Celou dobu pak zde bude vařit oběd pro Jana, který se po devíti letech vrátí z kriminálu. Bude krájet zeleninu, házet ji do bublajícího hrnce a hovořit s lehkým moravským akcentem, věcně a prostě popíše, jak se zamilovala, jak žila a vzdorovala osudu.

 Trmíková umí ovšem skvěle zahrát stavy, kdy člověka nepojmenovatelný strach a zoufalství doslova rozervává zevnitř. Odejde zpoza stolu a přikryje si tvář dlaněmi a svraští ji a ona se promění ve strnulou masku plnou rýh, pak zase její ruce nervně těkají po hlavě. Převzala všechny mužovy role, je matkou i otcem, dvojjediným rodičem se vší zodpovědností, kostkovaný povoskovaný ubrus ji svírá jako krunýř, válí se v něm po zemi. Pořád je v situaci, kdy usiluje o nemožné, asi jako chodit s kýblem na nohou. A pak, když střízlivě popisuje, jak Jan půl roku po propuštění z vězení zemřel cestou do nemocnice, dokáže do své tiché, zdánlivě neemoční promluvy vložit nekončící bolest i údiv.

Pro Jana Nebeského je obrazivé pojetí vlastním způsobem vyjádření tématu a poezii okamžiku umí stvořit z minima, i z předmětů naprosto banálních. Zhmotňuje Mariinu něhu, na které „vyrůstají“ květy, až se s návratem muže domů promění v kvetoucí strom, kostýmy Petry Vlachynské jsou také jako vždy nesmírně vynalézavé a originální. Saša Rašilov je jako Jan měkčí a pasivnější, někdy se až přibližuje k tragikomickému výrazu, což ale v zásadě nevadí. Někdy také trochu havlovsky vyčítá a mentoruje, již zmíněná podobnost se stále vynořuje. Jeho nemocné srdce bliká pod vězeňským mundúrem, který pak svlékne a vezme si hloupý „vánoční“ svetr s jelení hlavou. Je květen 1960, ale u Zahradníčků nastaly Vánoce, Jan s Marií usedají ke kuchyňskému stolu a společně a dlouze jedí polévku, prožívají chvíli, k níž se Marie upínala devět let.

Marie se pak promění ve smutnou, černí zahalenou Madonu s nimbusem, která němě stojí nad mrtvým mužem. V tomto postoji je bolestné přitělesnění i odevzdání se nesmyslnému osudu. Nebeského inscenace je vroucím portrétem Marie Zahradníčkové i její poctou.

Další repríza inscenace 25. února se zřejmě výjimečně odehraje ve Winternitzově vile na Smíchově.