Článek
Prosklené dveře s otisky rukou dětí a jejich rodičů, kteří se před více než 70 lety loučili u vlaku – tak vypadá znovuobnovený památník Rozloučení, který od soboty znovu stojí na Hlavním nádraží v Praze.
Pomník připomínající čin sira Nicholase Wintona do nádražního průchodu už podruhé nainstaloval Jan Huňát z Nového Boru. Symbolizovat má poslední sbohem, které si na nástupišti před odjezdem vlaku daly se svými rodiči stovky českých židovských dětí. Ty Nicholas Winton během druhé světové války zachránil před nacistickými deporty do koncentračních táborů.
Sobotní instalace se zúčastnila i jedna z „Wintonových dětí“ Zuzana Marešová.
„Je to obrovská úleva, že je zase v pořádku. Trošku mám ale i strach, jak dlouho to vydrží, než se zase najde nějaký člověk, který to, z nepochopitelného důvodu, poničí. Ale doufám, že lidé jsou poučení. Není to totiž jen poškození památníku samotného, ale ublížení našim rodičům,“ řekla.
Památník totiž na pražském nádraží stál už od roku 2017. Loni v červnu ale jeho sklo poničili neznámí vandalové. Autor desky tak po více než půl roce vyrobil téměř přesnou repliku – liší se jen v druhu skla.
„Má takovou sklářskou jinovatku. To je kvůli tomu, jak se ze střepů deska taví, nikdy nevíte, jak to vznikne. Tím, že tam ale vznikají takové otisky, tak je to symbolické. Za oknem bylo více dětí, než kolik je zde ručiček, a ty jsou takto zachyceny na skle,“ řekl sklář z Nového Boru Jan Huňát.
Pokud by nebylo sklo nasvíceno, jinovatka by podle něj nebyla vidět. Matrice s otisky rukou už chtěl Huňát prý vyhodit. „Díky bohu jsme si je nechali,“ dodal.
Výroba druhé desky ale trvala déle než té první. Při výrobě totiž praskla.
„Nejdřív se utaví deska, ta se musí obrousit, a pak se jde do kyseliny, aby se vyleštily ty dětské ručičky. A nám to prasklo, když jsme ji nakládali, aby byla ošetřena v kyselině. Tak jsme to museli udělat znovu,“ vylíčil český křišťálový mistr.
Sklo vandalové poničili loni před letními prázdninami. Zuzana Marešová – žena, kterou Winton v dětském věku také zachránil před nacistickými deporty – kvůli tomu podle svých slov cítila vztek. Poté i brečela.
„Člověk uvažuje, proč to někdo dělá. Ale pak je lepší na to vůbec nemyslet, protože bych došla k ošklivým myšlenkám, třeba. Tak si říkám, ať je to hlavně brzo opravené,“ řekla tehdy.
Podle Huňáta musel sklo pachatel rozbít úmyslně a dobře věděl, co dělá. Nejdříve jej naštípl a potom ze zadní strany do něj velkou silou uhodil. „Musela to být opravdu neuvěřitelná rána, protože dvoucentimetrové sklo jen tak nerozbijete. Když do něj praštíte vší silou kladivem, jen se udělají drobné záprasky, ale nerozbijete to,“ řekl.
Nicholas Winton zachránil 669 židovských dětí, které se spolupracovníky odvezl vlaky z nacistického protektorátu Čechy a Morava do Británie. První vlak odjel z Prahy v květnu 1939. Rodiny dětí většinou za války zahynuly.
Do povědomí širší veřejnosti se Winton dostal až díky dojemnému setkání se svými zachráněnými tehdy již dospělými dětmi, které zorganizovala britská rozhlasová a televizní stanice BBC v roce 1988. Zemřel v červenci 2015 ve 106 letech. Jeho pomník stojí na prvním nástupišti Hlavního nádraží v Praze a zobrazuje Wintona se dvěma malými dětmi a kufrem.
