Pro české čtenáře není setkání se současnou polskou detektivkou nic nového, například nakladatelství Host vydalo několik románů ceněného a taktéž úspěšně překládaného Zygmunta Miłoszewského. Jeho texty vycházejí ze současnosti, působí civilně a zejména případy prokurátora Teodora Szackého se zakládají na procedurálních úkonech spojených s vyšetřováním zločinů. To Nenalezená Remigiusze Mróze (nar. 1987), ač také dýchá současností, je trochu divočejší. Jejím hlavním hrdinou není ani amatérský, ani profesionální vyšetřovatel zločinů, ale v životě nepříliš úspěšný, přitom stále ještě celkem mladý muž, kterého žene silná motivace vypátrat dávno ztracenou snoubenku, ještě pro jistotu průběžně posilovaná strachem o vlastní život.

Damian Werner a jeho přítelkyně Ewa se znali od dětství. Blízce přátelský a posléze i partnerský vztah mezi nimi by nejspíš zcela přirozeně doplynul až ke svatbě, kdyby jednoho dne nebyli společně přepadeni a Ewa nezmizela neznámo kam. Všeobecně je považována za mrtvou až do dne, kdy Damian na sociálních sítích náhodou narazí na její zřejmě současnou fotografii, kterou vzápětí následuje fotografie pořízená před deseti lety jeho vlastním telefonem. Na základě této události se rozjíždí thrillerová jízda za odhalením toho, co se s Ewou skutečně stalo. Jakkoliv silná je touha hlavního hrdiny konečně celou věc alespoň sám pro sebe objasnit nebo ještě lépe dávno ztracenou snoubenku najít a vyzpovídat, po většinu románu je Damian vláčen z místa na místo, aniž by porozuměl tomu, co se děje, natož aby se mu dostalo nějakého vysvětlení. Vzhledem k nevědomosti, zmatkovitému jednání i stupňujícímu se strachu o vlastní i Ewin život se z něj jen těžko může stát přesvědčivý akční hrdina; je však nutno podotknout, že o to je jako literární postava realističtější a nakonec i sympatičtější.

V průběhu vyprávění se po většinu románu pravidelně střídají dva vypravěčské party. Jeden z nich je svěřen právě Damianovi, druhý potom připadá ředitelce soukromé detektivní společnosti, kterou Damianův přítel najme na pomoc a která se postupem času stává jedinou osobou, jíž si Damian dovolí důvěřovat. Zásadní část textu potom tvoří i přepis internetových konverzací mezi oběma hrdiny. Snad neprozradím příliš konstatováním, že jeden ze dvou vypravěčů nepředkládá úplně spolehlivé a vlastně ani příliš konzistentní vyprávění. Otázka ovšem je, nakolik se jedná o záměr a k čemu má ona nespolehlivost sloužit – jsou určité informace zatajovány (upravovány) proto, aby mohl být čtenář společně s druhým z hrdinů na konci překvapen? Obelhávala nespolehlivá postava tak trochu i samu sebe, aby ospravedlnila svoje jednání? Anebo se zkrátka autorovi nepodařilo udržet všechny nitky tak, aby to působilo věrohodně?

Mróz rozhodně umí pracovat s napětím, informace dávkuje tak, aby čtenář nebyl úplně ztracen, ale zároveň aby vlastně nevěděl, co si o tom celém má myslet. Celý tento pocit se prohlubuje souběžně s tím, že hlavní hrdina si začíná připadat jako blíže nespecifikované a vlastně úplně malé a postradatelné kolečko v mohutném soukolí strašidelně rozsáhlého a vysoce efektivního neznámého mocného stroje. Naštěstí to nedojde tak daleko, aby čtenář v průběhu četby ztrácel pozornost. Ale jakkoliv to všechno výborně funguje, najde se pár sporných míst, kde z různých důvodů něco nesedí. Motivace obou hlavních hrdinů jsou rozhodně silné, ale obzvláště ke konci se opakovaně nabízí nejen už výše položená otázka po věrohodnosti, ale také po konzistenci informací, jimiž hrdinové disponují, nebo které v průběhu vyprávění získávají.

Asi nejzajímavější rovinou celého románu je společenský rozměr a naléhavost tématu, kterou Mróz ještě posiluje autorským doslovem. Vysvětluje v něm svou motivaci napsat konkrétně tento román, podmíněnou jednak problematikou domácího násilí páchaného na ženách, jednak překvapivě vysokým číslem lidí, kteří se každoročně v Polsku ztratí. Román sám v souvislosti s hraničními lidskými situacemi uprostřed napínavé honičky nevtíravě nadhazuje otázku, čeho je člověk schopen pro záchranou svou a svých bližních a jak se tohle celé má k morálním hodnotám a odpovědnosti vůči (nejen blízkému) okolí. Když se autor v doslovu vyjadřuje k závažnosti i problematičnosti svých témat, je trochu škoda, že u toho román hned po jeho konci interpretuje. Na čtenáře to může působit trochu nadbytečně. Možná by přitom stačilo důvěřovat vlastnímu textu. Špatný totiž rozhodně není. Snad nám nakladatelství Domino či někdo další brzy zprostředkuje i další autorovy romány, protože Nenalezená je zřejmě jen malou ukázkou toho, co Remigiusz Mróz dokáže.