Bývalý reprezentant se našel v trenéřině. Mít v mančaftu Kuliče, asi bych ho trefil, směje se

Jasně, na boleslavskou éru nejde zapomenout. Skalp Marseille, druhé místo v lize, plný stadion. Fakt dobrý. Sešel se tým, ve kterém každý znal svoji roli. Někdo dělal nosiče vody, Matějda (Matějovský) špílmachra, i my další tvořili, a Pecka to vepředu uklízel. Teď jsem zpátky. Jako trenér.

Vzpomínám si, když mi Martin Vozábal v Budějovicích navrhoval, že si uděláme licenci B. Zůstal jsem stát jako zkoprnělý a říkám mu: Já, který nesnáší trenéry, mám s nimi problémy? Hele, je tady možnost, pojďme to zkusit. Nikdo ti ten papír nesebere, odpověděl mi. Nakonec jsem do toho šel. Ještě když jsem hrával, vypomáhal jsem u syna v přípravce Malšovic. Chytlo mě to, brzy jsem se přihlásil na licenci A.

Trenér Luboš Prokopec mě nasměroval ke čtrnáctiletým, za rok jsem přešel k dorostu, pak osmnáctka, devatenáctka. Teď Boleslav. Rozvedl jsem se, mám střídavou péči. Všechny jiné nabídky bych odmítl. V Bolce všechno znám, dojíždím. Cestu znám nazpaměť. Kolem páté se vracím domů, třináctiletému synovi se můžu věnovat. Všechno sedlo jako na hrnec.

Začnu jinak. Se dvěma kluky ze stejného ročníku jsme byli největší talenti hradeckého fotbalu. Jeden trenér nám to znechutil, pořád na nás řval. Já chci především hráče vychovat. Ne na ně řvát. Pochopitelně, když vidím, že na to při tréninku někdo kašle, hlas zvýším. Při zápase dávám klukům klid. Že se udělá chyba? Stane se, dělá je každý. Strašně mě baví pracovat s hráči, jako jsem býval já.

Těm pár trenérům, kteří se mnou během kariéry mluvili a dávali mi v zápasech individuální úkoly, jsem to pak na hřišti vracel. Spolupráce výborně klapala. Klukům, kteří jsou stejného založení, chci dát přidanou hodnotu. Aby měli šanci dosáhnout víc než já. Kdyby mě vedl v té době nějaký Kulič a řekl mi – musíš tohle a tohle – byl jsem jinde.

Kdybych měl na tréninku Kuliče, asi bych ho trefil a vyhodil. (směje se) Byl jsem opravdu lupínek. Ale zase, dokázal jsem otupit napětí. Čekal nás důležitý zápas, já udělal nějakou kravinu, všichni se zasmáli, na chvíli se vypadlo ze stresu. Někdo to kvitoval, někdo naopak. Trenéři by si zlobivé, výjimečné hráče měli hýčkat. Tihle kluci dokáží udělat něco nečekaného, rozhodnout zápas.

Hodně jsem o tom přemýšlel. Lituju i nelituju. Vždyť jsem ani nemusel hrát fotbal, ve dvaceti jsem s ním seknul a šel dělal sádrokartony. U bráchy ve firmě, jako klasický zaměstnanec. Když hořela zakázka, makalo se do večera, někdy i přes víkend. Kopnout jsem si chodil jen za Malšovice, když mě přemluvili. Návrat k fotbalu byl těžký, ale povedlo se. Ovšem konec byl pro mě hodně těžký.

Musím říct, že z konce kariéry jsem se ještě nedostal. Pořád mi chybí denní režim, napětí před zápasy. Jel jsem v tom patnáct let, najednou nic. Nedivím se, že někteří kluci přechod nezvládnou, plácají se v problémech. Když jsem končil, navíc jsem se rozváděl. Žádná sranda.

Samozřejmě. Přesně jsem věděl, co bude. Trénink, kabina, kafe, zápas. Z bodu A mě odvezli do bodu B. Člověk měl na starosti jen fotbal. Na podzim jsem ještě hrál okresní přebor za Myštěves, vesnici u Hradce.

Herně v pohodě, zdravotně už hůř. Před zápasy jsem si musel vzít prášky, zafačovat kolena, obléct neoprenové elasťáky jsou potápěč. Aby nepraskly svaly. Po utkání jsem tři dny trpěl. Ani pivko jsem si nemohl dát, protože jsem řídil. Tohle bývalo...

Byl jsem tenkrát mezi náhradníky, nepočítal jsem, že se do nároďáku dostanu. Hráli jsme ligu proti Plzni, nedal jsem penaltu, remizovali jsme. Po utkání jsme šli zapít syna. Druhý den jsem dostal zprávu, že se mám sebrat a jet do Prahy na sraz. Pomyslel jsem si jen: Ježišmarjá. Po večeři se zvedl Pavel Nedvěd, všem oznámil, že v reprezentaci končí. A že se jde na pivo.

Říkám mu: Hele, já zapíjel včera malýho. Jen se ozvalo: Chceš pokutu? Tak jsem šel. To je moje vzpomínka na první pozvánku do reprezentace.(směje se) Nečekal jsem, že se mezi takové ikony dostanu.

Rozhodně. Dostat se mezi takové pány fotbalisty. Vydržel jsem celou kvalifikaci, dva roky. Dvanáct startů, tři góly. Neskutečný. Byli výjimeční. Rosa, Koller, Ujfaluši, Jankulovski. Připadá mi, že nadstandardní hráči už v české lize nejsou. Když někdo vyletí, odchází do zahraničí. Mým cílem je nějakého takového hráče, jak se říká, vyrobit.

Teď jsem dostal šanci v Boleslavi, chci odvést nejlepší práci. Prošel jsem si cestu od přípravky až po muže. Nejsem rychlokvaška. Postupně jsem se posouval, nikam se netlačil. Vždycky něco přišlo. Ideální stav. Dělám nyní profilicenci, společně s Pavlem Horváthem a dalšími. Dobrá sestavička.