- Inzerce -

Partitura a provedení – Marko Ivanović: Monument

Světová premiéra současné opery na velkém jevišti a bez produkčních kompromisů se v českém operním životě objeví jen výjimečně. Monument libretisty Davida Radoka a skladatele Marka Ivanoviće se hrál poprvé před několika dny v Janáčkově opeře v Brně. Inscenace sklidila zasloužený úspěch, ale podrobnější pohled si zaslouží i samotná opera bez jevištního ztvárnění, velkolepých sborů a vší té vnější parády.

Opera Monument měla světovou premiéru 7. února 2020, ale ředitel brněnské opery Jiří Heřman o ní nepřímo mluvil už o pět let dříve, když nastupoval do funkce. Mezi jeho plány bylo obnovení tradice uvádění českých i světových premiér, které patřilo k chloubám brněnského souboru. Jako důležitou charakteristiku to uváděl David Radok dokonce i Oxfordský slovník opery v českém vydání z roku 1998. Už tehdy ale vypadaly zmínky o progresivní dramaturgii brněnské opery jako vzpomínky na dávné časy. Operní domy v dalších městech se v tomto směru ostatně ničím neodlišovaly.

„Je podstatné, abychom to, co se dnes hraje na světových jevištích, dokázali hrát i tady,“ popisoval při nástupu do funkce svoje ambice Heřman, „světová premiéra si ještě počká, i když je mým přáním, aby Marko Ivanović pro tento soubor operu napsal co nejdříve.“ Tehdy ještě sice nebylo jasné, co přesně znamená neurčitý časový údaj „co nejdříve“, a nevědělo se ani, o čem by budoucí dílo mělo pojednávat. Plán už ale existoval a nedávno uvedený Monument mimo jiné připomněl, že Heřman v roce 2015 nemluvil do větru a na splnění svých slibů od začátku důsledně pracoval.

Náhodná samozřejmě nebyla ani tehdejší zmínka o Markovi Ivanovićovi, který tehdy do divadla nastupoval společně s Heřmanem jako nový šéfdirigent. V Brně se v té době sice začala hrát také nová inscenace jeho rodinné opery Čarokraj, ale Ivanović v divadle pracoval především jako dirigent a spolutvůrce dramaturgie. Samozřejmá byla jeho účast na provedení českých premiér soudobých oper: komorní Powder Her Face od Thomase Adése a velkolepé L’Amour de loin od Kaiji Saariaho. Uváděl ale také opery Leoše Janáčka a už dříve se při inscenaci Věci Makropulos potkal také s režisérem Davidem Radokem. Jejich společná inscenace pro festival Janáček Brno 2014 byla velkým příslibem pro budoucnost divadla ještě před zveřejněním Heřmanových plánů. Z dvojice Radok-Marković se časem stal fungující a úspěšný inscenační tým, který svoji spolupráci nakonec rozšířil i na tým autorský.

 

Historie a osobní zkušenosti v jedné idealizaci

Prvním výsledkem tohoto komplexního propojení je právě Monument, který ale rozhodně nezapře, že u vzniku jeho námětu i prvotní koncepce stál především Radok. Byl u něj nejen jako libretista a režisér, ale také jako člověk s určitou životní zkušeností – a nejde tu ani tolik o rodinné prostředí, které ho formovalo v mládí nebo emigraci do Švédska, kam odešel se svými rodiči v roce 1968, kdy mu bylo čtrnáct let. Z Radokových rozhovorů není složité vyčíst, jak důležité je pro něj téma umělecké poctivosti a způsob, jakým se člověk vztahuje ke světu.

Opera Monument se přímo inspiruje životními osudy sochaře Otakara Švece, který vytvořil Stalinův pomník na Letné a ještě před jeho odhalením spáchal sebevraždu. Radok ústředního hrdinu Monumentu nejen zobecňuje – nedává jemu ani ostatním postavám konkrétní jméno –, ale také idealizuje. Hlavní postava opery především není oportunista, kterému se práce pro diktátorskou vládu zase tak moc nepříčí. Taková charakteristika by byla přiléhavá pro historického Švece, ale ne pro Radokova Sochaře.

Sochař, modelka a jeho žena. Foto Marek Olbrzymek

V něm je ztvárněná postava umělce, který má své zásady, důkladně řeší morální aspekty své práce, a ačkoliv se může spoléhat na podporu manželky, podlehne mocenskému tlaku i touze po extrémně výhodné zakázce. Právě umělecké selhání a zpronevěra vlastního talentu vede podle Radoka k Sochařově, a obecně vzato umělcově smrti. Vnější příběh tvůrce zápasícího s nepříznivými vnějšími okolnostmi i lákadlem úspěchu je možné vnímat také jako autobiografickou metaforu Radokových vlastních pochybností o sobě samém, jeho hledání umělecké cesty i usilovné snahy lidsky neselhat.

Český divák se s velkou pravděpodobností alespoň rámcově orientuje v příslušných historických událostech. O Švecovi a jeho pomníku toho bylo napsáno celkem dost, v roce 2017 o něm vznikl film Monstrum a v tom stejném roce měla premiéru dokonce také opera Žádný člověk. Stejný námět, ale úplně jiným způsobem v ní zpracoval skladatel Jiří Kadeřábek s libretisty Katharinou Schmitt a Lukášem Jiřičkou. Žádný člověk zpracovává ve třech rovnocenných částech vznik sochy, její zmizení za pomocí „tichého výbuchu“ a postapokalyptickou prázdnotu, která po ní zbyla a vynucuje si i hledání obnoveného jazyka.

Radok s Ivanovićem nespouštějí pozornost z postavy tvůrce, jehož dílo se na jevišti paradoxně vůbec neobjeví. Důležitá zde není socha, ale její vliv na myšlení všech zúčastněných od politiků přes autora až po lidi na ulici. Dalším z pilířů Monumentu je myšlenka, že každý umělec je veřejně činná osoba, která svou prací uzavírá smlouvu se společností. A zůstává výhradně na jeho rozhodnutí, jestli si onu smlouvu vytvoří sám, nebo si ji nechá vnutit zvenku.

 

Pohled na hudbu a hudební charakteristiku postav

Monument je opravdu efektní produkce, která pracuje s tradičními prostředky operního divadla a využívá je ve velkých rozměrech. Orchestr má dechy obsazené po třech až čtyřech, obsahuje také klavír, varhany a rozsáhlou sadu bicích nástrojů. Ivanović orchestřiště Janáčkova divadla dobře zná a naskládal do něj vše, co se tam vešlo. V pěveckém obsazení je třináct charakteristických rolí, pro hromadné scény jsou potřeba dva smíšené sbory a dětský sbor. Už zde je ale nutné říct, že velké prostředky se v Monumentu používají funkčně – především jako zdroj pestrých výrazových možností.

Hudební stylizace Marka Ivanoviće je zdařilá už v tom, že se úspěšně vyhýbá citátům a parodiím dobové hudby dokonce i v místech, kde k tomu Radokův text vysloveně navádí. Ivanović má obrovskou zásluhu na tom, že z libreta nevznikla pouhá proklamace ideových postojů nebo trapné retro – obojí se mohlo snadno stát. Při úvodním lidovém shromáždění zpívá dětský sbor „Den vstává, zazpívám si vesele, já tuhle zemi krásnou znám. Pták vzlétne, vítr klasy umele…“ Posléze se přidá i smíšený sbor s plným orchestrem a z dětského zpěvu s křehkým doprovodem vyroste obrovské tutti. Povinné nadšení propletené s kouzlem chvíle nenachází předlohu v budovatelské písni, ale v kombinaci ubíjející monumentality s povznášející krásou. Sám Ivanović v této souvislosti zmiňoval úvodní scénu Borise Godunova.

Ještě před nástupem sborů se ozvalo klapání perkusí a mechanik dechových nástrojů naprázdno. Jejich zvuk doprovázel ještě několikrát v průběhu večera prázdnotu veřejného života a patřil k mnoha hudebním charakteristikám, které Ivanović v Monumentu použil. Jako zdroj charakteristik posloužily zvuky, intervaly i hudební žánry pospojované do inteligentní a plynulé koláže. Opera je sice rozdělená do deseti scén s epilogem, ale celek působí kompaktním dojmem a významně se na tom podílí i samotná hudba. Právě zvukové charakteristiky postav jí ale dodávají důležité záchytné body, které jdou posluchači naproti a pomáhají mu v orientaci i udržení pozornosti. Na Monumentu je vůbec vidět i slyšet, že na něm pracovali divadelní praktici.

Druhá scéna se od davu na náměstí přesune k intimitě Sochařova ateliéru. Sochař si rovná modelku, jemný zvuk vibrafonu ale patří jeho Manželce – ať už se jen dívá, nebo něco říká.

Sochařův Kolega mluví o soutěži na vybudování pomníku, která bude sice povinná, ale také výhodná. Povinná účast navíc zbavuje umělce zodpovědnosti. K mefistofelské osobnosti Kolegy patří už při pozdravu swingující perkuse.

Zprávu o soutěži na pomník je slyšet z rádia: je to jeden z mála realistických prvků v samotné hudbě. Inscenace i výprava se sice také vyhýbaly přímým narážkám na padesátá léta, ale realitu totalitního režimu ztvárňovaly bez metafor. Nejdál v tom zašly kostýmy, které svou stylizací šly až ke karikaturám a občas evokovaly komedii Pane, vy jste vdova.

Další zprávu sochaři přinášejí dva záhadní muži – ze všeho nejspíš tajní policisté, jak se později ukáže. K jejich pěveckým linkám patří kvarty, jak je slyšet hned při pozdravu, a později také kvinty.

K mejdanu vysokých politiků, kde se rozhoduje o podobě pomníku, patří primitivní popěvek ze zahraničí: slovům „Ciao, amore“ ale rozumějí všichni a mohou se i přidat.

K žoviálnímu žvanění Ministra kultury patří harfa. Celkově se jedná o nejpropracovanější postavu Monumentu vedle Sochaře, který má v uměleckém úředníkovi skutečného protihráče a zároveň nejnebezpečnějšího nepřítele.

V písničce „Bude zima, bude mráz“, kterou zpívá Sochař, dostává banalita rozměr elementárního strachu ze světa i z budoucnosti. Tady už žádné „Ciao amore“ nepomůže, i když by si ho sochař před vlastní sebevraždou zazpívat mohl, kdyby byl opravdový cynik.

Vrcholnou scénou Monumentu je Sochařova zpověď. Záplava sebeobviňování se odehrává na zvukovém pozadí mohutného chrámového sboru s varhanami – tady si těžko nevzpomenout na Pucciniho Toscu a zloducha Scarpiu, jehož monolog se v kostele prolíná s děkovným Te deum. Není to jediné místo, kde se Monument drží osvědčených operních postupů, aniž by na nich pouze parazitoval.

Sebevražda sochaře následuje po zpovědi jako orchestrální scéna beze slov, následuje ještě debata o likvidaci pomníku a jeho faktické zničení za přítomnosti celého sborového aparát. Ten už se pak jen vydává v temném pochodovém rytmu na další cestu čertvíkam.

 

Monument v kritických ohlasech

Janáčkovo divadlo vypravilo inscenaci Monumentu do světa zcela nekompromisně. Nešetřilo na ní žádnými prostředky a poslalo ji k publiku v efektní jevištní formě podložené profesionálním přístupem. Kritiky byly vesměs pochvalné, autor tohoto textu také jednu napsal pro server Aktualne.cz. Jako jedinou vážnější výhradu v ní zmínil, že hudby mohlo být v Monumentu víc, a to právě vzhledem ke zdařilým hudebním charakteristikám postav. Děj se mohl občas pozastavit také na emocích tak, jak to k tradiční opeře patří. Časového prostoru na to byl dostatek, jednoaktový Monument mohl místo osmdesáti minut klidně mít o čtvrt hodiny navíc – pořád by byl kratší než rovněž jednoaktové opery Salome nebo Elektra, které patří ke standardnímu repertoáru.

V kritice Monumentu pro Harmonii online napsal Martin Flašar: „S kontrasty a napětím také znamenitě pracovala hudba. Marko Ivanović často podkládal scény jen relativně statickými plochami vystavěnými z drobných motivů nebo instrumentálních kombinací. V některých případech se nebál sáhnout až k prostředkům ironizace banálního (kterou už v 60. letech používal Josef Berg ve svých operách) – dechovkový valčík během večírku pohlavárů nebo taneční hudba před závěrem opery dotvářely už zmíněný pocit lehkého zhnusení.“

V této sezóně jsou v plánu ještě dvě reprízy Monumentu 28. a 29. února v Janáčkově divadle v Brně.

Ministr kultury a soutěžní návrhy na Monument. Foto Marek Olbrzymek

 

Marko Ivanović: Monument. Libreto David Radok na vlastní námět. Světová premiéra 7. února 2020, Janáčkovo divadlo, Brno.

Hudební nastudování: Marko Ivanović, režie a scéna: David Radok, světelný design: Přemysl Janda, sbormistři: Pavel Koňárek, Michal Vajda, Valeria Maťašová, kostýmy: Zuzana Ježková.

Sochař: Svatopluk Sem, Manželka: Markéta Cukrová, Kolega: Roman Hoza, Ministr kultury: Ondřej Koplík, 1. tajemník: David Nykl, Manželka 1. tajemníka: Martina Mádlová, Milenka: Tereza Kyzlinková, Zpěvačka: Andrea Široká, Tajný muž 1: Igor Loškár, Tajný muž 2: Petr Levíček, 1. náměstek: Pavel Valenta, 2. náměstek: Petr Karas, 2. sochař: Martin Novotný.