Zmoudření Dona Quijota, drama o pěti dějstvích českého spisovatele Viktora Dyka, jemuž za inspiraci posloužilo Cervantesovo dílo, mělo premiéru před více než sto lety, v roce 1914. V Divadle na Vinohradech se inscenace poprvé objevila v sezoně 1927/1928, což doposud bylo i poslední uvedení této hry. Nyní se však Don Quijote na vinohradská divadelní prkna vrací, a to v moderní úpravě Martina Čičváka. Text je tak zkrácen a přepsán do dnešního jazyka, aniž by však ztratil něco ze své poetiky.
Dykův Don Quijote se od toho Cervantesova v mnohém neliší. Také v tomto případě jde o šlechtice, jenž se noří čím dál hlouběji do své fantazie, jejíž podobu utváří dobrodružné romány, až se v ní zcela utopí. Vlastní život Quijotovi pak připadá fádní, bez pořádného vzruchu a bez dobrých skutků, jež by mohl ve jménu své paní Dulciney vykonat. Povolá proto věrného sluhu Sancho Panzu, který jej na oslici doprovodí do světa.
Nepomohou ani námitky Quijotových blízkých, rytíř je rozhodnut. Je čas jít do Tobosy! Bohužel Quijotova naivita a víra v dobrotu lidí se mu vymstí. Strach příbuzných a přátel o Quijotovo zdraví je navíc přimějí ke lsti, kterou Quijota donutí vrátit se domů. Ten se skutečně vrací, ovšem poražen a zhrzen, že nedostál svých slibů, ani lásky paní Dulciney. Trápení se jeho přátelé opět snaží zažehnat a stejně jako v předchozím případě i tentokrát nadělají více škody než užitku. Don Quijote sice prohlédne a uvědomí si svou naivitu, ovšem také si uvědomí, že svět není zase tak hezké místo, aby stálo za to zde nadále setrvávat. Některé iluze by se lidem zkrátka měly ponechat… Do hlavních rolí Martin Čičvák obsadil Tomáše Pavelku a Ondřeje Brouska. Pavelkův filosoficky zádumčivý Don Quijote a Brouskův humorně prostořeký Sancho Panza jsou vůči sobě navzájem v perfektním kontrastu. Zatímco Quijote snadno propadá melancholii a pesimismu, Panchova sklenice života je vždy z poloviny naplněná, nikdy prázdná. Skvělá je i Naďa Konvalinková bezelstně se dožadující dezertu, zatímco se Quijotův život rozbíjí na střípky.
Inscenace je rozdělena přestávkou až po čtyřech dějstvích. Ačkoli je předěl mezi událostmi předcházejícími zmoudření Dona Quijota a samotným prozřením reálného světa logický, dochází v první části k mírnému splynutí děje. V jednu chvíli si z Dona Quijota tropí šprýmy tři ztracené existence a vzápětí se již ocitáme na kolbišti, kde Don Quijote soupeří s rytířem Jasného Měsíce, což je převlečený magistr Carasco, který se jej lstí snaží přimět k návratu. V tomto místě je inscenace poněkud nepřehledná.
Vcelku zajímavá byla zdánlivě prázdná scéna Toma Cillera. Ta se však brzy zaplnila nafouknutými obřími koulemi představujícími hory a nebeská tělesa, které se trochu pubertálně promítly i do našeho titulku. Škoda jen, že znázorněné Slunce i Měsíc zůstaly nad jevištěm i po vyfouknutí, kdy pak připomínaly smutně prověšené šourky. A vlastně se ani s jedním z astronomických těles v průběhu inscenace výrazněji nepracovalo, aby si jednoznačně obhájily svůj význam. O to více byly využité koule naznačující hory. Naplno se na nich vyřádila dvojice zhrzených milenců v podání Ondřeje Krause a Jany Kotrbaté, kteří ten večer kromě hereckých výkonů předvedli i téměř akrobatické kousky. Ale zpola vyfouknuté posloužily také Donu Quijotovi, který se v nich potácel a ztrácel se v nich. Mohly tak symbolizovat jeho ztrápené nitro a jeho smutek, které ho hrozily zcela pohltit, nebýt jeho věrného Sancho Panzy.
V závěru představení se také uplatnila v divadle stále více využívaná kamera a forma live cinema, jež snímala a promítala bezprostřední výraz Dulcineiny a Quijotovy tváře během jejich setkání.
Kromě role sluhy se Ondřej Brousek podílel na inscenaci také jako hudební skladatel. Propojení těchto dvou úloh se promítá i do postavy Sancho Panzy, který jemně diriguje přítomného hudebníka, je-li třeba.
V druhé, i přes Quijotovu smrt o dost živější části představení dokonce usedá za klavír, aby zanotoval Van Halenovo Jump nebo imitoval Erose Ramazzottiho. To vše, aby rozveselil svého pána. Brouskova hudba tak není pouhým doprovodem představení, ale jeho pevnou součástí.
Ačkoli tedy představení má koule jen po scénografické stránce, a chvílemi se ztrácí v ději, hudba a dvojice Pavelka-Brousek pomyslné misky vah opět vyváží.
DIVADLO: ZMOUDŘENÍ DONA QUIOTA
Režie: Martin Čičvák
Dramaturgie: Jan Vedral
Scéna: Tom Ciller
Kostýmy: Sylva Zimula Hanáková
Hudba: Ondřej Brousek
Pohybová spolupráce: Lacko Cmorej
Hlasová spolupráce: Regina Szymiková
Foto: Viktor Kronbauer
Hrají: Tomáš Pavelka, Ondřej Brousek, Otakar Brousek ml., Eva Režnová, Aleš Procházka, Zuzana Vejvodová, Naďa Konvalinková, Ondřej Kraus, Jana Kotrbatá, Marek Lambora, Andrea Černá, Lukáš Kofroň / Jan Staněk, Sára Rychlíková, Ivo Jirásek, Karel Leixner, Jan Kabát / Václav Kabát
www.divadlonavinohradech.com
