VIDEO: Rodí se film o Jizerkách. Hory plné tajemství si zamilovali i autoři dokumentu

Krása Jizerských hor učarovala mnohým. Mají mnoho příznivců a milovníků, ať již krásných výhledů, tajemných zákoutí nebo unikátních horských rašelinišť. Málokdo ale o nich opravdu něco ví. Do jedinečného filmu se pustil Viktor Kuna.

Ten před pár lety natočil s Martinem Králem, učitelem zeměpisu na jilemnickém gymnáziu.  „Martin Král se na mne obrátil, že má sen udělat film o nejkrásnějších místech Krkonoš. Tvrdil, že lidé české hory nedoceňují a mladí je ani neznají. Především ale nic nevědí o jejich bohatství a jedinečnosti. A to byla pro mne výzva. Pokusit se to změnit. “

Film sklidil nečekaný úspěch. V českých kinech i na německé půdě. V roce 2018 byl dokonce vysílán ve dvou dílech na ČT2 o vánočních svátcích.

Natáčení změnilo pohled na Jizerky i autorovi

Po odvysílání Krkonoš vznikl nápad vytvořit další film o českých horách na půdě České televize. Viktor podal námět a scénář.  „Chalupařím na pomezí Jizerských hor a Krkonoš, a tak bylo těžké si představit ve filmování nepokračovat. Myslel jsem, že Jizerky znám stejně dobře jako Krkonoše, ale spletl jsem se,“ přiznává Viktor, který stanul na začátku natáčení v Jizerkách po zhruba deseti letech.

Netušil, jak se za takovou dobu proměnily. Některé výhledy zakryly větve, přibylo ještě více cyklistů a s nastupujícími elektro-koly skutečných turistů ubývá. „Jizerky jsem měl v paměti jako hory s holinami, pasekami a především s uschlými torzy smrků. Avšak nejvíce mne odrazovaly četná parkoviště a odporné asfaltové cesty. Dnes, a to zejména díky provádění René Bělohradského, kdy vyrážíme za hranice těchto asfaltek, objevuji místní hory z úplně jiného úhlu. A jsem za to vděčný.“

Film o Jizerkách jako splněný klukovský sen

René Bělohradský patří mezi dlouhodobé obdivovatele hor. Viktor Kuna si ho přizval na pomoc k tvorbě Jizerský hor a to jak scénáře, tak i filmování.

K Renému Bělohradskému ho přivedlo pátrání po určitých fenoménech, které se ukrývají jak ve zdejších kopcích, tak i v historii hor. „Naše spolupráce vznikla vlastně úplně náhodou. Viktor mě oslovil skrze Clam-Gallasovskou oboru, o kterou se léta zajímám. Pak slovo dalo slovo a společně jsme pokračovali i na dalších tématech. Musím říct, že je pro mě velkou poctou, že mě přijal do svého projektu. Je to do určité míry i splnění mého klukovského snu – tedy přispět k vytvoření filmu o Jizerských horách a hory natáčet,“ vypráví Bělohradský.

A tak vznikají záběry, které nebudou jen oslavou jizerskohorských krás nebo potěchou pro oko. Díky setkání s mnoha odborníky a pátrání v knihách by měl film přiblížit nejen přírodu, ale také historii a další aspekty místní krajiny a prostředí.

Malá ochutnávka z filmu Jizerské hory. Zavede vás za krásou, kterou jinde nenajdeme.

Filmový štáb v horách? Vůbec ne. Jen dva blázni s plnou polní

Kdybychom chtěli nakouknout do zákulisí vznikajícího filmu, jen těžko bychom hledali někde v horách filmový štáb. Celý snímek totiž tvoří opravdu jen Viktor a René. Začátky tak byly podle Kuny opravdu perné. „V létě jsem v hrozném horku jel třeba do Polubného, tam sundal z auta kolo a s kamerou v batohu jezdil po Jizerkách až na polskou stranu. Jenže po cestách jsem se kolikrát nedostal, k čemu jsem chtěl. Navíc mi bylo opravdu vedro. Pak ale přišel Renda. Ten zas byl schopný mne vláčet tři hodiny pěšky mezi stromy a prodírat se téměř do krve, jen abychom natočili třeba suchopýra pochvatého v trochu zajímavějším místě, než ho lze běžně spatřit kolem rašelinišť. Nakonec ve filmu bude stejně jen pár vteřin,“ říká se smíchem režisér. Jenže objevovat právě taková vzácná běžně nenavštěvovaná místa vedlo k tomu, že i Viktor Kuna si Jizerky zamiloval.

Putovat po Jizerkách, natáčet krásnou přírodu, to zní jako romantika. Realita je ale trochu jiná. Při natáčení dronem totiž není vůbec snadné vyhnout se právě velkému množství asfaltových cest, které kličkují celými horami. Obětovat se musí i mnoho času a komfortu. „Většinou máme v batohu kamery, stativy, pokud je potřeba tak třeba nějaké speciální oblečení, v zimě teplé pití a jídlo. Pak se to lehce vyšplhá ke 20 kilům. Navíc to mnohdy znamená vyrážet i ve tři ráno, abychom se dostali na nějaké pěkné místo na východ slunce,“ přibližuje René.

Autoři mají za sebou minimálně 93 opravdu poctivých natáčecích dní. Ale spousta práce je ještě čeká. Přesto se to ve dvou lépe táhne a Viktor s Reném postupně zpracovávají film, na kterém běžně pracují desítky lidí ve štábu. „Byli bychom velmi rádi, kdyby se to změnilo, ale najímat nové kolegy bez finanční pomoci prostě nejde,“ dodává Viktor. „I tak jsme vděční dosavadním sponzorům, že jsme si mohli pořídit kamery a další nezbytnosti. Točíme v nejmodernější 4K technologii a to se prodražuje.“

Na kráse horám ubírají davy lidí

Hořkosladkým tématem pro oba autory jsou jejich oblíbená místa. Přestože Jizerky jsou krásné, mají i svou odvrácenou tvář, za kterou stojí zejména množství cyklistů a přístup aut. „Pro mne je zcela nemožné uvést místo, které bych měl nejraději. Ale můžu poměrně snadno říct, která místa rád nemám. Určitě to je Bedřichov, Smědava, Jizerka… místa, kde je přeautováno a přelidněno. Těm se snažím vyhýbat. Můj osobní názor, se kterým samozřejmě nemusí nikdo souhlasit, je i to, že se v Jizerkách na můj vkus pořádá moc akcí a závodů,“ komentuje Bělohradský.

Viktor Kuna to vidí velice podobně. Nejvíce si váží pralesních míst, která připomínají původní přírodu. Film by podle něho mohl možná odpovědět i na otázku: Jaký je vůbec příběh Jizerských hor? „Snad v každém století člověk zasadil Jizerkám ránu. Původně sem lidé přišli hledat drahokamy, poté přišli skláři a vytěžili dříví. Důsledky zalesnění špatnou monokulturou se projevují dodnes, a Jizerky dostávají od lidí čočku třeba i dalším odvodňováním nebo připuštěním dalších a dalších parkovišť, restaurací a dnes i kol s motory.  A já si říkám, je to opravdu nutné? Mají být hory skutečně jen pouhým sportovištěm s nakloněnou rovinou a musí za každou cenu nad nimi lidský mamon pokaždé zvítězit, anebo je šance to změnit?“, dodává režisér.