Umělecký šéf divadla a režisér Michal Skočovský spolu s dramaturgem Jaroslavem Čermákem vrací před zraky jihlavského diváka dobrého vojáka Švejka. Jak uvádí statistika HDJ, hrál se tu naposledy v roce 1956. Pojetí nové inscenace naznačuje ambici zaujmout současné diváctvo napříč poměrně širokým spektrem divadelního názoru a vkusu.

Je-li v naší literatuře nějaká „echt klasika“, pak je to Švejk. Jedním dechem si ale připusťme, že z diváků, kteří usednou v hledišti  HDJ, tuhle Haškovu humoristickou knihu, ve skutečnosti obrovskou obžalobu úřední a válečné arogance a absurdity, doopravdy četla spíše menšina.

Jako národ dnes Švejka známe a vnímáme spíše z jednotlivých citací a úryvků (připomeňme třeba větu batelovského rodáka, historika a scénáristy Zdeňka Mahlera: „V bibli je skoro všechno, ve Švejkovi je všechno.“) a především z dvoudílného filmového zpracování s Rudolfem Hrušínským. I když to divadelníkům asi nebude dvakrát milé, bude nová inscenace v očích mnoha diváků právě s tímto zpracováním jistě konfrontována.

Už proto bylo možno očekávat, že v dramatizaci, kterou speciálně pro HDJ napsal renomovaný dramatik Roman Sikora, bude hledána nějaká výsostně divadelní cesta. Že divadelníci Švejka uchopí moderně, možná ne až tak narativně, ale zkrátka nově.

Po zhlédnutí premiéry lze říci, že zvolený přístup je v tomto ohledu jakýmsi celkem zdařilým kompromisem. Trochu se na jazyk vkrádá klišé o nažraném vlkovi a koze, ale nová inscenace Osudy dobrého vojáka Švejka si jistě takové expresivní, a spíše negativně vnímané hodnocení nezaslouží. Už po premiéře (dokonce po generálce) ostatně  vyvolala u některých diváků velmi nadšené reakce.

Je nepochybné, že se v mnoha směrech zaslouženě stane výrazným prvkem celé sezóny jihlavského divadla. Její ohromnou invenci a sílu, kterou jako celek od počátku nabere, se ale nedaří udržet až do finále. To přitom očividně mělo být gradací, silnou manifestací jasného poselství Haškova románu.

Herci v plné formě

V superlativech lze nicméně v souvislosti s inscenací Osudy dobrého vojáka Švejka hovořit o celé řadě momentů. Tím prvním je už volba kabaretní atmosféry, výrazného líčení a pojetí scény.

Tvůrci diváka zavádějí jakoby do zaplivaného dobového lokálu: stropem zatéká, plesnivějící zašlá tapeta obklopuje malé vyvýšené jevišťátko, které se posléze snadno může stát celou tuhého žaláře i vězeňskou kaplí, nemocničním pokojem, důstojnickým salonem, pódiem pro akrobaticky pojaté kreace i „dobytčákem“ směřujícím s vojáky na haličskou frontu.

Scéna, na níž jsou postupně přehrávány jednotlivé epizody Švejkova prvoválečného příběhu, navíc báječně navozuje atmosféru pimprlového divadla, v němž jsou vojáci – loutky, za znění kramářské pouťové písně, tuby a flašinetu bez vlastní vůle nuceni poslušně kráčet do zákopů.

Za provázky tady tahá rakousko-uherská vrchnost. Lehký, přesto však jasně dešifrovatelný konkrétní štulec v textu ovšem divákovi připomene, že i dnes jsme loutkami v rukou kohosi, kdo našimi životy ve skutečnosti pohrdá a jako ovce nás kamsi žene pouze s ohledem na vlastní ekonomické a mocenské zájmy.

Kostýmová výbava skvěle pomáhá vytvořit panoptikální společnost. Tady si divadelníci skutečně vyhráli. Z hlediska komiky nelze nezmínit „práci s kostýmem“ paní Müllerové, ale hlavně fakt, že výprava jde ruku v ruce s bezvýhradně skvělými hereckými výkony. Každý z herců přitom ztvárňuje vždy několik zcela odlišných postav a charakterů.

Po prvních uvedeních Švejka rezonuje mezi publikem např. výkon Kláry Anny Satinské. Stále ještě nová členka dámského souboru HDJ se po ztvárnění emocionálně náročné postavy Lotty v Utrpení mladého Werthera uvádí na velké scéně jako komička par excellence. Pánskou společnost na jevišti rozhodně nedoplňuje jen co do potřebného počtu vojáků. Její karikující kreace paní Müllerové s koštětem jako by vypadla z animáku od Warner Bros. Je jedním z nejvtipnějších momentů celého večera.

Podobně je v diváckém éteru rozebírána např. opilá akční etuda feldkuráta Katze. Jan Burda (se štaflemi coby partnerem) v ní bezesporu střihl parádní pohybový herecký kousek, místy snad jen až příliš odkazující k burianovskému pojetí komiky. Právě tahle scéna Švejka s Katzem sice v následném dialogu ztratí švih svého úvodu, Jan Burda si ovšem svojí pohybovkou rozhodně hlasitě řekl o dalšího Horáce za hereckou popularitu.

Matějův Švejk

Samostatnou kapitolou je samozřejmě obsazení postavy Švejka. Nezdá se být nějak překvapivé. Při pohledu na pánský soubor HDJ je Lukáš Matěj svým fyzickým typem i mnohokrát osvědčenou hereckou virtuozitou i komikou jednou z jasných voleb, které by člověka napadly.

Ve Skočovského pojetí tedy Matěj nějak zásadně nevybočuje ze stereotypu Švejka, jak je obecně vnímán. Suchý, nad věcí, zdánlivě přihlouplý panáček, který možná jen hranou tupostí a naprostým vymazáním emocí čelí strašlivé smrtonosné době, a (možná) tak přežije všechny a všechno. Občas ale jako by „seknul“ a naznačil, že kdesi uvnitř ví své, že všechny a všechno to kolem pozoruje s velmi jasným přehledem.

Tenhle pocit ze Švejka se Lukáši Matějovi daří přesně navodit a udržet. Jeho Švejk je vlastně velmi decentní, herecky se tady nijak netlačí na pilu. Matějovi se nestane, že by nastavenou polohu téhle figury úředně potvrzeného blba s vrozeným kretenismem kdekoli nedohrál nebo přehrál.

Ještě to a tohle

V inscenaci občas zanikají ně-které pasáže textů v písničkách, což je ale v celkové atmosféře velké výpravné podívané podružné. Mnohem více zamrzí, že po pauze docela „spadne řemen“, že představení postupně trochu ztrácí dech.

Lze jen kvitovat, že divadelníci formou rychlého převyprávění přeskočí notoricky známé scény z četnické stanice při Švejkově návratu k budějovické posádce. Vytvoří si tak prostor, aby mohli divákovi připomenout několik obecně méně známých absurdních situací z Haškova románu. 

I tady se publiku dostane skvostů (vypíchněme hereckou parádu Milana Šindeláře ve vyprazdňovacím generálském monologu). Bohužel už ale zvolené situace nedávají režisérovi tolik prostoru pro originální jevištní nápad, a hlavně dosti často působí zdlouhavě.

Vypravovací forma z úvodu druhé poloviny představení jako by se přenesla i do následných minut. Ztrácí se ono úžasné tempo i výsostně divadelní přístup. V této fázi relativně dlouhého představení s nimi nutně mizí i divákova pozornost.

Až příliš mnoho slov by na několika místech možná řešilo více škrtů, aniž by to oslabilo logiku či komiku skečů. Možná proto není ani potlesk po závěrečném finále tím „bouřlivákem“, který by asi  následoval po první půli.

Odskočme si v tomto zamyšlení nad novou jihlavskou inscenací od Haška k jinému českému klasikovi. Jako by se do druhé poloviny divadelního večera až příliš očividně vloudilo čapkovské – ještě tam vrazíme tohle, nebo tohle. Inscenační dort v této fázi nepochybně disponuje řadou lahůdek, jen to chtělo ingredience před zapečením ještě více doladit co do volby chutí a množství.

I tak ovšem zůstává uvedení Osudů dobrého vojáka Švejka na scénu HDJ divadelní událostí a hlasitou pozvánkou do hlediště. Inscenace má sílu oslovit všechny divácké generace, doslova od teenagerů po pamětníky.

Diskuze k článku