Od padesátých let minulého století ve světě neexistoval snad žádný významný módní časopis, který by o Lídě a Zikovi Ascherových nepsal. Spolupracovali s významnými umělci, jako byl sochař a kreslíř Henry Moor nebo malíř Henri Matisse, a z jejich látek vytvářely oděvní kolekce nejslavnější módní domy od Diora přes Balenciaga, Y. S. Laurenta až po Sassoona nebo Fabianiho. V České republice o tom ovšem nikdo nevěděl.
Napravilo to až pražské Uměleckoprůmyslové museum, kde byla loni k vidění rozsáhlá výstava s názvem Šílený hedvábník. Podívat se na ni přijel i jediný syn Ascherových, dnes devětašedesátiletý Peter, který na svou matku zavzpomínal: „Měla kouzlo osobnosti. Byla moc hezká, vzdělaná a laskavá. Jako malý kluk jsem ji oslovoval zlato, což mluví samo za sebe. I když svůj život zasvětila práci, vždycky jsem z ní cítil obrovskou lásku. Rozhodně to nebyla žádná drsná podnikatelka, která jde přes mrtvoly.“
Láska jako trám
Odkud „zlato“ Lída, za svobodna Tydlitátová, pocházela? Z velmi bohaté katolické rodiny, do níž se narodila v říjnu roku 1913. Její rodiče obchodovali s potravinami a svým dětem dopřávali luxusní život v honosně zařízeném domě s tenisovým kurtem na dnešním Rašínově nábřeží. Samozřejmostí bylo kvalitní vzdělání, a tak Lída vystudovala rodinnou školu ve Švýcarsku a poté obchodní školu v Grenoblu. Mluvila německy, anglicky a francouzsky, lyžovala, hrála tenis a plavala.
Zajímala se o módu. „Na plese i na sjezdovce chtěla být šik,“ popisuje syn Peter. „V prvním případě to nebyl problém, protože se oblékala v salonu Hany Podolské, ale na lyže se jí nic stylového sehnat nedařilo. Až jí známí poradili, aby navštívila obchod s textilním zbožím kousek od Václavského náměstí, který se svým bratrem provozoval Zika Ascher.“
Čtyřiadvacetiletá dívka a o tři roky starší obchodník a stejně jako ona vášnivý sportovec brzy tvořili jeden z nejkrásnějších párů pražské společnosti. Svatba se konala v únoru 1939, a to i přes odpor Lídiny matky. Ta jako zapřisáhlá katolička rozhodně nesouhlasila s tím, aby si její nejmladší dcera vzala Žida, a nevěstu v den svatby shodila ze schodů.
„Máma o tom nikdy nemluvila, jen jednou se zmínila, že na radnici dorazila s několika velkými modřinami a naraženou rukou, přesto to pro ni byl nádherný den. Byla šťastná, protože si brala svou životní lásku,“ vypráví syn. Po obřadu novomanželé odjeli na líbánky do norského Osla a poté do Londýna. To už po jejich rodné vlasti pochodovala Hitlerova vojska.
Londýnské začátky
Tušil Lídin manžel, že se chystá okupace, a odchod plánoval, nebo měl prostě jen štěstí v neštěstí? To dnes už nikdo neví. Jisté je, že měl na účtech ve Velké Británii uložené peníze, což jim umožnilo pronajmout si byt na Marylebone Street.
„Nacházel se v nejvyšším patře a nebylo v něm moc nábytku - dřez, skříň, postel a velký dubový stůl, pod kterým se rodiče schovávali, když začaly na Londýn padat bomby. Pak jim někdo vysvětlil, že je to nebezpečné, a tak se chodili jako ostatní ukrývat do metra, kde byla ovšem plíseň a vlhko. Nejspíš tam se maminka nakazila tuberkulózou, s jejímiž následky se prala po zbytek života. Dokonce podstoupila operaci plic,“ popisuje Peter. „Vůbec jí to ale nebránilo v tom, aby kouřila. Dotáhla to až na sto dunhillek denně a nenechala si to vymluvit.“
Válečný život v Londýně byl složitý ve všech směrech. Zika chtěl opět podnikat v textilu, ale dlouho se mu nedařilo získat živnostenský list. Když ho dostal, začal s Lídinou pomocí vyrábět vlněné šátky s potisky folklorních motivů. Lidé ale neměli peníze na jídlo, natož na krásné věci. Hlad po barvách, stylu a eleganci přišel až později, takže to vypadalo, že firma zkrachuje. Pak ale přišel osudový zlom.
Lída Ascher
|
„Máma, která se v té době protloukala bez táty, jenž sloužil v českých jednotkách britské armády, vsadila vše na jednu kartu a oslovila módního guru Edwarda Molyneuxe. Přinesla mu návrhy látek, které sama vytvořila, a to jen tak improvizovaně, bez jakékoliv předchozí zkušenosti. Na tehdejší poměry to byla odvaha a zároveň troufalost. Nebylo zvykem, že by se módní profesionál Molyneuxova typu bavil s amatérkou,“ směje se Peter.
„Máma ho ale okouzlila přirozeným šarmem a hlavně svými návrhy. Chtěl další várku, a to co nejrychleji, tak běžela domů a během pár hodin ji vytvořila z barev na velikonoční vajíčka, které našla ve skříni. Doslova přes noc se z ní stala textilní designérka. Když se táta vrátil, pochopil, jaký poklad má doma. A hned toho využil.“ Výstava v pražském Uměleckoprůmyslovém museu
Proutník Picasso
Firma Ascher se odrazila ode dna a po válce se o ní začalo mluvit, a to nejenom kvůli látkám, ale i hedvábným šátkům zvaným Ascher Squares. Ziku totiž napadlo, že by mohl oslovit přední umělce a jejich kresby přenést na textilní materiál. Bylo to originální a neotřelé, a tak není divu, že většina z nich souhlasila. Za všechny jmenujme třeba Henriho Matisse, Henryho Moora, André Deraina, Cecila Beatona nebo Alexandera Caldera. Ti všichni byli u toho, když se obyčejné látky proměnily na umělecká díla, která zdobila ženské hlavy a šíje.
Jeden žádaný umělec však chyběl – Picasso. „Rodiče sice pozval do svého domu v Provence, ale nic z toho nebylo. Tátovi totiž rychle došlo, že se víc než o spolupráci zajímá o jeho pohlednou manželku,“ směje se Peter. Kam Lída přišla, tam zářila. Muži jí neustále nadbíhali, ale ona o žádný románek nestála. Milovala svého muže, navíc v roce 1950 porodila syna.
„Byl jsem pořádný cvalík, měl jsem skoro pět kilo. Dal jsem mámě zabrat, ale ona už pár dní po porodu seděla u stolu a malovala. Nemohla žít bez práce, a tak najala chůvu, která se o mě starala. Máma většinou přišla až večer. Přečetla mi českou pohádku, a když jsem usnul, ještě chvíli pracovala. Prostě nezmar.“
Firma na prvním místě
Produkty manželů Ascherových během pár let dobyly svět. Lída se starala o prodej, PR a nové dezény, Zika vymýšlel inovace a hledal nové materiály. Pro oděvní průmysl objevil třeba skotské vlněné tvídy, které smísil s nylonem. Tím látce dodal lehkost a zároveň neztratila svůj charakter. Když nápad společně prezentovali v Paříži, způsobili pozdvižení.
S úspěchem přišly ruku v ruce i velké peníze. „Vše, co vydělali, rodiče vraceli zpátky do firmy. Žádné utrácení se nekonalo. Žili jsme v hezkém a útulném domě v Hampsteadu, ale to bylo asi tak všechno. Když jsme jeli na letní dovolenou, tak rozhodně ne na měsíc, ale na pět, maximálně šest dní. Většinou jsme zamířili do Saint-Tropez, kde v té době bylo levno. Slušný hotel na pláži se tam dal tehdy pořídit za tři libry,“ vzpomíná Petr.
„Nechápejte to špatně, rozhodně to neznamená, že bychom strádali, ale priorita mých rodičů byla jasná – firma. Nebyla to z jejich strany oběť, prostě to tak cítili a chtěli. Hlavní je, že to fungovalo, protože o jejich látky se praly známé módní domy.“
A nejednalo se pouze o hedvábné a bavlněné tištěné látky a různé typy vlněných tkanin. Když se ve skladu firmy začaly hromadit zbytky látek, Lídu napadlo, že se pustí do navrhování oděvů pod vlastní značkou. V roce 1961 v londýnském obchodním domě Harvey Nichols otevřela butik. Její modely byly nadčasové, pohodlné a elegantní a módní magazíny z nich šílely. Nadšená byla i klientela. Ke stálým zákaznicím patřila například sekretářka královny, a dokonce prý i královna matka.
„Máma o svých kontaktech ve vyšších kruzích nikdy nemluvila. Ale můžu potvrdit, že se v její pozůstalosti našly faktury, které dokládají, že s královským palácem čile obchodovala,“ říká Peter. Dalším důkazem byla i halenka z puntíkaté látky, kterou si na sebe vzala princezna Diana na jedné ze svých zahraničních cest. Šlo o černé puntíky na bílém podkladu navržené Lídou.
Aktivní až do konce
Jaký byl závěr Lídina života? Stále plný práce. I když měla kvůli tuberkulóze podlomené zdraví, neodpustila si svou pověstnou dunhillku. „Pořád kouřila, něco malovala, sledovala nové trendy, hlídala kvalitu látek i dezénů a hledala nové zákazníky. Byla to workoholička, ale v tom nejlepším slova smyslu. Zemřela 20. května 1983, což byla sobota. Jsem si jistý, že si to tak přála, protože odejít ve všední den by znamenalo narušit pracovní týden, a to nepřicházelo v úvahu,“ říká s nadsázkou syn Peter, který žije v New Yorku a společně se svou ženou Robin pečuje o rodinný archiv.
Fotku maminky, která textil povýšila na umění, má vystavenou na pracovním stole a dodnes mluví předválečnou češtinou, jakou se od ní naučil.
