Pavel Petřikov: Táta mě bral na tatami už jako mimino. Vůni zpocených kimon znám moc dobře
Český rozhlas Hradec Králové potěšil svojí návštěvou vynikající český judista z Hradce Králové, několikanásobný účastník olympijských her a mistr Evropy do 23 let z roku 2008. Pavel Petříkov sice oznamuje, že se pomalu, ale jistě jeho kariéra blíží ke konci, ale ještě má před sebou několik velkých sportovních vystoupení. Jestli i letní olympiádu v Tokiu, na to všechno se zeptáme.
Jak se máte? Jak se daří?
Dobře, právě jsem přijel ze soustředění z Paříže. Takže lehká únava, ale proběhně regenerace. Těším se.
My jsme se spolu viděli naposledy v září 2015. Co se u vás za těch pět let změnilo?
Je to doba, ale připadá mi, jako by to bylo včera. Tak ty hlavní události, v následujícím roce 2016 proběhla olympiáda v brazilském Riu. To byla slavná judistická olympiáda, přinesla zlato Lukáše Krpálka. To byl opravdu velký zážitek. A jinak, já už po tom Riu zvažoval konec mé kariéry, ale v roce 2017 jsem byl pátý na MS, což je můj nejlepší výsledek. Tak se ta kariéra trošku prodloužila. A bylo oznámeno, že v roce 2020 se uskuteční ME v Praze, tak to byl hlavně jeden z důvodů, proč jsem prodloužil kariéru.
Táta byl dřív přísnější trenér. Teď už spoustu věcí nechává na mně, protože ví, že se o sebe dokážu postarat, co se týče tréninku.
Pavel Petřikov, člen Judo Club Hradec Králové
Kolik vám je let?
Je mi 33, v červnu už to bude 34. Takže sportovní věk už trošku důchodový.
Čtěte také
Ještě se vrátím k olympiádě v Riu 2016. To byla pro nás opravdu slavná judistická olympiáda. Jak jste si to užívali?
Užívali jsme si to hodně. Zanechali jsme v tamním českém domě velkou stopu. (smích) Myslím si, že z nás byli všichni nadšení, oslavy to byly důstojné. I Lukáš si to užil. Zrovna teď v Paříži jsme na to vzpomínali, ukazovali jsme si ještě nějaké fotografie. To byl opravdu nezapomenutelný zážitek.
Vy jste tenkrát zažil atmosféru olympiády už podruhé.
Ano, byla to už má druhá olympiáda. Jen jsem nikdy nebyl na zahajovacím ceremoniálu, protože soutěže v judu vždy začínají hned první den a jde to od nejlehčích vah a já jsem chodil tu nejlehčí váhu. Takže jsem měl bohužel v době zahajovacího ceremoniálu vážení. Prošvihl jsem to.
Tak to je škoda.
Určitě, protože to zahájení to musí být pecka.
Pojďme připomenout krátce vaši cestu k vrcholovému sportu. Kolik vám bylo, když vás táta, který je také bývalý vynikající judista, vzal poprvé na tatami?
Myslím si, že táta mě tam bral určitě už jako mimino. Takže vůni tělocvičen a zpocených kimon znám velmi dobře, už od mládí. Sám jsem začal někdy kolem šestého nebo sedmého roku. Nezačínal jsem ale u táty, začínal jsem u trenéra Pavla Babky a táta si mě vzal až někdy v mladších či starších žácích, v nějakých 12, 13 letech. A trénujeme spolu dodnes.
Byl pro vás táta vzorem? On je tuším stříbrným medailistou z MD v judu v roce 1981, bronzovým medailistou z ME v roce 1989.
Určitě. Táta byl jeden z generace velmi úspěšných judistů. Takže v tom začátku jsem obdivoval jeho medaile. Jako malý jsem si listoval výstřižky z novin. Takže to byl můj velký sportovní vzor.
Je to přísný trenér?
Byl přísnější, než je teď. I s postupem mého věku mého spoustu věcí nechává na mně, protože ví, že se nějakým způsobem dokážu o sebe postarat, co se týče tréninku. Prostě spoustu věcí nechává na mně.
Poznávají vás, Pavle, lidé na ulici, fanoušci sportu a juda? Chtějí třeba autogram? Protože vaše tvář už je určitě známá.
Samozřejmě v tom prostředí juda mě poznávají, hodně dětí si chodí pro podpis, pro fotku. Je to fajn, občas přijde i někdo tady v Hradci. Ale jinak ne, to Lukáš by mohl povídat.
Co považujete za svůj největší životní či sportovní úspěch?
Rok 2017, páté místo na MS. Když to člověk hodnotí, přemýšlí nad tím, co se mu povedlo, tak myslím si, že jsem docela dlouho dokázal dělat judo na vrcholové úrovni, se dá říct. Pořád se držím docela vysoko. Konzistentnost výkonů a výsledků, to jeden z takových úspěchů. A důkaz dlouhodobě dobré výkonnosti.
Stres a nervozita jsou skoro vždycky. A kdyby nebyly, tak už to asi nedělám. Protože jsou svým způsobem příjemné.
Pavel Petřikov, člen Judo Club Hradec Králové
Má člověk větší trému, když třeba nastupuje na olympiádě? Když ví, že ho sleduje celý svět a doma do něj vkládáme velké naděje. Cítí to člověk?
Stres a nervozita jsou tam skoro vždycky. A kdyby tam nebyla, tak už to asi nedělám, protože i ten stres a tréma jsou svým způsobem příjemné. Musí být příjemné.
Čtěte také
Nesmí to být svazující.
Přesně tak. Když je to svazující, tak už to je špatně. Potom člověk nepodá výkon, který by chtěl a na který má. Takže i s tím musí sportovec pracovat. A na olympiádě vás ta atmosféra pohltí. Potom je dobré mít nějakého sportovního psychologa, se kterým si můžete popovídat a pracovat s tou hlavou.
V květnu bude u nás velký svátek, ME v judu. Česká republika ho pořádá tuším poprvé, ale v rámci Československa to bude už podruhé. Co vás tam čeká?
Bude to s největší pravděpodobností mé poslední ME a jsem moc rád, že bude právě v Praze. A co nás tam ještě čeká, doufáme, že spousta fanoušků. Co jsem zaslechl, tak zbývá už snad pouze nějakých 200, 300 vstupenek, což je moc fajn. Prostor na sezení je kolem 5000 lidí, protože do O2 Areny se ještě musí vměstnat rozcvičovna. Takže se těšíme. Všichni v české reprezentaci už o tom mluví.
A co tam čeká vás osobně? O co vy budete bojovat?
Budu bojovat samozřejmě o co nejlepší výsledek. Hlavně o to, abych mohl být spokojený se svým výkonem. Abych potom nemusel ničeho litovat. Protože nemám úplně rád pocit, že jsem na žíněnce neodevzdal všechno. To mě potom zpětně užírá. Takže udělám všechno pro to, abych podal opravdu co nejlepší výkon. A myslím si, že pokud podám dobrý výkon, tak s ním by mohl přijít i dobrý výsledek.
Ten by vás potom mohl ještě dostat na olympiádu do Tokia.
Je to možné. Kvalifikace na olympiádu do Tokia probíhá vlastně už dva roky. Z těch dvou let se bude počítat 12 nejlepších výsledků a na olympiádu se probojuje 18 nejlepších na světě. Tak uvidíme.
Budeme vám moc držet palce, ať se vám, Pavle, podaří ještě jednou na olympiádu podívat. To by byl určitě krásný závěr kariéry, ne?
Děkuji moc, vynasnažím se.
Naším hostem byl judista Pavel Petříkov. Díky, na shledanou.
Na shledanou.
Související
-
Aikido je cesta. Nejde o to někomu ublížit, ale spolu se svou osobností rozvíjet celou společnost
V Českém rozhlase Hradec Králové si budeme dnes povídat o japonském bojovém umění aikido, které má v krajské metropoli také svůj oddíl Aikido Hradec Králové.
-
Karate se věnuje všestrannému rozvoji. Koordinaci, koncentraci i morálce. Ta je hodně důležitá
Hradec Králové se chystá na ohromnou sportovní událost. Budeme totiž v červenci na soutoku Labe a Orlice hostit Mistrovství světa v karate, organizace SKIF.
-
Kendó není sport. Je to umění, jehož cílem je rozvoj...
Jestli nevíte, co je kendó, tak my vám to povíme. Dokonce s čerstvým držitelem stříbrné medaile z letošního mistrovství Evropy v kendó Martinem Fritzem, kterého vít...
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
