Znásilněná musí být zdrcená a zakřiknutá. Jinak jí okolí příliš nevěří

Psycholožka Ludmila Čírtková popsala ve své publikaci takzvaný mýtus o správné oběti znásilnění, který zahrnuje představy o tom, jak poznat znásilněnou oběť na první pohled. Podle mýtu musí být na ženě, která byla znásilněna, na první pohled patrné, co zažila a hned vypráví, co se jí stalo.

Podle Čírtkové ale neexistuje jediné typické chování oběti znásilnění. „Některé oběti jsou zoufalé, jiné působí klidně až tupě, další jsou útočné, agresivní. Neplatí ani předpoklad, že oběti mají silnou tendenci se s otřesným zážitkem okamžitě svěřit či jej dokonce okamžitě oznámit,“ popsala psycholožka.

Video neziskové organizace proFem, která pomáhá obětem domácího a sexuálního násilí, upozorňuje na různost projevů traumatu. Ať už je to křik, smích nebo nadávky. Jedná se o normální reakce. Je důležité, aby ten, komu se oběť svěří, reagoval citlivě. Klíčovým předpokladem pro návrat obětí znásilnění do běžného života jsou právě vhodné reakce okolí. 

„Většina lidí si jako oběť sexuálního násilí představí smutnou, uplakanou a pasivní dívku. Pokud se setkají s někým, kdo do této stereotypní představy nezapadá, a to ať už svými projevy a reakcemi na prožité trauma, anebo vzhledem, věkem či jinými charakteristikami, mají tendenci zpochybnit, že je tato osoba opravdu obětí sexuálního násilí,“ objasnila ředitelka organizace proFem Jitka Poláková. 

Na sexuální násilí reaguje každý různě. „Někdo v reakci na prožité trauma pláče, křičí nebo se směje, mlčí nebo naopak mluví hodně, prožitek popisuje velmi přesně a strukturovaně nebo si naopak některé detaily vůbec nepamatuje, jiný zase násilí bagatelizuje. Někdo je schopen o prožité traumatické zkušenosti okamžitě hovořit, jinému může trvat i roky, než sebere odvahu o tak těžce traumatizujícím prožitku mluvit,“ popsala psychoterapeutka Dana Pokorná. 

Britská policie na příkladu pití čaje vysvětluje, co je to souhlas:

V Česku je podle výzkumu Amnesty International znásilněno každý rok přes sedm tisíc žen, ale jen dvě procenta pachatelů soudy potrestají. Většina lidí se také domnívá, že je žena za určitých okolností znásilnění spoluzodpovědná. Například pokud je opilá, prochází sama v noci parkem nebo nosí minisukni. Podle výzkumu si to myslí až polovina dotázaných mužů. Největší souhlas s tímto tvrzením vyslovují muži ve věku od 18 do 34 let, kteří jsou podle statistik nejčastějšími pachateli těchto činů. 

Znásilnění ohlásí na policii pouze osm procent obětí. Boj se, že jim nikdo neuvěří. Ty, které čin oznámí, si stěžují podle organizace Bílý kruh bezpečí na nedůvěru ze strany policistů, na únavu z opakovaných výslechů nebo na necitlivé otázky směřující do oblasti jejich sexuální minulosti. Oběti často slyší od okolí a občas i z úst odborníků závěry typu „to přeci mohla předpokládat, neměla ses chovat tak naivně, můžeš si za to sama.“ 

Při kontaktu s obětí je podle psychoterapeutky Pokorné důležité ji nesoudit, nehodnotit a především jí naslouchat.