PŘÍMO Z ITÁLIE | V pátečním sprintu šokovala na MS třetím místem, v neděli však už na tuhle senzaci nenavázala. Kvůli sedmi střeleckým chybám se Lucie Charvátová propadla z třetího místa na startu na konečné dvaačtyřicáté, v cíli to však brala sportovně. „Takhle se to vyvinulo. O tomhle ten sport je a v tom je krása biatlonu, že jednou můžete být nahoře a pak dole,“ uvedla po stíhačce.
Biatlon může být krásný i zrádný a tentokrát se to vyvíjelo ve váš neprospěch, že?
„Ano, ukázalo se, že klíčová byla střelba a já s ní bojovala od první položky. Byla tam chyba z nástřelu – ty rány vedle jsem měla dole, kdežto pak jsem to přecvakala a bylo to v pohodě. Na poslední položce jsem spěchala, protože jsem věděla, že se můžu opřít o rychlou střelbu, ale tahle byla zase moc rychlá. Nakonec mě to strhlo výsledkově dozadu a ani běžecky jsem na to úplně neměla. Ve sprintu jsem se vydala z plných sil a teď jsem cítila, že síly na rozdávání už nemám.“
Před startem jste se nicméně usmívala. Užívala jste si to, nebo se za tím skrývala nervozita?
„Vůbec ne. Samotnou mě překvapilo, že nejsem vůbec nervózní. Celý den jsem si krásně užila – při nástřelu hráli i Bony M, tak mi to připomnělo mládí, kdy jsme jezdívali na dovolenou a poslouchali je. Znám od nich snad všechny písničky, takže jsem měla pohodovou náladu. A ani když jsem přijížděla na první položku, tak jsem nebyla nervózní. Čekala bych, že se začnu klepat, ale myslím, že na to všechno, co jsem za ty dva dny prožila, jak se vše změnilo, jak to na mě bylo rychlý a jaký byl tlak z různých stran, tak si myslím, že jsem celou situaci ustála docela dobře. Nelituju, že se mi ten závod nepovedl. Nebyla v něm velká nervozita, užívala jsem si to.“
Čili to berete jako dobrou zkušenost?
„To nevím. Je to krásný, získat medaili a pro mě je to něco, o čem jsem ani nesnila. Beru to tak, že ji mám, ale jak jsem říkala dřív, nebude to trvat věčně. Pořád stojím pevně nohama na zemi. Nemusím se loučit s biatlonem, ten sport mě baví a jednou budu moct říct, že jsem si ten sport užila a budu moct jít dál. Takhle to vidím.“
Co vás nicméně napadlo po té první střelecké položce?
„Že to trestný kolo je strašně dlouhý a že budu ztrácet na trati, protože tady po trestném kole není čas na odpočinek. Jede se sice po rovině, ale ztrácíte.“
Na druhou stranu jste měla nejrychlejší střelbu ze všech.
„Fakt? To není dobře, jen kdyby byla dobrá.“
Je to přesto něco, na čem chcete do budoucna stavět?
„Ano. A když se podívám zpátky na své výsledky, tak vždy když jsem střílela rychleji, tak se mi střílelo i líp. Vždy mi říkají, ať si počkám, nebo že musím udělat vše precizně, ale když to tak dělám, tak víc přemýšlím a míň se trefuju. Neříkám, že střílím jako kulomet, ale jakmile střílím v tempu rychleji, tak si víc věřím, Rychlost střelby mi dodává trošku sebevědomí. Nechtěla jsem tak být nejrychlejší, chtěla jsem být přesnější. Na rychlost tak nejsem pyšná, uvítala bych míň trestných kol.“
Ve vytrvalostním ale asi ve střelbě zpomalte, když je za chybu trestná minuta?
„Jo, budu se snažit trefit. Je to střelecký závod a já z dlouhého závodu nemám jediný dobrý výsledek. Možná loni v Kanadě jsem dala dvě trestný minuty, což je moje maximum. Tady ale už taky nemám špatnou zkušenost – trať se mi líbí, sedí mi a s tím příjezdem na střelnici se umím poprat. Určitě chci být víc precizní. V neděli jsem fakt spěchala, obzvlášť při poslední položce."
Je proto i příjemné mít jako medailistka jistý hromadný závod?
„Tohle mi došlo, až když mi to někdo řekl až předevčírem po dopingu. Nad tím jsem nepřemýšlela, ale je to příjemné. Už letos jsem měla neskutečný štěstí, že jsem v hromaďáku mohla startovat – vždycky díky Švédům a když jsem ve Francii skončila jedenáctá, říkali, že to mám k Vánocům Je to ulehčující, jet masák a na MS je to ještě vyšší level všech masáků, které jsem doteď zažila.“
Cítíte, že jste se i za ty poslední dny posunula zase trochu výš? Na jiný level? „Prožívám vesměs příjemné pocity. Všichni jsou na mě milí a ze světového pole závodnic mě to až překvapuje. Chodí mi gratulovat i trenéři z cizích států, čehož si cením a vážím. Jsem spokojená s tím, co jsem dokázala a musím si tuhle dobrou náladu tak nějak držet dál.“
Která gratulace vás obzvlášť potěšila?
„Třeba ta od Dorothey Wiererové. Italové jsou fajn, všichni otevření. Čím víc k jihu, tím srdce víc plesá. Ale přišla i Tiril a Noráci jsou také skvělí. Možná díky kontextu s Egilem…ti mi tedy také gratulovali. A v neděli to zase byly Němky. Pořád to má odezvu a je to krásný.“
Jak někteří vnímali, že vám tu i hlasatelé komolí jméno?
(směje se) „No jo, nikdo mé jméno ještě neřekl dobře. Tady se to láme. Na severu jsem Šarvátová a čím víc na jih a v Itálii, tak jsem Čarvátová. Naučit ´ch´ se dají Švýcaři, ti mají ´ch´ zespodu, jinak je to ale s mým jménem těžké. Když táta závodil v Itálii v orienťáku na běžkách, hlásili ho Romano Čarváto.“
