Dnešní LGBT+ literatura je otevřená a nekompromisní

Úvodem je nutno říci, že sám patříš mezi homosexuály, a dokonce ses spolu se svým partnerem ocitl v hledáčku médií kvůli tomu, že jste si jako první gayové v ČR vzali do pěstounské péče z dětského domova dva malé hendikepované chlapce. Jak se dnes u nás gayům žije?

Nám osobně – mně a mému muži – se tu žije báječně a s českou společností máme jenom dobré zkušenosti. Když se někdy v nějaké reportáži, dostáváme druhý den od přátel i ostatních lidí vstřícné reakce, a za tu dobu, co máme děti, jsme se nesetkali s žádným odmítavým postojem. Ať jsou to učitelé, lékaři, ať je to na venkově nebo v obchodě, vždycky jsou to jenom pozitivní zkušenosti. Já jsem přesvědčený, že česká společnost je připravena na takzvané manželství pro všechny. Vždyť je to celé absurdní – platíme stejné daně, máme stejné povinnosti jako každý z takzvané většinové společnosti, tak proč by nám měla být upírána práva na plnohodnotný a spokojený život.

A ty kladné reakce se vztahují pouze na osobní setkání, nebo to platí i pro sociální sítě, kde lidé bývají „odvážnější“?

Někdo řekl, že v každé společnosti je asi pět procent blbců, a já si myslím, že ti jsou především na těch sociálních sítích, takže to my s mužem nijak nekomentujeme a ani na to nijak nereagujeme, jde to mimo nás.

Řekl bych ale, že v dnešní rozdělené společnosti představují občas problém i média, mluvím teď o těch veřejnoprávních. Taková ta jejich snaha o vyváženost někdy vede k tomu, že dávají prostor leckdy až fašizujícím názorům. Nevím, jestli je to v pořádku, vyváženost je správná věc, ale není podle mě pravda, že každý člověk si udělá názor sám. V dnešní době, kdy je těch informací tolik a jakási informační gramotnost skoro neexistuje, většinový posluchač nebo divák kolikrát přejímá i naprosté pitomosti.

Na tom bezesporu něco bude. Obraťme nyní ale list – je tomu právě rok, co jsi založil web Odnaproti.cz věnovaný české LGBT+ literatuře. Co tě k tomu vedlo a proč jsi zvolil takový název?

Já ještě patřím k těm, kteří po sametové revoluci, tedy na začátku 90. let, zažili období, kdy literatura zase něco na nějakou dobu znamenala. A patřím ke generaci gayů, kterým literatura pomáhala v jejich sebepřijetí, coming outu. Já sám jsem na začátku 90. let běhal po bohaté síti pražských antikvariátů, z nichž mnohé už dneska ani neexistují, a kupoval knihy homosexuálních autorů, kteří u nás pomalu začali vycházet – Truman Capote, Tennessee Williams, André Gide, James Baldwin, John Cheever, ti všichni a mnozí další se tu na přelomu 80. a 90. let začínali objevovat. Dneska je podle mě LGBT+ literatura tak trochu na okraji zájmu – v popředí LGBT+ komunity je spíše politika, aktivismus, osobnosti, kdo se za nás bere, co kdo o nás řekne a samozřejmě drby. Kdo tak trošku drží pomyslný prapor LGBT+ kultury, je skvělý filmový festival Mezipatra, ale literatura je podle mě upozaděná, což není nic neobvyklého, protože na ni si musí člověk udělat víc času.

Chtěl bych tímto projektem „teplou“ literaturu zase uvést ve známost a soustředit lidi, kteří to vidí podobně jako já. Chytlo se to, už to trvá rok a mám z toho obrovskou radost. Druhý důvod byl, že je to pro mě relax při té náročné výchově našich dvou chlapců. Název vymyslel básník, textař a fejetonista Pavel Buňata, což byl ve své době nejoblíbenější redaktor legendárního gay a lesbického časopisu z 90. let SOHO revue, kde sám publikoval pod pseudonymem Ad Meer. Pavlův návrh mě zaujal a nakonec zvítězil i v následném hlasování na Facebooku. Název Odnaproti odkazuje k tomu, že by lidé měli žít spolu, vedle sebe nebo naproti sobě jako sousedé. Prostě se potkávat a mluvit spolu.

Riziko perzekuce se nad homosexuály v Československu sice vznášelo v podstatě až do roku 1989, ale pár veřejně známých osobností se mezi nimi přece jen našlo – z oblasti literatury kupříkladu spisovatel Ladislav Fuks.

Můj zájem o LGBT+ literaturu se probudil až někdy na začátku 90. let, kdy proběhl i můj coming out, ale