Neřešila, jak je možné, že si vítězná Ruska v závodě zlepšila osobní rekord o obtížně uvěřitelných 11,37 sekundy.
Prostě jí složila poklonu.
Rovněž v umění vyrovnávat se s porážkou spočívá velikost hvězd.
Ovšem Martina Sáblíková rozhodně neopouští Salt Lake City v poraženecké náladě. Ke stříbru ze strhující pětky má přece zlato ze čtvrtečních 3000 metrů, už jednadvacáté v kariéře. Víc jich v historii mistrovství světa nikdo nezískal.
Mnozí jako by už její prvenství ani nedokázali spočítat. Však také Nizozemka Carlijn Achtereekteová, druhá na 3000 metrů, pronesla: „Sáblíková je obrovská osobnost. Bůh ví, kolik těch titulů už vlastně má.“
Jestliže loňská sezona byla znovuzrozením Sáblíkové po období zdravotních potíží, tato je naopak stvrzením, že nešlo jen o krátkodobé vzedmutí na sklonku kariéry. Naopak, ve 32 letech prokázala, jak výjimečnou osobností sportu je.
Řada „zaručených“ zpráv
Stejně jako o většině významných sportovců, i o ní za poslední léta kolovala na sociálních sítích či v diskuzích řada „zaručených“ zpráv i vykonstruovaných domněnek:
– Že podstupuje v přípravě likvidační dril.
– Že už ani závodit nechce, ale jiní se na ní snaží přiživit.
– Že si vymýšlí příhody o zdravotních problémech, aby pak její vítězství vypadala zajímavěji.
– Že má příliš malé sebevědomí, které ji brzdí.
Skutečnost je však jiná, prostší.
Po patnácti letech, kdy jsem ji sledoval na velkých akcích i mimo ně, mohu říci, že Martina Sáblíková je především sportovní fanatičkou, jakou potkáte málokdy. Jistě, její trénink byl od teenagerských let velmi tvrdý, často třífázový, ale ona se v takovém drilu vyžívala.
Bolel ji, mohl vést i ke zraněním, nebyl však až natolik zničující, jak se tradovalo. „Jinak by nevydržela na špici patnáct let,“ podotkl kouč Petr Novák.
Nyní je to naopak on, kdo věčného workoholika Sáblíkovou občas vyhání z ledu, aby už své poněkud opotřebované tělo zbytečně nepřetěžovala, a kdo rozšířil realizační tým kvůli její lepší regeneraci.
Sáblíková i díky tomu závodí dál. Ne z donucení. Protože chce. Zvažovala přerušení kariéry po hrách v Pchjongčchangu 2018, jenže pak přiznala: „Chybělo by mi to.“
I v Salt Lake City po triumfu na 3000 metrů líčila: „Při každé další zlaté mám nádherné pocity, jako by se to vše dělo poprvé.“
Její často popisované trable před závody jsou skutečné, ať už zranění, nemoci (jež mohou být někdy i psychosomatického rázu), či velký nápor stresu. Má relativně křehkou psychiku.
Kolikrát jsem pozoroval, jak před závody svádí tuhý boj s nervozitou. S koučem se učili s takovým stresem pracovat, tlumit ho, nebo ho dokonce využívat k bojovnému závodnímu nastavení.
A že nemá „americké“ sebevědomí? Nemá a ani mít nebude. Nikdy vám neřekne: Jedu si pro zlato a nic jiného mě neuspokojí. Zas a znovu před šampionáty říká: „Cílem je jakákoliv placka.“
Nejnešťastnější byla, když na mistrovství světa 2008 a olympiádě 2018 dojela v úvodním závodě na 3000 metrů čtvrtá a tu placku, která u ní odděluje zklamání a uspokojení, zatím neměla. Ale také tímto pocitem se uměla nabudit a následně vždy získala medaili na 5000 metrů.
Budovat v Sáblíkové uměle bezbřehé sebevědomí šampionky by bylo kontraproduktivní. Se skromným vystupováním, které má v genech, přece dospěla k 21 světovým a třem olympijským zlatům.
A o mnoho víc jich ani být nemohlo.
Její svět
Občas zajde do kina, pustí si film, povečeří s přáteli. Ale když se s ní potom dáte do řeči, nejpřirozenější je opět při debatách o sportu, o své tréninkové skupině. To je její svět, lepší zatím nenašla.
Ani 21 titulů ji nepřipravilo o motivaci. S tím musí Nizozemky, Kanaďanky či slečna Voroninová počítat, až se příště proti Sáblíkové opět postaví. Události zběsilé sobotní bitvy dvou světových rekordů v ní takovou motivaci jen umocní.
