Pavlas se rozloučil s kariérou: Bránil jsem se slzám. I další érou je hokej

Foto: Kateřina Kundertová

Mládežnický reprezentant, vítěz juniorské extraligy a dvojnásobný šampion druhé nejvyšší soutěže. Hlavně ale velká osobnost a neskutečně emotivní bojovník. To všechno byl, je a bude Aleš Pavlas, který kvůli zdravotním problémům ukončil hráčskou kariéru. Teď bude trénovat litoměřickou droboť…

Jak jste si užil oficiální rozloučení s kariérou?
Bylo to úžasné. Nikdy jsem nečekal, že takhle zakončím svoji kariéru. Strašně si toho vážím, že to pro mě Litoměřice udělaly. Ať už jde o vedení, hráče a nebo mé malé svěřence. Jsem strašně rád, že se toho zúčastnil můj otec a moc mě mrzí, že u toho nemohla být moje mamka, která je teď nemocná. Přál bych každému hokejistovi, aby takhle mohl ukončit svou kariéru.

Prozradíte pocity, které se ve vás mísily na ledě?
Byl jsem nesvůj, protože jsem byl vždycky nejradši na ledě s bruslemi. Nevěděl jsem, co od toho očekávat. A byl jsem naměkko, protože tu byla spousta lidí a na obou stranách hráči, se kterými jsem v kariéře strávil dost času. Bránil jsem se slzám.

Kam si vyvěsíte pamětní předměty?
Na zimáku nemám žádnou kancelář, jsme jenom v kabinách, takže počítám s tím, že si udělám doma nějaký svůj kout. Přítelkyně už mi hlásila, že mi musí něco udělat, protože dresů, plakátů, fotek a kartiček je za celou kariéru docela dost. Já na tom úplně nelpím, ale jsem rád, když lidi kolem mě o to mají zájem. A jsem rád, když mi ty věci připomenou, co jsem s hokejem prožil. Některé trofeje jsem rozdal dětem a nějaké mi i zůstaly, protože jsme se o ně chtěl podělit se svými nejbližšími a dalšími, kteří mají blízký vztah k hokeji.

„Doufám, že kluci, které teď trénuju, taky nasáli trochu atmosféry. Poznali, co hokej všechno přináší a jak může být úžasný. Sice spoustu věcí bere, ale ještě více dává.“

Vaši malí svěřenci byli na ledě při předávání pamětních předmětů taky. To bylo od klubu překvapení, ne?
Ano, ano, nečekal jsem to. Udělalo mi to radost. Doufám, že kluci, které teď trénuju, taky nasáli trochu atmosféry a viděli, jaká může být. Poznali, co hokej všechno přináší a jak může být úžasný. Sice spoustu věcí bere, ale ještě více dává.

Na druhou stranu váš konec nebyl plánovaný. Co se stalo?
Za svou kariéru jsem prodělal strašně moc operací, takže tělo už bylo dost opotřebované. Byl jsem dost zraněný během kariéry, takže jsem věděl, jak s tím pracovat. Na druhou stranu jsme ale věděli – já i vedení Litoměřic – že moje tělesná stránka je padesát na padesát. Vždycky jsem chodil do všeho naplno a počítali jsme s tím, že taková situace nastat může. Nastala dříve, než jsme si přáli. Nikdo nečekal, že zranění bude tak vážné a už mě nepustí do hokeje.

Foto: Kateřina Kundertová

Kdy jste si poprvé uvědomil, že už se na led jako hráč nevrátíte?
Zranění přišlo někdy na konci září a ze začátku jsme netušili, že to bude až takový průšvih. Postupem času a s každým lehkým trénováním se problémy začaly vracet. Vedení, trenéři i já jsme začali zjišťovat, že to bude daleko větší, než si všichni myslíme. Postupně to vykrystalizovalo z obou stran, od klubu i ode mě. Nikdo nikoho do ničeho netlačil. Selským rozumem jsme došli k tomu, že tohle bude nejlepší varianta pro všechny.

Po psychické stránce byste ale ještě hrál, že?
Abych pravdu řekl, hlava by chtěla hrát dál. Střízlivým pohledem vidíme, že už je to tělo opotřebované a řeklo dost. Už není ochotné snášet každodenní zátěž vrcholového sportovce. Hlava se s tím postupně vyrovnává, i když by chtěla být na ledě.

A už byste řekl, že se s tím vyrovnala?
Smířil jsem se s tím, protože teď začíná nová etapa života. Moje krédo vždycky bylo: Život je boj. Hokej mi přinesl strašně moc krásných okamžiků, takže jedna krásná éra končí a další začíná. Zase mám nové výzvy a nové ambice. Ať už u trénování nebo v budoucím povolání, ale to teprve ukáže čas, co přesně budu dělat. Vždycky jsem chtěl být ten, který rozhoduje o své kariéře a o tom, co bude dělat. Tak to mám nastavené i dál.

„Moje krédo vždycky bylo: ‚Život je boj.‘ Hokej mi přinesl strašně moc krásných okamžiků, takže jedna krásná éra končí a další začíná.“

Co by mohlo být vaším zaměstnáním?
V tuhle chvíli jsme domluvení, že budu fungovat jako trenér mládeže. Uvidíme, jakým směrem se to bude ubírat. Celý život jsem strávil kolem hokeje, takže v tuhle chvíli je to tak, že bych chtěl ovlivňovat mladé hráče anebo se posunout postupem času třeba k dospělému hokeji.

Jaký jste jako trenér?
Stejně impulzivní jako hráč. Nemám rád porážky a taky nemám rád, když tím kluci nežijí a hru si neužívají. Já mám rád emoce a tahle hra je plná emocí. Nemám rád, když si kluci přijdou jako do keramiky. Stráví někde odpoledne a je jim vlastně jedno, jestli hráli nebo nehráli. Mám rád, když oni chtějí hrát a pokaždé se pustí do nové věci, i když ji milionkrát pokazí. Pokud se to sami chtějí naučit, v tu chvíli zapomenu, že dělají chybu, a podporuju je v tom, aby se to naučili. Metoda pokus – omyl je ta nejlepší.

Kterou trenérskou školu vyznáváte?
Myslím, že bychom se měli vrátit k české nátuře a k tomu, jak jsme to dělali dříve. Většina věcí vychází z kultury celé společnosti. Pořád se snažíme někde něco kopírovat a není to úplně dobře. Jsme český národ, a ten má nějakou charakteristiku, my se pořád snažíme dělat to podle Finů, Švédů, Američanů nebo Kanaďanů. My jsme ale Češi, máme jinou náturu. Základy tady byly postavené dobré. Všichni se v tu dobu učili od nás, takže bychom se k tomu měli vrátit. Hlavně bychom se ale měli začít chovat lépe jako společnost, což bude mít pozitivní vliv i na děti.

 
 
 
Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený HC Stadion Litoměřice (@hcstadion),Úno 15, 2020 v 1:52 PST

Vracíte se u trénování k hokejovým začátkům?
Ano, je to tak. Člověk se kluky snaží ovlivnit v pozitivním slova smyslu. Já osobně jsem nikdy neřešil, jestli budu profesionální sportovec. Vždycky jsem chtěl hrát hokej a to mi zůstalo i teď. Neřešil jsem, jestli budu dál profi hráč, ale chtěl jsem si užít vůbec tu samotnou skvělou hru. Takhle pozitivně chci ovlivnit i ty malé kluky.

Protože jste byl v Litoměřicích kapitán, podílel jste se potom na volení vašeho následovníka?
Tohle je v kompetenci trenérů, kteří vědí, jací jsou hráči charakterově a vědí, jak na mužstvo působí. Já jsem měl nějaký poradní hlas, ale trenér vybíral, kdo to dělat může a nemůže. Podle toho se to pak změnilo.

Vnímal jste slova trenéra Bruka, že v kabině scházíte?
Jakákoliv pochvala nebo kompliment hrozně potěší. Člověk se snaží dělat co nejlepší práci. O to více mě mrzí, že jsem klukům nemohl pomoci, když byla ta šňůra porážek a tolik se nedařilo. Hokej je o každodenní práci, takže jsem klukům v kabině teď řekl, jak vidím situaci já. Věděl jsem, že není spokojenost s výsledky a kluci cítili, že to nefunguje tak, jak má. Blbě se radí, když člověk není na ledě a v zatížení hráče. Řekl jsem jim jenom nějaké postřehy, které by jim mohly pomoci. Proto jsem rád, že moje rozlučka dopadla i vítězně.

„Neřešil jsem, jestli budu dál profi hráč, ale chtěl jsem si užít vůbec tu samotnou skvělou hru. Takhle pozitivně chci ovlivnit i ty malé kluky.“

Budete se vracet do kabiny áčka, když půjdete okolo?
Je tam spoustu kluků, se kterými si pořád máme co říct. Protože jsem hokej hrál, rád jim řeknu své postřehy. Pak už je na každém hráči, jak si to vyhodnotí. Jestli to vezmou jako pozitivní, nebo negativní informaci. Když budou mít hráči zájem, rád jim pomůžu na tréninku nebo při zápase, protože jsem na zimáku opravdu hodně.

Máte za sebou dlouhou kariéru. Co vás napadne jako první, když začnete vzpomínat?
Je to výhra. Ať se dneska mluví o čemkoliv. Že se třeba u malých dětí nehraje na výsledky, já jsem si užíval každou výhru. Když to byla výhra zakončená nějakým pohárem nebo postupem, bylo to nejvíc. Každý sport se hraje proto, aby člověk vyhrával, byl úspěšný a aspoň na chvilku byl tím králem, i když se další den jede nanovo.

Dokázal byste vybrat největší úspěch?
Pro mě osobně – vlastně se to zrovna nabízí – je to Chomutov a postup do extraligy. Byl to návrat po osmatřiceti letech, tuším. Žilo tím celé město a měli jsme skvělou partu. Další bych mohl zmínit juniorské tituly se Slavií nebo postup s ústeckými juniory do extraligy, všeho si cením stejně.

„Každý sport se hraje proto, aby člověk vyhrával, byl úspěšný a aspoň na chvilku byl tím králem, i když se další den jede na novo.“

Vybavíte si nejdůležitější branku?
To bylo za Kladno v play out extraligy, když jsme hráli proti Mladé Boleslavi. Já jsem dal gól, který nikdo neviděl, a z protiútoku jsme dostali gól my. Videorozhodčí odvolal potom gól Boleslavi a uznal ten náš. My jsme získali tři body, odskočili jsme v tabulce a udrželi jsme se v soutěži. Nikdy jsem se ale nebral jako střelec, takže jsem megadůležité góly nedával.

Zavzpomínejte prosím na úplné hokejové začátky.
Abych pravdu řekl, úplně první začátky v hlavě nemám. Vím, že můj bratr začal hrát hokej a já jsem jako mladší brácha chtěl hrát taky. My jsme měli to štěstí, že v době, kdy jsme byli malí, byly krásné zimy a zamrzlé rybníky i řeky. Strávili jsme celé hodiny ledě, což dnešní děti moc nemůžou. Svět je jinde. Jak už jsem zmínil, prostě jsem chtěl hrát hokej. Bylo mi jedno kde, kdy, s kým.

Měl jste bratra jako hokejový vzor?
V prvních chvílích určitě ano, protože mladší se vždycky chtějí vyrovnat staršímu. Můj bratr ale potom musel skončit kvůli zdravotním potížím, takže jsem cítil, že bych mu chtěl dopřát to, co si přál a nemohl to naplnit. Celá rodina i s bráchou mě vždycky podporovala. Jsem rád, že i on z pozice fanouška hokeje i mého fanouška si to mohl užít…

Foto: Kateřina Kundertová

RSS | Kontakt | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Cookies | Nastavení soukromí | Ochrana osobních údajů | Sledování streamů | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz