9°C
Jako sympatizant nacistického hnutí Vlajka byl Šlégl po osvobození obviněn z kolaborace, odsouzen a odsunut na okraj společnosti. Nesmělo se o něm ani veřejně mluvit. Byl ale opravdu zapáleným přívržencem Hitlera, nebo se jen obětoval pro jedinou dceru?
Čeňku Šléglovi byla jako jedinému českému herci po válce doživotně zakázána jakákoliv činnost v divadle i ve filmu. Byl nacistickým kolaborantem. Jiný pohled na herce ale přináší kniha Čeněk Šlégl – dvě tváře herce, režiséra a scénáristy.
Začalo to vlastenectvím
Vincenc Schlögel, jak znělo hercovo pravé jméno, účinkoval v téměř 90 filmech, byl úspěšný režisér i scenárista. Přesto skončil jako ubožák, bez rodiny, přátel, práce i peněz. Proč? Stal se nadšeným zastáncem a propagátorem nacismu a protektorátní politiky...
Jenže ten samý Čeněk Šlégl napsal v roce 1933, kdy se Hitler v Německu stal kancléřem, posměšnou hru. „...Šlégl reagoval na toto nebezpečí svou aktovkou Pěkně prosím, uříznou mě! Zkarikoval v ní samotného Hitlera...“ píše se v knize. Tím to ale nekončilo. Situace v Československu začala houstnout a Čeněk rozdával ve dnech mobilizace letáky proti hitlerovské expanzi. Poté, co byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava, Šlégl byl od několika svých přátel upozorňován, že kvůli svými dřívějším výpadům proti nacismu bude určitě v hledáčku gestapa.
Navíc jeho jediná dcera Blanka měla vážnou známost se Židem. Čím dál častěji tak Šlégl propadal depresím a od nervového vypětí ho zachraňovala jen práce. V dubnu 1939 přišel do kin film Teď zase my, který Šlégl režíroval. Film mu v očích nacistů přitížil a v kolaborantském časopise Vlajka se objevily štvavé články. Šlégl se snažil situaci přímo v redakci vyřešit. „...ujal se mne De La Cámara, tehdy snad šéfredaktor Vlajky, a radil mi, abych se dal k nim, jinak že nebudu mít pokoj. S rozhodným ne jsem odešel. V dalších číslech již byla napadána i moje dcera Blanka pro svoji známost s Arnoštem Weissem, židovské víry...“ řekl kdysi Šlégl na svou obranu.
Útoky na úspěšného herce a jeho dceru se ve Vlajce stupňovaly a i šéfredaktor De La Cámara na Šlégla, který byl už na pokraji nervového zhroucení, neustále tlačil. Situace byla natolik vyhrocená, že Čeněk Šlégl nakonec podlehl. „Když mi dále bylo vyhrožováno, že musím zmizet z veřejného života, svolil jsem, aby mě Cámara přihlásil, když mě potkal a veřejně se posmíval...“ Přihlášku do Vlajky Čeněk Šlégl podepsal 20. března 1940.
Život nacisty
„...Dostatečně poučen o postupu okupantů a maje obavy z budoucna, nasadil jsem si masku. Ta však musela sedět dokonale, aby ani cípkem nebylo možno pod ni nahlédnout...“ Tak sám sebe viděl Čeněk Šlégl v nové roli, nejtěžší ve svém životě.
Kolegové a kamarádi se od něj začali odvracet. Přítel dcery Blanky Arnošt Weiss byl zatčen a sama Blanka předvolaná k výslechu. Po něm se zhroutila a pokusila o sebevraždu. Milující otec to tak nemohl nechat, rozhodl se, že dcera Blanka a její štěstí je pro něj důležitější než vlastní čest a možná i život. Pak kontaktoval vysokého úředníka gestapa a Arnošt Weiss se po šesti týdnech deportace vrátil z Terezína zpět k Blance. Poté se zoufalý Šlégl zapojil do dění v časopisu Vlajka. V roce 1941 se Blanka provdala za Arnošta Weisse a Šlégl ze svého platu živil nejen svou rodinu, ale i rodinu svého zetě.
Z elegána vyvrhelem
Když skončila válka, dostal se Čeněk Šlégl do centra pozornosti a při vyřizování účtů s kolaboranty se stal jedním z obviněných. Soud se konal v březnu 1947 a rozsudek byl zdrcující - půl roku na nucených pracích a propadnutí čtvrtiny majetku. Kariéra úspěšného herce a režiséra definitivně skončila bez vyhlídek na lepší budoucnost. Kdysi slavný elegán se ze dne na den stal řidičem u textilní firmy – z uměleckých kruhů byl vyloučen a navíc se začaly objevovat velké zdravotní problémy. Práce v uranových dolech v Jáchymově ho doživotně poznamenala.
Manželka Helena psychicky onemocněla a starost o rodinu tak opět závisela jen na Čeňkovi. Neměl nárok na invalidní důchod, nastoupil do uhelných skladů a přivydělával si prodejem vlastnoručně malovaných obrázků po pražských hospodách. Po srpnu 1968 zažil poslední těžkou ránu – dcera Blanka i s manželem Arnoštem emigrovali do Rakouska a on zůstal definitivně sám. Čeněk Šlégl umřel chudý, zatracovaný a opuštěný 17. února 1970.
