Kauza na malém městě. Místostarosta byl agentem StB, zjistilo se: Potil jsem krev. Chtěl jsem přežít. Přežít

Současný místostarosta Kryr Miroslav Sahulka byl podle zjištění majitele ležského muzea, emigranta Miroslava Šefla, veden po dobu své vojenské služby jako agent StB pod krycím jménem „Mirek Boček“. Tedy nemůže být držitelem lustračního osvědčení – dokumentu, jehož smysl po třiceti letech se opět na české politické scéně řeší. Podle několika kryrských zastupitelů by minimálně z morálních důvodů neměl stát ve vedení města. „Kdo chce, ať za mnou přijde jako vy, já mu řeknu, jak to je. Pan starosta o věci ví,“ sdělil redaktorce ParlamentníchListů.cz po rozhovoru, k němuž ji sám vybídl, když chtěla znát – alespoň telefonicky – jeho reakci na skutečnost, že na výstavních panelech visí jeho foto a dokumenty o něm z archivu bezpečnostních složek.

Pane místostarosto, souhlasil jste s osobním rozhovorem. Co tedy chcete sdělit v souvislosti s tím, že v muzeu v Ležkách u Lubence visí informace o vaší spolupráci s StB?

Vystudoval jsem geodézii kartografii. To znamená výpočty… v prvním ročníku s námi chodili Afghánci a další. V druhém ročníku už nechodil nikdo, protože se nechali vyházet ze školy, z vejšky, protože už uměli vypočítat dráhu rakety. To se učí běžně.

Po absolvování školy jsem byl odveden na rok na vojnu, kde jsem byl zařazen do raketového vojska a dělostřelectva, musel jsem se trefit plus minus 100 metrů na 30 kilometrů. Co ukazovali v Iráku, jak Američané stříleli, to my máme dávno za sebou.

Fajn, počítáte, a to ze souřadnic, které jsou ostré. A děláte mapy pro všechny štáby. V každém rohu stojí „kontráš“, to znamená, že jste s „nimi“ v kontaktu a je to v pořádku. Co si kdo o vás zapíše, to je vám absolutně jedno. Na vojně jsem byl, rok 1983. Tohle jsem tam zažil, jeden rok.

Takže jste neměl žádné výhody?

Za celý rok jsem neměl ani jediný „opušťák“. Nikdy jsem nebyl povýšen.

A co Miloš Hübner, o kterém se mluví ve vaší složce?

To byl můj spolužák, který tam byl přivelen. Už tehdy byl farářem. Říkal jsem mu: Já taky, Miloši, do prkýnka, chci v neděli někdy ven. Ne, v neděli ne, protože to on jezdil někam pryč na kázání, když jsme nebyli v terénu.

Když se hlásíte, máte svá jména, takže já nebudu nikde říkat „Miroslav Sahulka“ a tak dále, ale jste na radiostanici… dobrý, hotovo – Boček.

Ano, krycí jméno Mirek Boček je tam uváděno.

To je normální. Fajn, takže toto jsem zažil. Když jsem přišel po ukončení vojny na vojenskou správu do Loun, tak pan prezident vás jmenuje do hodnosti podporučíka. Říkal jsem si: pana prezidenta pozdravujte, ať si strčí někam, teď je mi to houby platné.

Šel jsem na jedno cvičení s tím, že mi předepsali 7 x 56 dnů. To je na hlavu. Takže výsledkem – ne, tohleto nechci. Co s tím? Po prvním cvičení, kdy jsem potil krev, jsem dostal druhou hvězdu – byl jsem poručík. Třetí hvězdu mi připíchl pan prezident Havel za to, že jsem působil jako náčelník výcvikového střediska branců. A ti moji branci, když odsloužili vojnu, šli na misi. Po misi je vyznamenával, načež tedy se zmínil a já jsem dostal třetí hvězdu za to, že jsem je vedl…

Je mi to absolutně jedno, já jsem nikomu neublížil. Nic jsem neudělal, akorát jsem dělal, co jsem dělat měl. Tečka.

Naposledy vojensky povyšovaný, když už se bavíme o těchto souvislostech, jsem byl, myslím, v roce 1991 nebo 1992. To jsem byl docela naštvaný.

Vy jste o sobě nikdy nečetl nic z toho, co visí v tom muzeu, tedy co je v archivu bezpečnostních složek?

Dostal jsem něco do schránky, nevím, od koho. Hodili mi do schránky fotku s tím, že můj otec je ten, matka je ta, tchán je ten a možná i tchýně tam byla, to už je jedno. Rodičům jsem vše řekl.

Takhle to bylo, takhle to je… táta je mrtvý, moje matka čtyři a půl roku neví, jak se jmenuje, takže kdybyste s ní chtěla mluvit, tak máte smůlu. Moje manželka to věděla a jen tak mimochodem, toto se stalo po komunálních volbách. To znamená, že jsem byl velmi pečlivě lustrován, protože když na to někdo chce přijít, tak na to přijde. A je mi to fuk.

Ale řeknu: dokonce jsem byl lustrován způsobem, že – teď jsem vdovec – to někteří přinesli i mé přítelkyni v květnu 2019. Ona ví, co a jak.

CO O M. SAHULKOVI ODTAJŇUJE MUZEUM:

Co o Miroslavu Sahulkovi prozradilo Muzeum v Ležkách, loni otevřené v budově někdejšího pivovaru, on sám dodnes neví. V archivu Státní bezpečnosti se dochovaly například dříve přísně tajné dokumenty Návrh na získání ke spolupráci (Lešany 16. dubna 1983) a Memorandum o spolupráci a podobně, které v muzeu visí v plném znění včetně osobních údajů. Z nich například vyčteme, že „Mirek Boček“ měl být získán ke spolupráci k prověření „Bratra“ Hübnera, a to na základě ideových pohnutek, tedy bez „kompromitačních materiálů“. Jako prověrkový úkol mu mělo být zadáno, aby zjistil, kdo z absolventů byl trestán a kdo je náboženského vyznání.

Důvodem jeho spolupráce, jak mu mělo být vysvětleno, byla skutečnost, že existují nepřátelská ideologická centra, která se projevují i v armádě, je nutno proti nim bojovat, a proto se složky obracejí o pomoc u spolehlivých lidí.

V Doplňku memoranda se pak píše, že do zálohy odešel 24. dubna 1984 k OSP Podbořany jako stavitel. Přestal mít přehled o svém okolí, jeho styky s vojáky z podbořanské posádky byly minimální a „nepředal hodnotné StB. poznatky“. „Na schůzky se dostavuje pravidelně, vystupuje ochotně, sám cítí, že jeho pomoc složce VKR neodpovídá potřebám,“ stojí mimo jiné v dokumentu poté, kdy byl převeden pod oddělení ve Slaném. V Závěrečné zprávě z 2. července 1985 se dočítáme, že „zprávy předával písemnou formou, ke spolupráci přistupoval aktivně, svědomitě, na základě jím předaných poznatků byla jedna osoba realizována (…), nebyl specielně školen, neobdržel žádnou finanční odměnu.“

Jeho spolupráce, kdy pracoval pro Slaný, „již od samého začátku narážela na omezené možnosti spolupracovníka především z toho důvodu, že po skončení pravidelné pracovní doby odjížděl mimo Podbořany do místa trvalého bydliště, zde se věnoval stavbě rodinného domu. (…) Z uvedeného důvodu s ním byla spolupráce ukončena.“

Kdo podle vás má zájem vás diskreditovat?

To je jedno…

A s tím panem Šeflem, který muzeum založil, se nějak znáte?

Já nevím, kdo to je. Neznám ho.

Jde o emigranta, který se cítí dotčen komunistickým režimem a začal se zabývat dohledáváním, kdo zde v regionu spolupracoval s StB.

Jo jo. Nevím…

Takže se to netýká jen vás, je jich tam mnohem více.

Já to řeknu jinak: ti, kteří tam patří, a ti, kteří to dělali… jak se jmenoval ten první ministr vnitra? Richard Sacher. Ten to všechno zlikvidoval.

Vy to tedy vnímáte tak, že tehdy nedošlo k tomu, že byste vy sám šel někoho udávat a někomu jste ublížil?

Ne, ne, já jsem chtěl přežít. Přežít.

A s tím Hübnerem jste se pak někdy ještě setkal?

Ne. Ani na srazy nejezdí.

On věděl, že je na něj veden svazek, kde jste kontaktní osoba?

Počkejte… na nás byly vedeny svazky na všechny.

Jestli se vám neozval třeba ve stylu: „Hele, tys byl můj kamarád, a donášel jsi na mě…!“

Řeknu to takhle: jestli já na něj a on na mě….? Nemám tušení.

Z papírů u pana Šefla vyplývá, že vy na něj jste měl vypovídat.

No to je možné.

Víme, že komunistický režim neměl rád kněze, měli být zřejmě pod kontrolou…

On byl šíleně chytrý. Na matematiku.

Zřejmě byl považován za „možného nebezpečného“, StB chtěla nějaké poznatky od vás předávat.

Helejte, když jste s někým v četě, jste s ním denně ve styku, denně na pokoji...

Co od vás tedy chtěli vědět?

Chtěli ode mne vědět jednu zásadní věc: jestli v neděli má kázání, nebo nemá. A to on řekl všem.

Možná pak sledovali obsah jeho kázání?

To nevím. On se sebral a odjel. Jeden blbec tam vždy musel zůstat – buď já, nebo on. Tečka. Říkal jsem si, proč já nemůžu jet za mým synem? No nemohl, protože jsem měl smůlu.

Ano, v dokumentu StB je uvedeno, že s vámi spolupráci ukončili, když…

Poprvé mě perfektně zatkli, počkejte, to vám musím říct: Byl jsem zatčen vojenskou kontrarozvědkou, když jsem přetrhl kabel – ten, co položili Rusové z kasáren z Podbořan na vojenský prostor. A já jsem byl stavbyvedoucí – někdo tam „hrábl“, a kabel tím přetrhli. Silnej jako ruka. Přiletěl můj podřízený Josef Vaněk, což byl mistr, a křičel: „To je průser!“ Než jsme to dopověděli, tak už nás vezli – každého v jedné volze. To bylo tedy rychlé.

Jen dopovím, že ve svazku StB je dále uvedeno, že po vojně jste začal stavět dům v Kryrech, takže jste neměl čas pobývat v Podbořanech a získávat nějaké poznatky…

To je blbost. Dům jsem měl postavený, než jsem šel na vojnu. V 80. roce jsem stavěl.

Dobře. A půjdete se do Muzea StB v Ležkách tedy podívat?

Já nevím… mně je to úplně jedno. Řeknu vám ještě jednu věc: když někdo na někoho něco napíše, aby dostal čárku, tak hele, oni mu za to připíchnou frčku. Takže jestli někdo něco o někom psal, je mi to fuk…

Nyní se připomínalo 30 let od revoluce…

Já byl na té vojně v 83. nebo 84. roce… v roce 1982 jsem byl po vysoké škole, pak mě nevzali na první kolo, takže jsem nastupoval na vojnu v 83. na jaře. V 84. jsem skončil. Byl jsem v Lešanech, to je u Benešova, jak tam je nádherné muzeum. A jestli se cítím ublížený?

Tak tady na Podbořansku to o vás asi lidé nevěděli, ne?

Kdo se mě zeptal, tomu jsem to řekl.

Kdybyste šel do velké politiky, asi by se tento „škraloup“ vytahoval víc… za těch zhruba třicet let to vůči vám tedy nikdo neměl potřebu řešit?

Ne.

Žiju spokojeně. Vím, co jsem dělal. Mám čisté svědomí. Ničemu jsem se nevyhýbal. Například modrá vojenská knížka mě nezajímala.

Víte, ptají se mě zastupitelé, kdy o vás napíšeme. Nemůžeme to zamlčet, když jste v čele obce, veřejnost se zajímá…

Ptal se mě například mladý Kanta z Lubence, a co říkám vám, jsem říkal i jemu. Nevím, zhruba tak před rokem řádově. Ptal se: Víte o tom? No co já vím, přišel mi anonym v obálce, to jsem si přečetl. Co chce kdo vědět, ať se zeptá, já mu to řeknu.

I vašim kryrským zastupitelům…

… to vadí.

… přišel jim anonym. To jsem se, od některých, dozvěděla až po návštěvě muzea. Zjevně řeší, jak se k informaci postavit, a lze očekávat, že to na některém z dalších zastupitelstev zmíní. Zvláště když dostáváme pod nos informace z muzea…

Ať si zmíněj. Tohle vše jim také řeknu. Můžu to říct ještě takhle: mám necelé dva roky do penze… možná jste překvapená, že jsem vás „přepadl“, ať si to poslechnete hned…

Ne, to je v pořádku. Ale samozřejmě se redaktor na rozhovor raději dobře připraví. Na druhou stranu nejdeme do živého vysílání České televize…

To já bych tam nešel nikdy. Nevidím důvod.

Ptala jsem se zastupitelů, co jim přesně tedy vadí – ať mi sdělí, o co jim konkrétně tedy jde. Jelikož pan starosta Brda prý…

Ten to ví.

Ano, prý řekl, že je to třicet let stará věc, která už teď nemá význam. Ti zastupitelé mi řekli, že kdybyste nešel do komunální politiky, tak to nevadí. Ale lidé, kteří spolupracovali s bývalým režimem, by podle nich neměli vstupovat do veřejných funkcí. Jak byste reagoval?

Vždyť já jsem sem nechtěl…

Jste holt druhý muž radnice. Kdybyste dál učil v Kadani, kde s vámi nikdo neměl problém, tak by toto na vás asi nikdo nevytahoval..

Ať to vytáhnou, když chtěj něco slyšet, já jim to řeknu takhle. Ale nějaké do novin články a podobně, to já nemám rád. Kdo chce, ať sem přijde jako vy, já vám to řeknu, jak to je, a je to.

Tak vy teď víte, že když už to tu je, tak se snažím posbírat co nejvíc zdrojů a vás nemohu minout, když se vás to týká. To by naopak bylo špatně. Teď jste měl možnost vše říci na rovinu a víte, že to napíšu.

Já vím. Ale abych se bál, že někdo přijde za týden, a budu se na to nějak připravovat… ne, já když jsem šel ke zkoušce, tak jsem říkal: Já jdu jako první a jdu hned. Buď to víte, anebo nevíte. Když víte, můžete ke zkoušce kdykoli.

Otazník na závěr:

„Na nás byly vedeny svazky na všechny…,“ poznamenal Miroslav Sahulka k tehdejší vojenské službě. Je pravda, že v databázi archivu Státní bezpečnosti jsme nalezli odkaz i na složku zmíněného Hübnera. Bylo mu přiděleno krycí jméno Bratr. I u něj překvapivě svítí červené razítko Agent. Spisy Miloše Hübnera bohužel redakce zatím nemá, ani Muzeum Ležky se k nim prozatím nedostalo.