Místopředseda Psychiatrické společnosti ČLS JEP Martin Anders zdůrazňuje, že loni se díky reformě psychiatrické péče dostalo 1700 dlouhodobě hospitalizovaných do běžného sociálního prostředí. Foto: Jiří Reichl

Místopředseda Psychiatrické společnosti: Absolutní kritika principů reformy není na místě. Postrádám v prohlášeních slovo pacient

Odvolání ředitele psychiatrické nemocnice v Havlíčkově Brodě, k němuž v pátek přistoupil ministr Adam Vojtěch, vzbudilo u primářů nemocnice silné emoce. Poslali proto ministrovi otevřený dopis, v němž označili reformu psychiatrie, s jejímž naplňováním měl ředitel Jaromír Mašek problémy, jako nekoncepční. Jak ale upozorňuje místopředseda Psychiatrické společnosti ČLS JEP Martin Anders, s nabídkou aktivně se zapojit do orgánů řízení reformy byli v minulosti osloveni i někteří z těchto kolegů.  V současnosti se na její realizaci podílí na tři stovky odborníků, kteří se snaží proměnit náš systém tak, aby duševně nemocní nemuseli trávit život za okny psychiatrických nemocnic, nýbrž aby mohli jako ve vyspělých státech péči čerpat v domácím prostředí. Loni se tak podařilo díky usilovné práci mnoha lidí do komunity propustit 1700 pacientů, avšak o těchto úspěších nepadlo ani slovo.

 

Vedoucí zaměstnanci havlíčkobrodské nemocnice v otevřeném dopise ministru zdravotnictví Adamu Vojtěchovi tvrdí, že reforma psychiatrie je nekoncepční, v dalším dopise se hovoří o tom, že je nepřipravená a narychlo spuštěná. Jak situaci vnímáte?

Prvně je mi líto, že tuto záležitost řešíme v mediálním prostoru. Musím ale přiznat, že se mne bytostně dotýká, neboť jsem stál v čele společnosti v posledních třech letech. Bohužel, takto nekonkrétní, vše generalizují výtka, není pro mne uchopitelná. Chtěl bych vědět, z čeho kolegové vyvozují, že jde o tak nekoncepční projekt, mimo jiné jsme řadu z nich oslovovali, aby se stali členy výkonných orgánů reformy, a pokud se nemýlím, tak tam někteří i jsou. Někteří to z různých důvodů odmítli. Zajímalo by mě tedy, jaké informace o struktuře celého procesu se dovnitř nemocnice přenášejí, co o reformě zaměstnanci skutečně vědí a jakou mají představu. Aktuálně na procesu reformy pracuje 300 lidí a máme kolem ní řadu agend. Podařilo se nám získat pozitivní stanoviska k principu od Světové i Evropské psychiatrické asociace, ale také expertní oponenturu Světové zdravotnické organizace. V poslední době se vytvářel zcela transparentně Národní akční plán pro duševní zdraví, do kterého mohli všichni včetně uživatelů vstupovat a přinášet své myšlenky. Kladu si otázku, jak jinak by si kolegové proces představovali? Bohužel žádná jiná alternativa na stole neleží. Opravdu se snažíme, při svých zaměstnáních, dělat věci poctivě, a to i ve spolupráci s ministerstvem. U všech důležitých kroků je odborná společnost a nemáme rozpor s tím, co se děje – i když nejsme odpovědní za kroky, které provádí pan ministr, a není v naší moci tyto věci ovlivňovat. Pokud nabyl pan ministr přesvědčení, že se kolega neplní zadání zřizovatele, jistě má své důvody, proč k tomuto kroku přistoupil, a obhájí si to.

Situaci týkající se odvolání ředitele Maška tedy vidíte jak?

Jak říkám, je mi to líto, že to opět „odnese“ reforma. Rozbouřilo nám to opět diskuzi, před kterou jsme stáli už před mnoha roky. Nechat to tak nebo systém měnit, a my se rozhodli jej měnit! Systém psychiatrie mnoho let nikdo nekultivoval, takže si žil po svém, vytvořily se různé způsoby a lze říci, že i krajové speciality. Co mě ale zaráží, je, že jsou psychiatrické nemocnice, které jsou velmi podobné struktury a umístění, kde se lidé snaží prvky reformy postupně realizovat, a dokonce sami říkají, že to má svůj smysl. Sám dobře vím, že to stojí úsilí a nasazení, ale která změna jde snadno? Navíc naše otázka změnové agendy je velmi široká a rozprostírající mnoha existenčními, a proto velmi senzitivními doménami. Opravdu nedokážu hodnotit, co kolega dělal či nedělal, nejsem jeho nadřízený, ale jak vím, tak není sám, kdo realizuje kroky reformy ve svém zařízení. Nejsme příznivcem podobných bouří, neboť to nakonec uškodí všem – nejen reformě a samotnému zařízení, ale v konečném součtu uživatelům naší péče. A to je jedna z věcí, kterou v mediálním prostoru postrádám – vyjádření samotných uživatelů. Bylo by dobré se zeptat samotných uživatelů – jak vnímají změnu ti, kdo se dostali do péče center duševního zdraví, oproti třeba šestileté hospitalizaci. To je důležitá věc, která by měla zaznít.

Vyvracíte tedy tvrzení, že by byla reforma nějakým diktátem ministerstva, a že by na ministerstvu scházel kompetentní tým?

Jednoznačně! Vždyť je to jeden z přísně strukturovaných fondů EU, takže je v jeho rámci vznikly řídící struktury, které to mají na starosti. V těchto strukturách jsou lídři české psychiatrie včetně profesora Höschla a dalších. Jde o dvě velká tělesa, z nichž jedno se jmenuje Výkonný výbor pro implementaci strategie reformy psychiatrické péče, druhý Odborná rada, a to jsou orgány, přes něž prochází všechny principiální záležitosti, které se dostanou na stůl ministrovi. Ministr, při vší úctě, tedy určitě není tím, kdo vymýšlí reformu psychiatrické péče – vychází zkrátka z toho, co se k němu dostane přes tyto orgány, které mají svůj statut. Abych nezapomněl, jsou v nich zastoupeni i uživatelé péče či sociálních služeb. A v poslední době navíc přibyla meziresortní Rada vlády pro duševní zdraví, již se teď povedlo konstituovat a jde o jeden z největších úspěchů hnutí po změně v této oblasti. Doposud jsme tak daleko nikdy nebyli.

Primáři havlíčkobrodské nemocnice také poukazují na to, že pro změny nebyl vytvořen legislativní rámec a ředitel by byl naplňováním reformy nucen porušovat pravidla pro příspěvkové organizace. Je to pravda, je současná legislativa brzdou reformy?

Pokud o tom něco vím, tak nemohu souhlasit. Narazili jsme na to na začátku a za tímto účelem byly změněny statuty všech psychiatrických nemocnic, kde je formulováno, že mají poskytovat služby ve vlastním sociálním prostředí pacientů. Druhá věc je, že jsme se nemocnic vždy zastávali a snažili vykompenzovat případné ztráty, které jim v souvislosti s těmito procesy vznikly – viz sto milionů na konci minulého roku. Lidé ve Výkonném výboru i Odborné radě si jsou vědomi toho, že není možné nechat tato zařízení ekonomicky strádat. Není tedy pravda, že je kdokoliv nucen jít do ztráty, jsou tam nastaveny mechanizmy a ředitel přímo řízených organizací navíc opakovaně nabízel všem ředitelům nemocnic, že při náznaku jakékoliv ekonomické nestability je ochoten s nimi na toto téma jednat a pomoci. A podobně se k celé záležitosti stavěly zdravotní pojišťovny, které trvají na tom, že péče o jejich klienty nesmí být narušena. Díky spolupráci se minulý rok se také realizovaly nástroje, jedním z nich bylo Memorandum, kde jsme se snažili narovnat problém týkající se akutní psychiatrické péče. Řada nemocnic totiž dnes oficiálně nemá nasmlouvanou akutní péči, které se samozřejmě týká i personální standard. Memorandum je nastavené tak, že základní sazba DRG byla díky pojišťovnám navýšena, aby vytvořila polštář a ředitel psychiatrické nemocnice měl dostatečný finanční prostor pro to případně sanovat náklady spojené s centrem duševního zdraví. Nevím, v jaké situaci je Havlíčkův Brod, a jestli je schopen tyto pobídky vedení nemocnice přijmout za své, ale přijde mi, že to nebylo podceněné, sami jsme na to upozorňovali a všichni činili kroky pro to, abychom se finančním kolapsům rozhodně vyhnuli.

Zaznívá kritika reformy i z jiných psychiatrických nemocnic?

Každá změnová agenda bolí. Na začátku jsme si ale řekli, že pokud chceme zvýšit kvalitu života lidí s duševním onemocněním, tak se k tomu musí nezbytně provést nějaké změny. Když necháme systém v současném stavu, nejenže budeme jako skanzen, ale budeme předmětem kritiky z mnoha stran. I Evropská komise přitom velmi pozitivně hodnotila, že investované peníze jsou používány smysluplně, a jestli jsem dobře odtušil, chystá se další pokračování těchto investic. To je velká odměna těm, kdo se na tom podílejí, protože tak bylo uznáno, že jsme to někam dotáhli – a dokonce se říká, že jsme to dotáhli nejdál z postkomunistických zemí. Jsme inspirací pro kolegy z dalších zemí. Samozřejmě to bolí a stojí to práci, ale nemyslím si, že jdeme špatnou cestou.

Nakolik jsou centra duševního zdraví připravena k ostrému provozu? Mají nějaká další zařízení podobný problém jako v Havlíčkově Brodě, kde vypadl psychiatr?

Nesedím nad tabulkami, ale u jiných center nevím o tom, že by někdo podobný problém hlásil. Ano, problém s personálem se týká všech segmentů medicíny. Co se týče převodu do ostrého provozu, ten je vypočítaný tak, aby se CDZ uživilo z úhrad zdravotních pojišťoven a sociálního sektoru a nedocházelo k finančnímu propadu. Přísně sledujeme CDZ a existuje exaktní evidence ÚZIS o stavu každého CDZ a vykazované činnosti. Nyní čekáme na vyhodnocení třetího kvartálu loňského roku, jak to vypadalo s výkony a kolik bylo klientů, aby bylo možné tyto pilotní projekty využít k dalšímu plánování a případně i úpravám.

Zazněla i kritika, že provoz nebyl pracovníky ministerstva řádně připraven, a že vše probíhalo pokus – omyl. Na druhou stranu ale z jiných oblastí často slýchávám přesně opačnou kritiku, že ministerstvo něco nařídí, místo aby se zeptalo terénu a věc vznikala odzdola.

Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Opravdu se nechci nikoho dotknout, ale zavání to pravidlem, že ten, kdo chce hledá způsoby a kdo nechce, hledá důvody. Vrátím se k tomu, co mě trápí, a to, že postrádám ve většině vyjádření slovo klient či pacient – něco ve smyslu, „mrzí nás, že to nejsme schopni udržet, protože naši klienti s tím jsou nadmíru spokojeni, pojďme to společně nějak řešit…“. Nikdo netvrdí, že to musí stoprocentně fungovat tak, jak je to napsané – jsme v nějakém vývoji, ostatně proto se tomu říká pilotní projekty. A dnes už i lidé jako Johan Pfeiffer uznávají, že v České republice je třeba vytvářet, byť inspirovaný, ale vlastní systém. A jestli někdo zná lepší systém, ať ho dá na stůl a dá se nad tím debatovat. Myslím ale, že zatím nikdo nic lepšího nevymyslel. Nemyslím si, že je lepší pacientům nabízet velké nemocnice – já bych tam své příbuzné nedal a snažil bych se, aby měli péči doma. Děje se to v celé medicíně, a platí to, ať se zeptáte z doktorů kohokoliv.

Přijde mi, že se z toho stala politická hra. Zdůrazňuji situaci klientů – loni se dostalo 1700 dlouhodobě hospitalizovaných do běžného sociálního prostředí. To vám přijde málo? A když mluvím s našimi sestrami, které participují na CDZ v Podskalí, jsou šťastné, protože vidí jiný systém práce a dostanou se do úplně odlišného kontaktu s klientem. Říkají, že teď člověka vnímají úplně jinak, než když ho předtím měly desetkrát na lůžku. I personál z toho tedy má lepší pocit. Jen tím, že spolupracujeme s CDZ, snižujeme počet hospitalizací a jejich délku a šetříme i peníze, které se pak dají zpětně dát do fungujícího CDZ a podobně. Akutní oddělení naší kliniky multidisciplinárně spolupracují a na prvním místě byla dobrá vůle z obou stran.

Ve zdůvodnění ministerstva ohledně odvolání ředitele Maška také zaznělo, že nemocnice odmítala v posledním roce přijímat pacienty do ochranného léčení. Jak to funguje jinde, odmítají některé psychiatrické nemocnice tyto pacienty ze spádové oblasti?

Pracuji v režimu akutních lůžek, takže o tom nemám podrobný přehled, neboť ochranné léčby neposkytujeme. Ministerstvo spravedlnosti si stěžovalo, že jsou některé psychiatrické nemocnice, které s tím mají problém. Na odbornou společnost se ale problém nedostal a neřešili jsme to. V rámci Rady vlády se však budeme snažit domluvit na systému, aby k problémům v budoucnosti nedocházelo. Byl vypracován koncept tzv. forenzních týmů, které by měly být v kontaktu se soudem, mít přehled a vtahovat soudní orgány do procesu, aby umístění netrvalo tak dlouho. Určitě by se měly určit priority, protože jsou určitě někteří pacienti urgentnější než jiní. Paní ministryně Benešová se k problému stavěla kladně s tím, že se ho bude snažit řešit. Jednou z námitek bývá, že čekáme s propuštěním pacienta na rozhodnutí soudu, i když už medicínské důvody pominuly. Je to tedy velmi složitá problematika, kterou určitě nejde rozplést za deset minut od stolu.

V souvislosti s havlíčkobrodskou nemocnicí bylo také vzneseno téma pedopsychiatrie.

To je velice tristní situace, protože dětských pacientů přibývá, možná s tím, jak se společnost mění. Máme velký problém s akutními lůžky. Vím, že ministerstvo problém s odborníky aktivně řeší a jsou k tomu různé nápady. Patří mezi ně i multidisciplinární tým, který by byl zaměřený na děti. To je další věc, která by měla zaznít – situace by se mohla řešit i tím, že se klient nedostane k hospitalizaci, protože se problematika bude včas řešit třeba právě s multidisciplinárním týmem, který může do rodiny přijít a situaci vidět.

Bude na to v pedopsychiatrii dost odborníků?

Narazila jste na palčivý problém, který dle mého spočívá i v tom, jak obor emanuje svou přitažlivost. Budeme se samozřejmě lidem v pedopsychiatrii snažit nabídnout vyšší ohodnocení výkonů za to, že mnohem více času stráví komunikací s rodinou a mají těžší pacienty – pedopsychiatrická skupina se rozbíhá. Musí si to ale na druhou stranu trochu odpracovat i kolegové pedopsychiatři, nelze to nechat vše na odborné společnosti.

Michaela Koubová