Festival Opera 2020 hostil Giocondu z Banské Bystrice

La Gioconda, nejúspěšnější opera italského skladatele Amilcara Ponchielliho, k níž napsal libreto Arrigo Boito podle námětu Victora Huga, slavila již za života skladatele úspěchy v Itálii i v Evropě. Tragický námět, plný napínavých zvratů ze života v Benátkách ovládaných inkvizicí, má plnokrevný romantický charakter. Boj obyčejných a čestných lidí proti zlu a svévoli stojí na šesti postavách, jejichž party jsou vypjaté technicky a jsou naplněné dramatičností.

Hudebního nastudování a provedení se ujal dirigent Igor Bulla, který dokázal dostat z orchestru hutný a lahodný zvuk bez jakýchkoli nepřesností, nepřekrýval pěvce, a přesto vytvářel bohatou dynamiku a barevnou instrumentaci. Melodické části přecházejí do dramatických pasáží plynule, což je pro pěvce velká výzva. Opera stojí na šesti rolích, každá má svůj hlasový obor, který se navíc během opery vyvíjí.

Titulní role La Giocondy je zprvu zářivý a hladivý soprán, aby se postupně propracoval k dramatickému výrazu s neobvyklými hloubkami. Role se obdivuhodně zhostila Jolana Fogašová, která potvrdila svoji pověst vynikající zpěvačky se smyslem pro výraz. Její matka, La Cieca, je role altová, s výraznou spodní polohou, kde nechybí ani vysoké tóny. Představitelka role Jitka Sapara Fischerová dokáže být dramatická i něžná, v duetech s dcerou se barevně výborně doplňují. Laura Adorno, nedobrovolná manželka hlavního inkvizitora, je dramatický soprán; Michaela Šebestová ji ztvárnila plným a barevným hlasem, i když spodní poloha jí příliš neseděla.

Pánskou část obsazení reprezentuje především milovník Enzo Grimaldo, jehož znělým tenorem s žesťovým témbrem ztělesnil brazilský tenorista s italskou školou Max Jota. Jeho sokem je manžel Laury, benátský inkvizitor Alvise Badoero, kterého vybavil Ivan Zvarík hutným a nosným basem, jakých je poskrovnu. Spiritus agens celého příběhu, který je téměř stále na jevišti, je inkviziční donašeč a intrikán Barnaba. Zoltán Vongrey ho vybavil nosným, barevným barytonem a navíc byl schopen přesvědčivých hereckých akcí. Dával celému představení napětí a propojoval jednotlivé scény.

Opera by nebyla výpravná, kdyby nebylo sboru. Ten pod vedením sbormistryně Ivety Popovičové byl skvěle připraven a poradil si nejen s bujarým veselím na scéně, ale také s ilustrativními a působivými částmi, které pěvci zpívali na balkoně z obou stran hlediště. Přesto, že je dělila poměrně velká vzdálenost, byl sluchový vjem velmi vyrovnaný a působivý.

Režijně inscenaci připravil Dominik Beneš, český režisér, který postavil operu zcela tradičně, bez přílišných akcí mezi postavami, jimž ponechal prostor na práci se zpěvem a výrazem. Práce se sborem a baletem na slavnosti u inkvizitora je poněkud nepřehledná. Choreografie čtyř párů je výsledkem práce choreografa Bély Keri Nagyho a je v první části baletu Tanec hodin nudná. Ve druhé části skladby, která velmi evokuje Straussovu Trich-trach polku, mají být zřejmě naznačeny orgie, v tomto podání ale působí úsměvně a jako by patřily do jiné operety, což naznačují i neadekvátní kostýmy.

Jednoduchá a masivní scéna Petra Vítka v šedém dekóru evokuje jak chrám sv. Marka, tak okázalý dům šlechtice. Proměna je jednoduchá, spuštěním masivní stěny s ornamenty, která znázorňuje masivní mříž, dává tušit, že za nimi je vězení. Vkusně působí i scéna v přístavu a na lodi. Na scéně u pravého portálu stojí po celou dobu jednoduchý a přitom nápaditý oltář, k němuž se uchylují ženské postavy jako ke spáse. Scénu působivě dokresluje světelný design Daniela Tesaře.

Kostýmy Lenky Poláškové jsou historizující a noblesní, vystihují dobu a jsou slušivé a dámy je umí nosit a prezentovat. S výjimkou oblečení Laury, která na schůzku s bývalým milencem Enzem přijede v loďce v květovaných šatech po kolena a baloňáku, jakoby byla v současném civilu. Je to úlet bez logiky a ruší to celou scénu. Tento nesoulad však nemohl zakrýt fakt, že soubor opery z Banské Bystrice přivezl na festival velmi dobré představení s kvalitními a působivými výkony.