Román Vrány ukazuje různé podoby domácího teroru

Jako dítě nerozpoznáte, které dotyky jsou běžné a které už za hranou. Dospělý pachatel, obzvlášť pokud je to někdo z rodiny, často ani nemusí důvěřující dítě přesvědčovat, že se nejedná o nic špatného. Dítě chce lásku i pozornost, zároveň bojuje s podvědomým pocitem, že takové dotyky nebo chování nejsou v pořádku, což vyplývá z věku oběti a související absence sexuální výchovy. Je závislé na lásce rodiče nebo příbuzného natolik, že si pro trochu laskavosti nechá ublížit. Bojí se ale cokoliv říct, protože má pocit provinění, v jehož důsledku se obává trestu. Tento vnitřní konflikt zahrnuje i často oprávněnou obavu, že dítěti nikdo neuvěří, pere se v něm touha po úlevě ze svěření se a strach z problémů, které by mohly nastat. Na druhé straně se setkáváme s rodinnými příslušníky nebo blízkými osobami, které jsou vlastně spolupachateli. Často mají podezření, že něco není v pořádku, ale z různých důvodů si namlouvají, že tomu tak není. Násilí na dětech je součástí našeho dnešního světa a nesmíme před ním zavírat oči. Petra Dvořáková ve své nejnovější knize Vrány nastoluje aktuální téma, o němž je nutné veřejně diskutovat.

Příběh navenek spořádané čtyřčlenné rodiny je promítnut na pozadí opakující se každodenní rutiny, která je stereotypní až povrchní, proto však působí autenticky a uvěřitelně a dává prostor pro zamyšlení nad jeho skutečnou podstatou. Dvanáctiletá Bára a její o rok starší sestra Katka by nemohly být rozdílnější. Zatímco Bára je kreativní, nespoutaná a působí trochu chaoticky, Katka je klidná, milá a spořádaná. Hysterická a nevyspělá matka výrazně protežuje starší Katku, zatímco na mladší Báře až urputně nenávidí vše, co nezapadá do jí připravené škatulky. Zveličuje každý Bářin prohřešek a požaduje po svém manželovi, aby situaci nějak vyřešil. Otec se zásadně uchyluje pouze k radikálnímu řešení a