Povedlo se mu to na tuzemské Jizerské padesátce, kde skončil na 28. místě, z Čechů druhý v cíli.
„Konečně jsem to prolomil a celkově to byl hezký závod. Zázrak, že Jizerka vůbec byla, vždyť týden před startem nebyl sníh a den po něm přišla vichřice. Při závodě ale bylo krásné počasí a ideální podmínky,“ pochvaloval si 33letý závodník jezdící za český Silvini Madshus Team.
O třicítku jste usiloval dlouhou dobu, v čem to letos bylo jiné?
Sešly se podmínky, ale také výkonnost bych měl mít lepší, zlepšil jsem trénink. Po vzoru Kateřiny Razýmové a dalších jsem trochu zhubl a cítím, že se to odráží na výsledku. Začal jsem lépe jíst, víc si hlídám pravidelnost a kvalitu potravin. Ne nějak radikálně, ale rozumněji, lehce jsem se začal omezovat a má to vliv. Za dva měsíce jsem shodil dvě kila, to je tak akorát. Myslím, že to bohatě stačí, do kopce je to znát, člověk nemusí okysličovat tolik svalové hmoty, nemusí tahat kila. Snad to bude ještě lepší.
Co vám chybělo na nejlepší?
Jizerka je specifická tím, že člověk jede do prvního kopce, co to jde, jenže ti nejlepší jsou schopní jet mnohem lepší tempo, takže se to většinou roztrhá a nahoře se vytvoří skupinky. Držel jsem se hned v té druhé a proti minulosti už ne jen jako páté kolo u vozu, ale dokázal jsem tahat a roztrhat skupinu.
Pomáhá na Jizerské padesátce i znalost terénu?
Hlavně do kopců, naše hory mají specifické profily a Jizerské hory se v tom podobají Jeseníkům. Seveřané umí strašně dobře jet po rovinách a z mírných kopců, tam na ně mám deficit, ale do kopců a do hor jsme schopní jim ujíždět. To se mi potvrzuje a šlo znát, že to máme najezděné. Délku a prudkost máme nabušenou, tam se mi zdálo, že tolik nestíhají. Švédové a Norové mají profily rovinatější, závodí se tam ne nahoru, ale hlavně dolů. Jsou schopní jet po rovině a z kopce strašné bomby.
Letos jste objel už pět závodů v seriálu Visma Ski Classics, více než v minulých letech. Jak k tomu došlo?
Domluvili jsme se na tom se šéfem týmu, protože jsme v něm s Jirkou Pliskou a Pavlem Janečkem jediní chlapi schopní bodovat, což potřebujeme do hodnocení. Zároveň jsem nikdy nejel Kaiser Maximilian Lauf a loni jsem chtěl zkusit Toblach, ale nevyšlo to. Manželka mě podporuje a v práci jsem si udělal volno, takže se to podařilo. A je to nutné, pokud se chci zlepšit. Letos jsem i trochu objevil, jak se má trénovat, navíc obě děti už chodí do školky, takže můžu mít delší tréninky.
Znamená to, že se do závodění odteď ještě víc obujete?
Původně to měla být poslední sezona, protože jsme strašně dlouho chtěli s manželkou stavět dům. Náhodou se to ale sešlo, že jsme objevili a koupili krásný domeček, takže mezi závody kromě práce a tréninku řeším i stěhování a zabydlování. Až bude všechno vyřešené, rád bych pokračoval dál.
Jak se vám líbil 60kilometrový Kaiser Maximilian v Rakousku?
Super, strašně hezká a náročná trať částečně vedoucí v Seefeldu a byl to jeden z prvních letošních poctivých závodů, takže jsem byl strašně spokojený. S hlavním balíkem jsem se držel na čtyřicátý kilometr, pak jsem udělal malou chybu v občerstvení, protože jsem si potřeboval dát gel, ale nebyla na to správná chvíle. Je to jako v cyklistice, dostal jsem jeden dva metry díru a už jsem je nedocvakl a jel za své. I tak jsem byl s 34. místem spokojený.
Jen o tři místa níž jste byl na 70kilometrové Marcialonze.
Tam jsem se držel s hlavním balíkem až pod nejtěžší kopec. Ale pak jsem byl zklamaný, že když už je tam člověk tak dlouho, mohlo z toho být lepší umístění. Trochu mi tam ale cukli, a i když jsem se ještě porval s nějakými kluky, bylo to jen 37. místo. Vím, že z prvních třiceti ale může každý vyhrát, to jsou profíci se vším všudy, jenže když už tomu člověk obětuje všechno, tak chce být lepší. Ale také zrovna Marcialonga bývá nejnabitější.
V italském Toblachu týden před Jizerskou jste nabitý leden uzavřel 40. místem.
Tam mi chybělo deset metrů, abych se na vysokohorské prémii udržel ve skupině. Pak už po rovině nebylo možné je dojet, je to jako v cyklistice, jakmile nejste v háku, jste namydlenej. Ale dost záleží na zkušenosti, na závodě jsem byl poprvé a do příštího roku vím, jak tam jet lépe a co si pohlídat.
Záměr sbírat body se daří, je v týmu s výsledky spokojenost?
Jirka Pliska je největší borec, to je úplně jiná liga, obětuje závodění úplné maximum volného času, sportuje a trénuje, co to jde. Já s Pavlem Janečkem i s holkami také bodujeme, koulíme to tak, že kdo není v práci, jede na závod. Snažíme se sbírat body, jsme dobrá parta a náš šéf Marek Pazderský nám vytváří podmínky, o kterých se může někomu jen zdát. Máme se skvěle.
Další v kalendáři Ski Classics je Vasův běh na 90 kilometrů. I s vámi na startu?
Bude to můj letošní předposlední závod. Pak se chystám jet maraton na 220 kilometrů ve Švédsku. Nordenskiöldsloppet je největší lauf, co existuje, a pravidelně vyhrává Nor Andreas Nygard. Letos ale termínem koliduje se Ski Classics, takže ze špičky tam možná nebude tolik lidí. Mám sen ho objet už tak tři roky, ale teprve letos se naskytla šance. Dokud mám odvahu, musím to zkusit.
