Nadaný student Jiří Březina mohl v 50. letech studovat pouze geologii. V oboru vybraném z nouze vynikal natolik, že na něj soudruzi nemohli. Zúčtovat s ním chtěli po vpádu vojsk Varšavské smlouvy, ale mladý geolog 25. srpna 1968 uprchl.
Ve své vědecké práci pokračoval v západním Německu. Vyvinul přístroj pro precizní analýzu pískovců, který umožňuje objevit ropu bez nákladného vrtání. Do vlasti se vrátil po padesáti letech v emigraci před dvěma lety a o svůj neobyčejný životní příběh se podělil s dětmi základní školy Břečťanová v Praze 10 v rámci vzdělávacího projektu Paměti národa Příběhy našich sousedů.
Malý chemik
Narodil se v dubnu roku 1933 v Praze, kde na Královských Vinohradech strávil první roky svého života. „Před okupací bylo mé dětství krásné. Vzpomínám si na procházky po Vinohradech s tatínkem, který byl váženým člověkem.“
Tatínek zastával na pražském magistrátu funkci ředitele pro Královské Vinohrady, maminka narozená v Rakousku pracovala díky výborné znalosti němčiny jako překladatelka. Jiří byl velmi zvídavé dítě s nevšedním zájmem o chemii. „Od táty jsem dostal krabici od margarínu s chemikáliemi a chemickým sklem a dělal jsem všechny možné pokusy,“ vyprávěl.
Není proto divu, že první knihou, kterou přečetl, byly Zábavné pokusy mladého chemika. Fascinován světem chemických prvků oslňoval své okolí znalostí jejich značek a latinských názvů. Svou dětskou zálibu ale musel na několik let přerušit, do poklidného života rodiny Březinových vtrhla válka.
„V době okupace jsme museli opustit Prahu, protože tatínka udal jeho ‘kamarád‘. Tatínek totiž pomáhal Židům tím, že upravoval dokumenty o jejich původu a opatřoval jim potravinové lístky.“
Krvavý Mikuláš
Jiří byl jako šestiletý kluk v šoku, když se jeho tatínek na Mikuláše roku 1939 objevil ve dveřích zakrvácený v obličeji po prvním výslechu na gestapu. Bylo mu jasné, že musí zmizet, a díky přátelství se známým hercem Václavem Vydrou se mu to podařilo. Přednosta pražské psychiatrické kliniky Zdeněk Mysliveček ho na přímluvu Václava Vydry hospitalizoval v ústavu pro choromyslné v Kateřinské ulici.
Když po devíti měsících kliniku obsadili němečtí lékaři, předal ho docent Mysliveček kolegům psychiatrické léčebny v Německém (dnes Havlíčkově) Brodu, kam ho Jiří s maminkou následovali. Až do konce války žili u příbuzných nedaleko ve vesnici u Chotěboře. „Táta byl blízko nás, a protože dostával z léčebny často propustky, mohl být s námi.“
Život na vesnici přiblížil Jiřího k přírodě. Sbíral rostliny, z nichž vytvářel herbář, a každodenní pětikilometrové cesty do chotěbořského gymnázia nabízely skvělé příležitosti k pozorování přírody. „Chovali jsme také zvířata, každé jsem měl pojmenované, odmítal jsem je jíst a u nás se stejně nenašel nikdo, kdo by je zabil.“
Válka o sobě dávala vědět nečekanými způsoby. Například na výletě na Sečskou přehradu viděli, jak Američané bombardovali pardubické rafinerie. „Proti modrému nebi vzlétala americká stříbrná letadla a mně se to zdálo vizuálně krásné. Navíc to přece byli naši zachránci! Z rafinerie pak ale několik dní stoupal černý kouř.“
Vše bylo jinak
Po válce bylo všechno jinak. Březinovi se nemohli vrátit do svého vinohradského bytu. Bydlel v něm manželský pár, který se hlásil ke komunistům, a tak se museli spokojit s bytem po domovníkovi. „Za války jsme přišli o byt, chatu, malé auto a věci, ale přežili,“ shrnul Jiří.
Pro tatínka už nebylo na magistrátu místo, byl národní socialista a již po válce dostávali důležité funkce sympatizanti komunistické strany. Střídal různá zaměstnání, pracoval například i jako účetní u cirkusu Kludský, s nímž cestoval po celé republice.
Nový režim po únoru 1948 zasáhl i do plánů Jiřího. Po maturitě na gymnáziu v Kodaňské ulici v roce 1951 chtěl pokračovat ve studiu biochemie. V přírodních vědách byl nejlepší ve třídě, a proto ho nemile překvapilo, když mu po přijímacím řízení na vysoké škole přišel dopis, že se má věnovat hutnímu průmyslu nebo zemědělství.
„Tatínek se šel zeptat, jak dopadly mé zkoušky, a bylo mu řečeno, že s takovým posudkem, který mám, mě nevezmou na žádnou vysokou školu. Přesto tatínkovi poradili, že mám jít studovat geologii. Tak jsem se stal geologem proti své vůli.“
Záhy se jako dvacetiletý mladík oženil a za rok přišla na svět dcera. Manželka se ji rozhodla svěřit do výchovy své matky v České Skalici. „Jezdili jsme za dcerou k babičce a já dokázal až v jejích pěti letech poručit ženě, že chci, aby byla dcera s námi,“ popsal.
„Žena na dceru neměla čas a říkala, že starat se o ni budu muset hlavně já. Při tom mi kladla na srdce, že mám před sebou vědeckou kandidaturu. Ale já na tom trval.“
Šaty od doktora Březiny
V té době pracoval v Ústředním ústavu geologickém Praha. Zabýval se matematickými aplikacemi v geologii a ve své vědecké práci vynikal. Jeho nadřízení tak museli se skřípěním zubů tolerovat jeho korespondenci s americkými geology, kteří ho počátkem šedesátých let i navštívili. I to, že za ním poté přišel redaktor a fotograf amerického časopisu National Geographic, aby s ním udělali interview pro číslo věnované Československu.
Poslední kapkou pro jeho nadřízené byla návštěva americké ambasády, kam se vypravil koupit odbornou knihu o geologii. Cestou z ambasády si všiml, že je kýmsi sledován, a zanedlouho byl pozván na kobereček. V zasedací místnosti plné soudruhů se ho předseda komunistické strany ptal, co dělal na americké ambasádě. Odvětil, že chtěl zlepšit svou práci a získat tam literaturu, kterou potřeboval.
Odpovědí byl dotaz, zda si myslí, že československá geologie stojí na americké geologii. „Jestli si myslíte, že ne, tak to stojíte na hovně,“ odvětil Jiří Březina. Soudruzi ohromením oněměli. „Očekávali, že americké poznatky nahradí sovětskými, ale to ve vědecké práci prostě nešlo,“ vysvětlil situaci ve vědě v šedesátých letech.
Za smělý výrok ho čekal vyhazov, své místo ale nakonec ubránil. Věděl věci, které soudruzi neradi slyšeli. Jak komunističtí prominenti cestovali po světě, aniž by na to měli vědecký nárok, a jakým způsobem se obohacovali. Upozorňoval, že toto je špatné, a nikoli jeho potřeba pořídit si vědeckou literaturu, navíc za vlastní peníze. Nechali ho raději být, potrestali ho „jen“ důtkou.
Dalším trestem byl malý plat, který nestačil na uživení rodiny. V roce 1965 se podruhé oženil a narodila se mu druhá dcera. Přilepšoval si vynálezy, za které dostával odměny, ale po zaplacení alimentů peníze v rodinném rozpočtu stejně chyběly.
„Tak jsem kupoval antikvární knihy, které jsem posílal do antikvariátů do Anglie a za utržené peníze jsem si koupil pletací stroj a naučil jsem se plést. Za šaty, které jsem v pátek přes noc upletl, jsem v sobotu ráno dostal od zákaznice stovku a za tu stovku jsme šli nakoupit. Tehdy byla stovka docela dost peněz. Pletl jsem pro pěkné holky, které na to měly postavu, což pro mě byla reklama,“ popsal netradiční způsob obživy špičkový vědec.
Na černé listině KGB
Šance vyřídit si s odbojným Jiřím Březinou účty přišla pro soudruhy v době invaze vojsk Varšavské smlouvy. V Praze se v té době konal mezinárodní geologický kongres a Jiří měl na starosti anglicky mluvící účastníky. Dodnes neví, proč ho tehdy vyhledal agent StB a řekl mu, že se jeho jméno dostalo na černou listinu KGB. Poradil mu, aby do 48 hodin zmizel.
„Jedním hříchem mohlo být křivé obvinění, na jehož základě jsem byl vyslýchán v Bartolomějské. Vyšetřovatel měl ohromnou složku k mé osobě, sledovali mě po celý rok. Jiným hříchem mohlo být, že jsem koncem května 1968 reagoval článkem na řeč Aloise Indry vyzývající k obnově Lidových milic, ve kterém jsem srovnával komunismus s fašismem. Hříchem mohlo být i interview v českém vysílání BBC v Londýně v dubnu 1968.“
Jiří varování vyslyšel, v noci z 24. na 25. srpna vyřídil na rakouském velvyslanectví víza a poté přemluvil svého britského přítele a delegáta kongresu, aby rodinu zavezl na hranice. „Geoffrey měl skvělé sportovní auto Aston Martin DB6. Bylo krásné, ale nepraktické, a neumožnilo nám vzít do emigrace s sebou vůbec nic, kromě nočníku pro dceru a kávovaru.“
Z Rakouska chtěl odjet do USA, kde měl nabídky na postgraduální studium. Nakonec se na základě přání jeho manželky usadili v Německu, kde Jiří našel uplatnění ve svém oboru. V Heidelbergu se mohl věnovat výzkumu procesu sedimentace a vývoji přístroje pro precizní analýzu písků, který umožňuje hledání ropy a zemního plynu v písečných sedimentech bez nákladného vrtání.
Koncem roku 1972 se seznámil s Johnem Brázdou, ředitelem evropské divize University of Maryland řízené z Heidelbergu. „Když zjistil, že jsem geolog, přemluvil mě, abych jim v Německu přednášel.“ Na 60 amerických základnách v západním Německu učil přes 7000 studentů.
„Studenti mě naučili lásce k lidem. Nikdy se nepřipojím k davu, jeho fanatismu a nenávisti,“ uvedl Jiří Březina, který učil na Přírodovědecké fakultě UK i české studenty předmět planetologie. Po smrti své druhé ženy se v roce 2018 vrátil do vlasti.
