Dnešní hudba je spíš o kulturní výměně než originalitě, tvrdí bubeník kapely Algiers

Mluvíme spolu před vaším pražským koncertem. Jaký je váš vztah k tisku, k médiím?

Nevyhnutelnou součástí povolání hudebníka je starat se o to, abyste byl vidět. Zvláště v případě, kdy chcete lidem sdělovat něco hlubšího. Pokud máte noviny nebo novináře, kteří se o vás zajímají, je to i dnes požehnání, protože na tentýž prostor čeká spousta dalších interpretů. Proto považuji za arogantní koukat se na hudební tisk skrz prsty. Vyhýbáním se rozhovorům dáváte na srozuměnou, že předpokládáte, že vaši tvorbu lidé objeví spíše náhodou než díky vašemu úsilí. Hodně umělců má při rozhovorech pocit nepochopení. Interview by nemělo vypadat jako vyplňování dotazníku po telefonu, ale ani jako přednáška, co a jak má novinář dělat. Měla by to být otevřená diskuse, intimní dialog, a v mnoha případech vidím, že problém je na straně hudebníků, kteří neumějí svoje myšlenky uspokojivě podat.

Pomáhají vám osobně rozhovory tříbit myšlení?

Často probíhají měsíce i roky poté, co skončil tvůrčí proces, během nějž píšeme a nahráváme. Tato prodleva je pro mě velmi důležitá: odstup i setkání s někým s docela odlišným kulturním zázemím mi pomáhají zpětně se dobrat k hlubšímu pochopení mojí práce.

Ve zvuku Algiers se střetávají vlivy z různých kulturních prostředí, respektive ze žánrů, které obvykle bývají servírovány odděleně. Tento široký záběr odrážejí už vaše „domovské adresy“: těžko si lze představit rozdílnější místa, než jsou kosmopolitní Londýn a New York versus konzervativní Atlanta. Jak obtížné bylo v počátcích najít vlastní zvuk, respektive způsob, jak tyto natolik rozdílné inspirace spojit?

Nerad používám slovo boj, i když ho interakce mezi námi čtyřmi někdy může připomínat. (smích) Spíš je to výzva. Problém je nejen ten, že máme každý natolik odlišné