Vydáno 21.02.2020 | autor: Tomáš Rumler
Při letmém pohledu na názvy některých písní to vypadá, že Ordinary Man je rozloučením nejen s kariérou Ozzyho Osbournea. Nicméně cílem aktuálního materiálu není vzbudit lítost. Je třeba jej vnímat jako oslavu naplno prožitého života.
RECENZE: Ozzy Osbourne nemá dokonalé zdraví, desku ale ano
Skladby:
Straight To Hell, All My Life, Goodbye, Ordinary Man, Under The Graveyard, Eat Me, Today Is The End, Scary Little Green Men, Holy For Tonight, It's A Raid, Take What You Want
11 trax / 49:21 min
Vydavatel: Warner Music
Dlouhých deset let uplynulo od vydání předchozího alba Scream. Ozzy Osbourne od té doby pomáhal napsat zřejmě definitivně poslední kapitolu příběhu Black Sabbath - jak ve studiu, tak tváří v tvář publiku při koncertech. Vlastní turné byl však nucen odložit ze zdravotních důvodů.
Zatímco kdysi v podstatě při každé příležitosti přiživil svou přezdívku Madman, a to zdaleka nejen titulem Diary Of A Madman (1981), teď se snaží přesvědčit, že je docela obyčejný chlápek. Touha obklopit se výjimečnými spoluhráči mu ale zůstala, jelikož využil služeb Chada Smithe (Red Hot Chili Peppers) a Duffa McKagana (Guns N' Roses). Kytary a role producenta se chopil Andrew Watt (California Breed). Dvě skladby vyšperkoval Slash (Guns N' Roses), přispěl i Tom Morello (Rage Against The Machine). Překvapením je spolupráce s Eltonem Johnem, který titulní track obohatil klavírem i hlasem.
V únoru si metalový svět připomněl 50. výročí vydání debutového alba Black Sabbath. Částečně se Prince Of Darkness se svým týmem o mnoho let zpět vrátil i nyní. Ani tentokrát se totiž ve studiu zbytečně nezdržoval. Ozvěny jubilea, ale spíš několik let strávených pod vlajkou Black Sabbath vyústily ve zjevné odkazy na dnes již klasické pecky.
Ozzy Osbourne už má nový termín pražského koncertu. Vystoupí v listopadu 2020
Po několika úderech bicích v úvodu Goodbye nemůžete očekávat nic jiného než zlověstný výkřik "I Am Iron Man". Místo toho budete čelit otázce "Do You Have Any Memories?" doprovázené poťouchlým smíchem. Vtipné - vždyť některé vlastní eskapády zná Ozzy jen díky vyprávění a vzpomínkám okolí... Foukací harmonika na startu Eat Me pro změnu evokuje The Wizard. Duch kultovní kapely krouží i kolem Under The Graveyard.
Novinka má vše, co fanoušci legendárního zpěváka očekávají. Metalová klišé o cestě do pekla, chytlavé melodie, balady s hitovým potenciálem, špičkový zvuk. Autor posluchače zavede do dávné minulosti, kdy dle svých slov nebyl připraven na slávu, nechybí skladba inspirovaná historkou z následných divokých let. Kupodivu dojde i na přiznání nedokonalosti ("Yes, I've Been A Bad Guy"), texty se nevyhnou ani melancholickému přemítání nad nevyhnutelným...
Jenže propadat depresi není na místě. Kolaborace s Post Malonem v závěru až punkově neurvalého a chaotického songu It's A Raid vyústí v Ozzyho typický vzkaz: "Fuck You All".
Zbytečné je pouze finále v podobě Take What You Want. Jednak je Ozzy paradoxně spíš v roli hosta, jednak je píseň s dvojicí Post Malone a Travis Scott určena zcela jinému publiku než tomu, které zůstalo metalové ikoně věrné celé půlstoletí. Tento test tolerance berme shovívavě jako ukázku toho, jaké hudbě se mohl Osbourne také věnovat. A buďme vděční, že tak nečinil.
Nemá cenu si nalhávat, že nezaměnitelný vokál nevyužil podpory studiových fíglů. Otázka zní: dá se žádat od jednasedmdesátiletého matadora s podlomeným zdravím víc? Nikoliv. Kdyby tohle byla poslední nahrávka s podpisem Ozzyho - a momentálně je to pravděpodobné - lze jedině smeknout. Nezbývá než věřit, že pasáž "I'm Back On The Road Again" z All My Life bude ještě aktuální.
Text: Tomáš Rumler
Témata: Ozzy Osbourne, Ordinary Man, recenze, deska, album
4,50
čtenáři
hlasuj
