Utrpení pod rouškou spořádanosti, říká o novele Vrány spisovatelka Petra Dvořáková
Báře je dvanáct, dobře se učí a skvěle kreslí a maluje. Svou mámu ale vytáčí tím, že není schopná si po sobě uklízet, občas odmlouvá, zkrátka není stejná jako její poslušná sestra. Kam až může tohle celkem běžné rodinné dusno vést, sleduje v novele Vrány Petra Dvořáková.
„Bára má občas nějakou modřinu, ale nikdo si toho moc nevšímá. Není to týrání dítěte, které vidíte na první pohled. Bára se dobře učí, rodina funguje, matka je skvělá knihovnice a všechno zvládá... Uvědomila jsem si, že právě ta spořádanost je krunýř, který potom zabrání, aby bylo Báře pomoženo,“ říká Petra Dvořáková s tím, že Vrány vnímá jako svou životní knihu. „Myslím si, že je to častý problém, prožívá to spousta dětí, chtěla jsem tohle téma otevřít ve společnosti.“
Na rozdíl od jejích předchozích knih vznikaly Vrány dlouho a v bolestech a často pro ni bylo téměř nesnesitelné pokračovat v práci. „Napsala jsem stránku a pak mi bylo týden špatně a nemohla jsem dál. Strašně jsem chtěla najít pro Báru řešení, ale s každou kapitolou to bylo těžší a těžší. Došla jsem až k tomu, že jsem se ptala sociálních pracovníků a učitelů, jak by postupovali v podobném případě,“ vypráví Petra Dvořáková. „Bylo to naprosté zoufalství, i proto ten konec vypadá tak, jak vypadá. Pořád to vnímám jako symbol vysvobození, ať už si to čtenář vyloží jakkoliv.“
Na Vrány se už Petře Dvořákové schází spousta reakcí, a to dost silných a z obou stran spektra. „Nejvypjatější jsou reakce matek, které jsou vlastně popsané v téhle knize – že by toho spratka Báru srovnaly. Je pro mě úděsné, že nechápou, že tím existenci téhle knihy potvrzují.“
Poslechněte si Liberaturu o novele Vrány Petry Dvořákové. Proč bylo její psaní tak vyčerpávající?
Související
-
„Neřesti jsou na dědině víc na očích,“ říká spisovatelka Petra Dvořáková
Idylka na Starém bělidle, vzpomínky na prázdniny u babičky a dědy nebo třeba touha odstěhovat se z města a pěstovat si vlastní bio ředkvičky.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
