Bývalý fotbalový útočník René Wagner (47 let) zářil v Brně, s Rapidem Vídeň si zahrál na Old Traffordu, reprezentoval, byl králem střelců rakouské ligy. V české a rakouské lize dal 123 gólů, což je v nejvyšších soutěžích nejvíc ze všech brněnských hráčů v historii.
To trenérská dráha někdejšího kanonýra vykazuje netradiční směr: u mužů začal hned 1. ligou, když v roce 2011 převzal Brno (skončilo to sestupem do 2. ligy), působil ve Wiener Neustadtu ve 2. rakouské lize - aby se po dvouleté pauze vrátil do regionálního fotbalu jako kouč Lelekovic (1. B třída) a od ledna i Kuřimi (krajský přebor).
Nemělo by to být spíš naopak, tedy z přeboru do ligy?
Možná to je naruby, ale tak to život někdy zařídí. Neznamená to, že bych nechtěl zpátky do ligy, ale po tom, co jsem (v roce 2017) skončil v Neustadtu, jsem byl i rád za odpočinek. Pomohlo mi to zpátky se nastartovat, a nabídku Lelekovic jsem přijal. Vrátila mě zpátky do fotbalu. Je tam dobrá parta, některé zápasy mají slušnou úroveň, není to jen vesnická kopaná. Tak mě to zase chytlo.
Nechtěly Lelekovice, abyste jim ještě pomohl na hřišti?
Nejraději bych ještě hrál, ale věk nezastavíte a hlavně přišla zranění. Tři operace kolena jsou moc. Jezdím párkrát do roka hrát za legendy Rapidu, to stačí.
A k tomu jste dostal laso z Kuřimi, abyste jim pomohl zachránit krajský přebor.
Kdyby loni možnost trénovat Lelekovice nepřišla, tak nevím, jestli by mně to nějak moc vadilo. Ale přišla a práce tam mě příjemně překvapila. Teď po Novém roce se ozvala Kuřim, zničehonic. Moje podmínka byla, že pokud to skloubím s Lelekovicemi, tak Kuřim rád vezmu, a nakonec se to podařilo.
Prý jste v Kuřimi začal zostra jako v lize, soustředěním před přípravným zápasem.
Nebylo to vázáno k přípravnému zápasu, ale k mému nástupu. Na poradách jsem hráčům vysvětloval, jaká je moje představa, co bychom měli hrát. Základní myšlenkou bylo, že i hráč, který za fotbal nebere peníze, může vystupovat jako profesionál. Tak se k práci snažím přistupovat.
Cítíte, že rakouská štace rehabilitovala vaši trenérskou kariéru? Po konci ve Zbrojovce jste se nechal slyšet, že trénovat ji vám uškodilo.
Uškodil mi sestup v situaci, do které jsem nastoupil. Sestup tehdy možná byl odvratitelný, ale jen horko těžko. Těžký byl následně i pokus o návrat do ligy, protože odešlo jedenáct lidí, z toho většina ze základu. V těžké situaci, finanční i psychologické, pak skládáte mančaft na špici 2. ligy, což se nám ne úplně podařilo.
Litujete, že jste k áčku Zbrojovky od mládeže šel?
Nastoupil jsem ve špatný moment, ale udělal bych to zase. Cítil jsem to jako šanci. Trénoval jsem v Brně devatenáctku, která po letech hraní o sestup byla na špici, a já byl plný elánu a optimismu. Tak jsem se do toho vrhnul.
To jsme utekli od roku a půl na lavičce Wieneru Neustadt.
Od áčka Zbrojovky jsem se vrátil k mládeži, když přišla nabídka jít do Rakouska jako asistent. S tím, že bylo jasné, že to od léta převezmu. Začátek byl skvělý, jak za mého působení jako asistenta, tak i na místě hlavního trenéra. Po podzimu jsme byli pátí, přišla euforie, úvahy o postupu. Upozorňoval jsem na to, že na to nemáme rozpočet a museli bychom hodně posílit, čímž to začalo skřípat mezi mnou a vedením. Oni si mysleli, že postup jde uhrát s kýmkoliv, a já i díky brněnské zkušenosti vím, že nedá. Jaro už nebylo, jak jsme si představovali. Po něm jsme se rozešli.
Osm let jste hrál za Rapid, další dva za Mattersburg a na závěr za Leobendorf v nižší soutěži. Sedlo vám Rakousko?
Mám tam daleko větší jméno než u nás. Kdykoliv přijedu, dodnes, tak mě lidi poznávají, ať je to v Salcburku, v Innsbrucku, nebo ve Vídni. Zanechal jsem tam stopu ve fotbale a oblíbil jsem si i jejich zemi. Na hory tam jezdím v létě i v zimě, na lyže nebo na túry, to je fuk.
Dělá se fotbal v Rakousku jinak než v Česku?
Zažil jsem jen jeden klub, kde se to zrovna nedá moc porovnat. Wiener Neustadt měl v kanclu dva lidi, pak jsem byl já a asistent. Malý a specifický oddíl. Ale nasazení tam je, a celkově rakouský fotbal těží z globalizace. Jsou tam velice kvalitní trenéři, liga šla díky Salcburku, Rapidu nebo Linci nahoru.
Uvažoval jste, že byste si trenérské jméno začal budovat tam?
To je hrozně těžká otázka. Po tom, co jsem opustil Wiener Neustadt, jsem si sice chtěl dát pauzu, ale kdyby přišla jiná nabídka, asi bych ji vzal. Asi. Teď nevím, jak bych se rozhodl. Muselo by to být po dohodě s rodinou, sám bych byl nerad.
A tak si ji nastartováváte doma odspodu.
Teoreticky se to tak dá říct. Je ale otázka, kam to dojde, a jestli to vůbec někam dojde. (usmívá se) Kdyby mě to nebavilo, tak to nedělám.
Zajímá mě, že trénujete rovnou dvě mužstva. Zjednodušujete si práci tím, že Lelekovice a Kuřim mají stejné tréninky?
Ještě se mi to nestalo.
Všechno děláte dvakrát?
S Lelekovicemi hraji jiný styl než s Kuřimí, principy jsou u každého stylu jiné, a tím pádem i tréninky se musí lišit. V obranné fázi je to plus minus stejné, ale útočné kombinace jsou u obou nastavené jinak.
Kolik hodin denně fotbalem strávíte?
Někdy čtyři hodiny, někdy stačí půlhodina. Záleží, co mám nachystané. Když jsem si dělal přípravu na začátek pro Kuřim, strávil jsem s tím několik dní. Udělám si dvouměsíční plán, ke kterému se musím vždycky v neděli vrátit a zapřemýšlet, co změnit a co jiného zařadit do tréninku. Problém je, že se někdy prolínají zápasy. Je potřeba pořádně plánovat.
To abyste měl dva tlusté notesy, jeden na každý klub, a nikdy jste je nezaměnil.
Mám samozřejmě dvě složky v počítači, v nichž se pohybuji. Pak mám i notesy, do nichž si dělám poznámky, které si pak do počítače přepisuji. Rozdělené to být musí.
Ještě jste se nespletl?
Ještě ne. (usmívá se)
Říkal jste, že ještě hráváte za Rapid. Jezdíte do Vídně i na ligu?
Jezdím, zrovna v neděli jsem tam byl. Legendy byly pozvané na loučení moderátora, který tam pracoval 27 let. Tak jsme mu přišli zamávat, bylo to velice pěkné. Ne všichni hráči, ale všechny legendy, které v Rapidu zanechaly stopu, mají VIP vstup na každý zápas, máme tam zázemí. To je přece paráda.
