Stal se historicky prvním střelcem fotbalové Slavie v Lize mistrů, před třinácti lety proti Steaue Bukurešť pomohl k výhře 2:1 a na jejím hřišti trefil remízu 1:1. Zdeněk Šenkeřík získal v Edenu dva ligové tituly, zahrál si tureckou a norskou ligu, v té české odehrál 217 zápasů a nastřílel 34 gólů. „Do ligy jsem naskočil v Bohemians a vzpomínám si hlavně na obrovské dávky, které nám dával trenér Petržela,“ vybavuje si po letech.
„Fotbal byl pro mě vším, obětoval jsem kvůli němu přátele a dá se říci, že i dětství. Vzpomínky zůstávají a nedají se vymazat. To známe klišé, když hráči říkají, že je jedno, kdo gól dá, hlavně když padne, podle mě není úplně správné. Útočník vždycky bude hodnocen podle vstřelených gólů, a proto je naše profese jeden týden oslavovaná a druhý zatracovaná.
S fotbalem jsem začínal v Nedašově na Valašsku. Přivedl jsem se k němu sám, jelikož pocházím z rodiny, která nebyla příliš sportovně založená, a fotbal byl jediným sportem ve vesnici. Ve třinácti jsem odešel do sportovní třídy Sigmy Olomouc, kde jsem strávil tři roky. Následně jsem se vrátil domů a začal hrát divizi. Po půl roce jsme hráli pohár s Drnovicemi a já byl vyhlášen nejlepším hráčem. Myslím, že právě tímto zápasem začala moje fotbalová kariéra. Pokračoval jsem přes Zlín, Bohemians, Jablonec, turecký Malatyaspor do Slavie a později strávil chvíli v Norsku a dva roky v Baníku. Určitě ničeho nelituju, bylo to moc hezké.
Do ligy jsem naskočil v Bohemians a vzpomínám si hlavně na obrovské dávky, které nám dával trenér Petržela. Bylo to skoro neúnosné a někteří hráči to nezvládali. Kdo nevydržel, ten nehrál. Právě trenér Petržela mi říkal, abych chodil se střelami. To mi utkvělo v paměti a celou další kariéru jsem ze všech mých doražených gólů uvnitř vápna těžil.
Můj nejsilnější zážitek je spojen s gólem v Lize mistrů, do které jsme postoupili s mužstvem pod vedením trenéra Jarolíma , které bylo složené z hráčů, kteří nebyli příliš drazí a neměli vysoké smlouvy. Já měl tu čest, že se to ke mně odrazilo a mohl jsem vstřelit historicky první gól Slavie v této soutěži. Celou kariéru jsem směřoval k tomu, abych se něčeho takového dočkal, proti Steaue se to povedlo.
Do Slavie jsem přišel z tureckého týmu, který nepostoupil z baráže do první ligy, a v podstatě jsem nevěděl, co dál budu dělat. Už jsem měl nějaký věk, bylo mi 27, a nebyl jsem si jistý, jestli o mě ještě někdo stojí. Najednou se mi ozvala Slavia, která měla ekonomické problémy, a já tam chtěl za každou cenu. Kdyby mi někdo řekl, že přijdu po konci v Turecku a vyhrajeme dva tituly, otevřeme nový stadion, budeme hrát Ligu mistrů a já dám historicky první gól… V Malatyasporu jsem si něco vytrpěl, tak to asi byla ta správná odměna.
Turecko je specifická země. Prvopočátkem úspěchu je, že přijmete jejich kulturu a odlišné chování. Já s tím problém neměl, za rok a půl jsem v první a druhé lize dal asi 20 gólů. Dodnes mi fanoušci píšou například na facebook a je to velice příjemné. Ale byly tam také složité chvíle, veškerý čas trávíte v letadle nebo hotelu, zbývá vám jen fotbal a mizí osobní život. V norském Stabaeku jsem toho moc neodehrál, takže jsem spíš poznával krajinu a jezdil na ryby.
Měl jsem štěstí, že se mi v kariéře vyhýbala zranění, ale i přesto jsem skončil brzy, ve 32 letech. Neřekl bych, že by mi chyběla motivace, ale věděl jsem, že nikdy nebudu hráč pro Real Madrid nebo Barcelonu. Že se mi povedlo dosáhnout na Ligu mistrů a podobné úspěchy, mě nutilo přemýšlet nad tím, jestli to ještě dokážu zopakovat.
Začínajícím fotbalistům bych poradil, aby po škole více navštěvovali hřiště a méně drželi v ruce ovladač od PlayStationu. Můžou nakonec skončit u jiného sportu, ale jakýkoliv sport vám dá nějakou disciplínu, kulturu a zodpovědnost.“
