Hlavní obsah

Pohřbená pod lavinou. Na zkoušku

Právo, Monika Kuncová

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Výhled mi zablokuje zledovatělá sněhová krusta. Následují duté rány, jak do přístupové šachty nade mnou dopadají další a další kusy sněhu. Zešeří se. A pak nastane ticho. Jsem pohřbená pod lavinou. Naštěstí ne doopravdy.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Do čtvrt hodiny přežije v lavině více než devadesát procent zasypaných, potom šance na přežití rapidně klesá.

Článek

Jako figurantku kurzu zaměřeného na výcvik lavinových psů mě členové horské služby zahrabali do hluboké jámy. Úkolem psů je najít a štěkáním označit místo, kde ležím.

Nacházíme se na kraji Modrého dolu mezi Luční a Studniční horou, nedaleko od horské chaty Výrovka. Jako na jednom z mála míst v Krkonoších je tady v letošní mírné zimě nafoukáno dost sněhu, aby v něm šly vykopat jámy pro figuranty.

„Tady paní redaktorku jdeme zahrabat,“ představil mě před chvilkou skupině mužů se psy lavinový preventista Horské služby ČR Pavel Cingr. „Zahrabat, ale taky vyhrabat,“ upřesňuji pro jistotu. „Stačí v dubnu?“ kontrují pobavení záchranáři. Následuje školení.

Sama bez šance

„Když všechno půjde dobře, tak tě moje ušatá slečna najde,“ slibuje mi s úsměvem dobrovolný člen horské služby Michal Hamáček. „Ušatá slečna“ je pětiletá border kolie Lucky.

„Bude štěkat v místě, kde ucítí tvůj pach, a začne se prohrabávat. Já ji třeba na chvilku odvolám, pomůžu vyčistit terén, odhrábnu díru a ona bude pokračovat. Ty budeš mít u sebe jejího peška na hraní. Když se dostane dovnitř, necháš ji chvilku štěkat. A pak jí toho peška za odměnu dáš. Potaháte se a pohrajete si, než ho pustíš. Ale musíš jí ho dát do štěkání, ne když si udělá pauzu. Jde o to, aby se naučila, že je odměňovaná právě za to štěkání,“ vysvětluje.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Michal Hamáček s Lucky vyráží zachraňovat.

Dostanu vysílačku, lavinový vyhledávač zvaný pípák – jde se na to! A tak teď ležím natažená v prostoru, který rozměry připomíná větší rakev. Pod sebou mám dva spacáky, na sobě všechno zimní oblečení, které jsem dokázala doma najít, nad sebou dva metry těžkého sněhu.

Naštěstí je v mém ledovém „hrobu“ větší teplo, než by člověk čekal. Není tu ani úplná tma, světlo prosvítá průlezem, kudy jsem se sem nasoukala. Ale ticho tady je. Takové ticho, že slyším šumění tepu v hlavě.

Jako první začnou omrzat vyčnívající části: prsty na nohou a rukou, nos, uši.

Zkusmo zatlačím na sněhový blok nahrnutý u výlezu. Ani se nepohne. Vyhrabat se odsud vlastními silami nemám šanci. Bez podnětů rychle ztrácím ponětí o čase. Uplynulo pět minut? Patnáct? Půl hodiny? Jen tak mimochodem se mi vybaví, jak probíhá smrt umrznutím.

Smrt umrznutím nebolí

Jako první začnou omrzat části těla, které vyčnívají: prsty na nohou a rukou, nos, uši. Cévy na povrchu se stáhnou a organismus odvede teplou krev do středu těla, aby ochránil životně důležité orgány: srdce, mozek, játra, ledviny – ty totiž potřebují ke správnému fungování teplotu kolem sedmatřiceti stupňů Celsia, jinak zkolabují.

Odkrvené periferie zblednou a ztrácíte v nich cit, tvoří se první omrzliny. Ani to nebolí.

Prochladlá kůže dostává namodralý nádech. Člověk se nekontrolovaně třese, jak se tělo zoufale pokouší zahřát alespoň svalovými kontrakcemi. Dochází k dalšímu podchlazení. Když teplota těla klesne pod pětatřicet stupňů Celsia, začne selhávat metabolismus.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Lucky právě štěkotem označila místo, kde cítí pach.

Nedokážete koordinovat pohyby, jste dezorientovaní a zmatení. Přestáváte se třást, tělo na to nemá energii. Pak už rychle nastává kolaps. Tep se zpomaluje, srdeční rytmus je nepravidelný. Dýcháte jen mělce, takže mozku chybí kyslík.

Přicházejí halucinace a později milosrdné bezvědomí. Když klesne teplota těla pod osmadvacet stupňů, je obvykle konec.

Právě začínám cítit, jak mi tuhnou palce u nohou, když uslyším psí štěkot. Dusání lidských nohou, nedočkavé škrábání tlapek. Trvá to jen chvilku, než se Lucky prohrabe skrz sníh a strčí ke mně špičatý čumák. Je to působivý okamžik… Pak se znovu horlivě rozštěká. Dávám jí peška a hrabu se po čtyřech ven. Jsem zachráněna!

Bez štěkání není odměna

Svah u Výrovky zní psím štěkotem. Do vyhrabaných děr se schovávají další figuranti, lavinový kurz je v plném proudu.

Šéfkynolog Horské služby ČR Pavel Smejkal popisuje, jak probíhá výcvik psů: „U štěňat to začíná socializací a základní poslušností. Postupně se přidávají cviky potřebné pro záchranařinu, hlavně štěkání na povel: pán odběhne od psa, kterého pomocník drží na vodítku. Pak ho pustí, pes k němu přiběhne, dostane povel: Štěkej! A následně odměnu: hravý pes hračku, žravý pes pamlsek.“

Foto: Jan Handrejch, Právo

Záchranář pomáhá psovi prohrabat se k zasypanému figurantovi.

Při výcviku se využívá vrozená psí schopnost vyhledat a označit lidský pach. Pes vlastně stopuje kořist, a když ji najde, dostane odměnu.

Postupně jsou úkoly těžší: prodlužuje se vzdálenost, pes už nehledá svého pána, ale cizího člověka. Následuje lavinový výcvik. Napřed jen mělká díra, do které se figurant schová tak, aby to pes viděl. Ten pak doběhne na místo a vyštěká ho.

V další fázi se jáma lehce zasype, na dvě tři psí hrábnutí. A po dvou letech výcviku jsou už díry hluboké kolem dvou metrů a úplně zakryté.

Jaké vlastnosti by měl lavinový pes mít? „Měl by být odolný vůči povětrnostním vlivům, samostatný, učenlivý, nebojácný a měl by se dobře snášet s ostatními, neboť při akci se pohybuje více psů pohromadě a nesmí mezi nimi docházet ke konfliktům. Nejdůležitější je ovšem zdravotní stav, protože výcvik trvá až dva roky. Kdyby se na jeho konci objevily zdravotní problémy, přijde vniveč spousta práce, času a peněz,“ vysvětluje Pavel Smejkal.

Pes je ve vlastnictví svého pána – psovoda, ať už se jedná o dobrovolného člena nebo zaměstnance Horské služby ČR. Neexistuje žádné konkrétní požadované plemeno, psovodi si své psí parťáky vybírají sami. A ti s nimi zůstávají po celou dobu výcviku i aktivní služby, v práci i ve volném čase.

Lepší přijít o oko než o život

„Preferujeme německé ovčáky, protože je to plemeno relativně rychle vycvičitelné, spolehlivé a vytrvalé. Ale v poslední době má čím dál víc kolegů border kolie, belgické ovčáky a malinois,“ podotýká Pavel Smejkal.

Záchranářským rekordmanem však nebyl ani ovčák, ani kolie, ale labrador. Jmenoval se Jago a za svůj život zachránil deset lidí.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Poslední fáze: za chvíli se Lucky rozštěká nad nalezeným člověkem.

Vracíme se s Pavlem Cingrem na základnu lavinového kurzu na Výrovce. Dáváme si horký čaj a povídáme si – jak jinak – o lavinách. Ty hrozí hlavně při pohybu mimo bezpečné vyznačené cesty, tedy lidem provozujícím skialpinismus a freeriding.

„Pohyb ve volném terénu ovšem k tomuto sportu patří, takže lidé, kteří se pro něj rozhodnou, by měli mít základní znalosti, jak se chovat. Rozhodně by neměli chodit sami, měli by znát aktuální stupeň lavinového nebezpečí, když se vydávají ven, a měli by mít lavinovou výbavu, která jim dá šanci na rychlé nalezení a vyproštění z laviny,“ shrnuje záchranář.

Základem lavinové výbavy je „svatá trojice“: pípák, sonda, lopata. Pípák čili lavinový vyhledávač vysílá radiový signál, který dokáže zasypaného lokalizovat až na vzdálenost osmdesát metrů. Skládací sonda má průměr něco přes centimetr, délku od dvou a půl metru a umožňuje přesnou lokalizaci těla pod sněhem. Vrážení sondy do sněhu vyžaduje jistou sílu a samotný vpich do těla může být bolestivý nebo dokonce poranit oko.

„Neslyšel jsem, že by sonda někomu oko vypíchla, ale stát se to samozřejmě může,“ připouští Pavel Cingr: „Pořád je však lepší mít modřinu nebo i přijít o oko než nepřežít,“ dodává. A proč lopata?

„Odházení tužšího půlmetrového sněhu lopatou trvá pět, deset minut, zatímco rukama nebo třeba lyžemi budete hrabat hodinu.“

Pokud má zasypaný člověk fungující pípák, najdou ho záchranáři během chvilky. Když ne, nastává mravenčí práce: laviniště prochází rojnice se sondami. Jestliže byl pohřešovaný viděn, když ho strhla lavina, dá se podle její dráhy s určitou pravděpodobností odhadnout místo, kde skončil.

„Odtud začínáme nasazovat lidi a psy, jak postupně na laviniště dorážejí. Sondujeme a praporky označujeme prosondovaný terén, aby se něco nevynechalo a něco nedělalo dvakrát. Tímto způsobem prohledáme celé laviniště,“ popisuje záchranář.

Když vás strhne lavina

Do čtvrt hodiny přežije v lavině více než devadesát procent zasypaných, potom šance na přežití rapidně klesá. Po půlhodině je to jen okolo pětatřiceti procent. Proto také mnoho lavinových nehod nemívá dobrý konec.

„O záchraně z laviny rozhoduje každá minuta, takže se snažíme dostat k místu neštěstí co nejdřív. Šance, že někdo přežije po delší době pod sněhem, je tu vždycky,“ říká Pavel Cingr.

Nejvíc lze situaci ovlivnit, dokud se ještě lavina hýbe. „Je třeba využít každý okamžik, protože jakmile se lavina zastaví, sníh se stlačí a nelze se v něm ani hnout. Než někoho lavina strhne, musí se snažit, aby se dostal co nejvíc stranou. Pokud to nestihne, měl by se zbavit batohu, stejně jako lyží a hůlek. Těžké věci táhnou člověka dolů.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Lavinový preventista Horské služby ČR Pavel Cingr.

Sníh se totiž chová trochu jako voda. Dá se v něm i ‚plavat‘, přesněji řečeno plovoucími pohyby se držet co nejvíc na povrchu. Když už se lavina zastavuje, je třeba si dát ruce před hrudník a obličej. Předloktím se dá vybojovat nějaký prostor pro dýchání,“ radí záchranář.

Traduje se také, že když zasypaný člověk plivne, pomůže mu směr, kudy teče slina, určit, v jaké poloze se nachází. Gravitace přitahuje tekutinu dolů, takže vysvobození čeká v opačném směru. Pavel Cingr však této radě nepřikládá moc velkou důležitost. Na to, abyste se z laviny vyhrabali vlastními silami, je totiž pod sněhem příliš velký tlak.

„Pokud nejste těsně pod povrchem, nemáte šanci. Musíte se zklidnit a věřit, že co nejrychleji přijde pomoc zvenku,“ vysvětluje. „Občas to zkoušíme i na kurzech: vyhrabe se díra, člověk si do ní lehne, vezme do ruky sondu, aby mohl signalizovat, že už se mu to nelíbí. Pak ho zasypeme a zkusí se sám dostat ven. Stačí ale půl až tři čtvrtě metru normálního sněhu, a už se nevyhrabe. A to ten sníh není stlačený, jen volně naházený.“

Někdy je dokonce sníh tak těžký, že se z něj nedostanete, ani když uvíznete na povrchu.

„Asi před dvaceti lety to zasypalo jedno děvče do půl těla v Modrém dole. Lavina ji přirazila ke stromku hlavou dolů tak, že nohy čouhaly ven, ale přesto se z ní sama nedokázala vyprostit. Trčela tam asi tři hodiny, protože o ní nikdo nevěděl. Ale nakonec přežila a žádný psychický blok si z toho neodnesla, dokonce s námi pak jezdila i na kurzy,“ uzavírá záchranář.

Kdy a kde hrozí laviny
Příroda je nevypočitatelná a rizikových faktorů, kvůli kterým se spouští lavina, je spousta. K těm hlavním patří úhel svahu a počasí, roli hraje také kvalita sněhu. Laviny padají nejčastěji tam, kde je sklon svahu mezi 25 a 45 stupni. V našich nejvyšších horách, Krkonoších, patří v tomto ohledu k nejnebezpečnějším lokalitám Kotelní jámy, Labský důl, údolí Bílého Labe, Dlouhý důl, Modrý důl a Obří důl.
Pokud je sníh mokrý, může lavina sklouznout i po mírné dvanáctistupňové stráni. Sesuvy mohou vyvolat dlouhodobé mrazy, kdy se ve sněhové pokrývce vytvoří nestabilní druhy sněhu, ale též rychlé, prudké oteplení. Na vině může být i počasí, které přinese nový sníh na zmrzlý tvrdý podklad, nebo silný vítr, jenž nafouká nový sníh do závětrných svahů.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám